Proč (ne) chodit na třídní schůzky

Chodíte (chodili jste) na třídní schůzky? Máte (měli jste) je rádi? Ne, nepatřím k těm, u kterých představa třídních schůzek vyvolává nespavost, nezvladatelný třas končetin či bolesti žaludku před a touhu po alkoholu po. Naposledy jsem takové pocity v souvislosti s třídními schůzkami prožívala jako dítě (s výjimkou té touhy po alkoholu). Aktuálně – už jako rodič – mám s třídními schůzkami spojeny spíš značně ambivalentní pocity. Cítím, že bych měla projevit zájem o školu a prospěch či neprospěch svého syna, ale většinou se musím trochu přemlouvat, protože už předem vím, co se na schůzkách bude dít a co nového se dovím – totižnic.

Ale protože se blíží maturity a volba povolání, rozhodla jsem se tentokrát třídní schůzky svého syna nevynechat. Pro jistotu jsem se syna ještě zeptala, jestli opravdu začínají v 18.00.

„Ty tam vážně chceš jít? Přestože víš, co se tam dovíš? Ztráta času,“ zavrtěl hlavou syn.

Částečně jsem s ním souhlasila, většinu informací si mohu přečíst na webových stránkách školy, sem tam něco důležitého upustí i syn. Ale vzhledem k jeho negativní reakci jsem pojala jisté podezření a rozhodla jsem se tentokrát za žádnou cenu nevynechat. A co víc – měla jsem v úmyslu přijít v čas, což se mi dokonce povedlo. Přičinlivě jsem se snažila otevřít mohutné dřevěné dveře školy, ale protože jsem opět neměla na nose brýle, tlačila jsem do té poloviny, která se otevřít nedá, přičemž se mi povedlo zadřít si do ruky pořádnou třísku. V mé kabelce je sice jako u většiny žen poněkud nepřehledno, ale protože důležité věci (kočičí hračky) na rozdíl od těch nepodstatných (peněženku) s sebou nosím, pinzetu jsem po chvíli pátrání našla. Čekání na třídního učitele jsem strávila dolováním třísky v ruce a následným zastavováním krvácení. Kdysi se mě nějaká psycholožka pokoušela přesvědčit, že za mým zapomínáním je spíš roztržitost, že nejde o problém s pamětí, ale v praxi to občas vyjde na stejno. Třeba když jsem si u pokladny nechala namarkovat zboží a posléze zjistila, že nemám peněženku ani nic jiného, čím by se dal nákup zaplatit. Zbytek dne potom moje ratolesti a jejich kamarádi strávili bojovou hrou na téma: Kdo najde peněženku, vyhraje zmrzlinu. Peněženka byla po náročné pátrací akci nakonec objevena v lednici a já jsem běžela do obchodu znovu. Pro zmrzlinu. (Tentokrát s peněženkou).

Když se třídní objevil, zjistila jsem, že brýle nemám ani v kabelce. V případě pana učitele (na rozdíl od našeho souseda) jsem ale neměla čeho litovat. Třídní chodí zásadně v tesilových kalhotách s puky a ve svetru, za který by se nemusel stydět ani Mark ve filmu Deník Bridget Jonesové.  Přes své téměř poetické jméno (Zpěváček) je povahy zcela nepoetické, učí totiž nejdůležitější předmět na škole – matematiku a svými žáky je přezdíván „uspávač hadů“, zatímco já mu občas mazlivě přezdívám „ten suchar“.  Že přezdívka „uspávač hadů“ má své opodstatnění, jsem se přesvědčila na jedné z minulých schůzek, kdy se mi povedlo nějak zaměnit osmičku a devítku a do třídy jsem vítězoslavně dorazila v 18.35 s tím, že budu výjimečně úplně první rodič! Místo toho jsem byla úplně poslední rodič, nicméně dorazila jsem právě včas, abych vzbudila uspávačem hadů úspěšně uspané rodiče v okamžiku, kdy končila úvodní část v plénu a rodiče se měli rozejít do pracovních komisí. Chci říct, že Zpěváček právě ukončil svůj projev a zahájil druhou část třídních schůzek – tedy osobní pohovory s jednotlivými pedagogy.

Zpěváček ani tentokrát nezklamal. Po úvodním přivítání, ve kterém zopakoval to, co nám paní ředitelka sdělila rozhlasem, kterému nebylo rozumět ani slovo, poslal po třídě sešit s prezenční listinou, přičemž jsem zjistila, že nemám ani pero. Nezbylo mi, než se obrátit s prosíkem na souseda.

