Óda na světlíky

Hodně už bylo napsáno  o zkušenostech s bydlením v panelácích, především v souvislosti s hlučností a ztrátou intimity. V paneláku jsme několik let bydlela, takže o hádkách u sousedů vlevo,  pravidelném sobotním naklepávání řízků vpravo a třesoucím se stropu vím své. Čekala jsem, že bydlení v cihlovém domě mi přinese podstatně větší soukromí, ale to jsem ještě netušila, jaké radosti skrývá odvětrávání do světlíků.

Sousedka z prvního z cihlových bytů, ve kterém  jsem bydlela, byla mladá, celkem pohledná žena. Muži se v jejím bytě často střídali. Jednou mému budoucímu manželovi vysvětlila, že není žádná rozhoďnožka (to když si přišla vypůjčit jídelní stůl, protože se právě rozhodla ve své garsonce uspořádat večeři), přece si její aktuální ctitel nemůže myslet, že ji pozve na večeři a ona mu hned napoprvé „hodí véčko“.  Co komu nakonec hodila a kolik večeří či jiného bylo třeba, jsme už nezjišťovali. Přezdívka „rozhoďnožka“ už sousedce zůstala až do okamžiku, kdy byla pro neplacení nájemného soudně vystěhována a zmizela nám z očí.  Naše byty sousedily koupelnami přes malý odvětrávací světlík.  Přestože okénka do světlíku byla v prakticky neotvíratelná, okamžiky relaxace ve vaně byly pravidelně narušovány nevybíravými nadávkami z vedlejšího bytu. Bylo nám záhadou, že i přes nefunkční okna rozumíme každému slovu, téměř jako sousedka stála za dveřmi… Další záhadou bylo, že nadávky byly pokaždé směřovány nějakému Filipovi. Že by naše sousedka přece jen měla jednoho stálého přítele? První záhada byla rozluštěna v okamžiku, kdy rozhoďnožka odjížděla na dovolenou a prosila nás o zalévání kytky (1 kus) a krmení papouška (1 kus) ve svém bytě. Papoušek se jmenoval Filip. Druhá záhada byla rozluštěna jen o pár měsíců později, když jsme začali rekonstruovat náš byt. Ukázalo se, že nejen všechny příčky v bytě, ale i zdi oddělující jednotlivé byty a náš dům od domu sousedního byly postaveny z tenoučkých půdovek, které byly obaleny několika centimetry omítky, takže na první pohled budily zdání sedmicentimetrové příčky.  Není cihlový dům jako cihlový dům.

 I v dalším z cihlových bytů bylo odvětrávání řešeno do světlíku. Při relaxaci ve vaně jsem tentokrát neposlouchala  sousedy, ale holuby, kteří se shromažďovali ve vnitrobloku. Začátkem jara se přidal ještě hlučný  „zpěv“ mrouskajících se koček , který zaujal našeho chovného kocoura natolik, že do koupelny pravidelně pronikal a dával o sobě vědět – jak jinak, také „zpěvem“. Pro nezasvěcené upřesňuji, že kočky své koncerty pořádají zásadně v noci. Vydržela jsem to týden, potom jsem popadla přepravku a milého kocoura odvezla na veterinu.

I další byt měl koupelnu s okénkem do světlíku. Okénko bylo funkční a v koupelně se krásně sušilo prádlo. Prádlo se zřejmě krásně sušilo i u sousedů, kteří podobně jako my z toho důvodu nechávali okna téměř trvale otevřená. Slyšeli jsme … úplně všechno. Po návratu z dovolené, kterou jsme poprvé v historii strávili ve třech, můj prostořeký syn konstatoval na adresu souseda, hlučně si o dvě patra výš čistícího nos a mladých manželů pod námi: „Otec zjevně během naší dovolené po anglicku zmizel, ale jinak se tu nic nezměnilo. Nad námi troubějí  jeleni a pod námi je králíkárna.“

Když jsem kamarádovi popsala svoje zážitky, odpověděl mi:  „Hmm, tak se mi zdá, že život v bytovém domě je všude o tom samém bez ohledu na stavební materiál. Naše afektovaná sousedka  na mě tuhle něco pokřikovala z balkonu (bydlí nad námi),  a proto jsem zcela nechtěně zjistil (při vyklonění se a vytočení hlavy nahoru, což jsem neměl dělat), že se neholí (opravdu v tom nebyl ani náznak erotiky...) A sousedka pod námi, mladá holka, kouří jak zběsilá. Bohužel cigarety… takže větrání u nás je možné jen na vlastní nebezpečí.“

V přestávce mezi psaním jsem odběhla do koupelny našeho současného cihlového bytu. Nerozuměla jsem, co mezi vzlyky říkalo dítě z bytu nad námi, nerozuměla jsem ani nesmělým námitkám jeho mámy. Zato otci bylo rozumět dokonale. Jedno je jisté: Hlavě rodiny se odporovat nesmí! Neposlušnost se trestá, takže u sousedů se dnes po večeři nebude podávat vanilková zmrzlina!

Ať žijí světlíky!

P.S.: V noci se mi zdál krásný sen. Bydlela jsem v malém domku na samotě u lesa.