„Já vám pero klidně půjčím," řekl soused s hranou vážností, "ale uvědomujete si, že je to na poznámku za nenošení školních pomůcek?“ Koukl do prezenční listiny a dodal: „Vzhledem k pozdním příchodům a neomluvené absenci bych to viděl spíš na důtku třídního učitele.“

Snažila jsem se nesmát moc nahlas, přesto si Zpěváček významně odkašlal a můj soused mi připsal do otevřeného diáře další poznámku: „A navíc rušíte hodinu!“ a neférově tak využil toho, že mu nemám čím odepsat.

Nevím, čím to je, ale pokaždé když se posadím do školních lavic, vracím se zpět do školních let nejen vzpomínkami, ale i svým chováním (tzn. infantilním). Rodiče se ze mě snažili vychovat vzornou dívku a já jsem se jejich snaze vědomě nebránila, protože jsem si chtěla zasloužit jejich lásku, ale přesto se oboustranná snaha nějak zvrtla. Moje prohřešky začaly řáděním na smetišti zmiňovaném v jednom z předchozích článků a pokračovaly navrženou důtkou třídního učitele, když jsem při jedné honičce prošla skleněnými dveřmi na dívčí toalety. Naštěstí jsem prošla rukama napřed, takže kromě řezných ran na rukou, které nebyly nakonec ani na šití, se mi nic hrozného nestalo. Ovšem než stačily uklízečky odstranit tu krvavou stopu od záchodků až do kabinetu třídní učitelky, kde jsem byla provizorně ošetřena a obvázána, už letěly školou fámy, ve kterých jsem hrála hlavní roli. Následující den se některé spolužačky divily, že jsem ve škole a mám jen zafačované obě ruce, když jsem se stala obětí přepadení, jsem pořezaná úplně celá, málem jsem vykrvácela a ležím v bezvědomí na JIP.

Syn úspěšně převzal štafetový kolík – na pohotovost jsme ho zakrváceného vezli ze školy již dvakrát. A podobně jako moji rodiče i já slýchávám na třídních schůzkách, že moje děti jsou nadané, ale málo aktivní a v hodinách se nehlásí. Nechápu, proč po mně musel syn zdědit zrovna nechuť k exhibici, když mám také spoustu dobrých vlastností (jen si zrovna nemůžu na žádnou vzpomenout).

V tu dobu už učitel ukončil svůj výčet aktivit školy a přešel k problémům, které má se svou třídou. Jako nejhorší označil pozdní příchody, což je ten lepší případ, protože se množí i neomluvené absence. Jak už mě stihl informovat syn, co se pozdních příchodů týče, prvenství má jeho nejmenovaný spolužák Jirka, který jednou do školy dorazil až ve dvě odpoledne a další den donesl omluvenku: Zaspal. A nelhal. Dojíždí totiž z jižní Moravy, ráno včas nastoupil do rychlíku, který zcela mimořádně neměl zpoždění a za obvyklých okolností by ho do Brna dopravil za pouhou půlhodinu. Jirka ale ve vlaku usnul a probudil se až v Pardubicích. Zpět do Brna se mu podařilo dostat až odpoledne.

„Pozdní příchody se množí a objevují se dokonce i u těch, kteří s docházkou doposud neměli problémy,“ řekl důrazně a zapíchl do mě své pichlavé oči. Na chvíli jsem znejistěla. Mluví o synovi nebo o mně?

K mému překvapení se Zpěváček tentokrát překonal a v závěru informací o maturitách se dokonce pokusil o humor. „Důrazně žádám rodiče maturantů, aby na své potomky dohlédli a zabránili jim věnovat se těsně před maturitami adrenalinovým sportům, příp. holdovat alkoholu. Už jsem sice pochopil, že očekávat přítomnost některých studentů dřív jak v poledne by byla čirá bláhovost, ale v případě maturitní zkoušky bych doporučoval buď vstát včas nebo rovnou zůstat v posteli." 

„Jakub má na víc než na průměrný výkon v matematice,“ konstatoval TU při pohledu do svého archu se zaznamenanými plusovými a mínusovými body jeho pečlivě až obsedantně propracovaného hodnotícího systému. „A velmi dobře ví, jakým způsobem může získat plusové body navíc – totiž aktivitou.“

„Já vím,“ pípla jsem snaživě, abych naší rodině vylepšila reputaci. „On je trochu trémista,“, dodala jsem. A hlavně nemá rád matematiku. To jsem neřekla.

Když jsem poněkud zrůžovělá a bohatší o díru v ruce a spoustu nových hodnotných informací opouštěla školu (můj chytrý syn měl bohužel opět pravdu), běžela mi hlavou jediná myšlenka: nezbývá než doufat, že můj květnový blog neponese název: Jak můj syn zaspal maturitu.