Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Léto v parku (Letní povídka)

Těžko si dokážu představit dvě rozdílnější bytosti, než jsme byly my dvě. Bianca byla krásná a byla si toho vědoma. Přitahovala pohledy kolemjdoucích a ráda se nechala obdivovat pro krásně tvarovanou postavu a svůdné zelené oči.

Svým houpavým krokem, blonďatou hřívou a elegantními pohyby připomínala mladou lvici. Rozdílné byly i naše povahy. Bianca nebyla ráda sama, byla to ona, kdo si jednoho dne ke mně přisedl na mou oblíbenou lavičku. Netuším, jak se do parku dostala, pravděpodobně ji sem někdo odložil podobně jako mě. Já jsem byla její pravý opak. Velmi štíhlá, moje tělo bylo drobné a pevné a hříva krátká a černá, černá jako noc. Jen oči jsme měly stejné, sytě zelené, protažené do krásného mandlového tvaru. Bianca milovala pozornost, ráda se předváděla a nebylo dne, kdy by nezískala nějakého nového obdivovatele. Zájem jejích příznivců však měl vždy krátkého trvání. Popovídali si s ní, pomazlili se a zase zmizeli. Bianca snila o někom, kdo si ji zamiluje natolik, že ji z parku odvede.

   „Vím, že se to jednoho dne stane,“ opakovala mi neustále. „Budu mít domov, budu spát na měkkých polštářích, budu žít v teple a blahobytu, rozmazlována a obdivována,“ chlubila se.

   Jen jsem vrtěla hlavou. Nechápala jsem, jak si může někdo přát nechat se zavřít do zlaté klece. Mně bylo v parku dobře. Od malička jsem byla nedůvěřivá, plachá, lidem jsem se spíš vyhýbala. Jen málokomu se podařilo získat mou přízeň. Jedním z nich byl Petr. Občas se při svých toulkách parkem posadil na „moji“ lavičku. Nesnažil se mi vlichotit, jen místy zvedl hlavu od knihy, chvíli mě pozoroval, a když jsem neutekla, lehce se na mě usmál. Bianca, která mě často sledovala, se k nám přidala a snažila se Petra získat. Petr sice dával Biance najevo, že se mu líbí, ale udržoval si lehký odstup.

   „Co na něm vidíš,“ ptala se mě občas Bianca. „Moc toho nenamluví a je zjevné, že má hluboko do kapsy.“

   „Je milý. Nechává mi mou svobodu a respektuje moje přání. Mám dojem, že mě rád vidí, ale nenutí se mi, nic po mě nechce.“

   Sedávali jsme na lavičce pod vzrostlým javorem. Petr mi občas něco vyprávěl a já ho občas poslouchala. To, co mi říkal, nebylo vůbec důležité. Uklidňoval mě zvuk jeho hlasu, příjemný, hluboce položený, jakoby hladivý. Místy jsem v něm však cítila stopy smutku.

   „Ty jsi tu spokojená, že?“ kladl mi občas otázky bez otazníku. Věděl, že se ode mne odpovědi nedočká. „Za čtrnáct dní mám narozeniny. Pravděpodobně je budu muset oslavit tady. Donesu ti kousek dortu, chceš, Žaneto?“ V jeho hlase bylo něco, co se mi nelíbilo. Možná to byl výsměch, jako by se posmíval sám sobě. Ale při zmínce o jídle jsem si uvědomila, že jsem dnes ještě neobědvala. Petr vytáhl z kapsy jakýsi balíček a začal trhat jeho obal. Zvědavě jsem se na něj dívala.

   „Dáš si, Žaneto? Zákusek po obědě, “ zlobil mě a posunul balíček ke mně. Na obalu jsem přečetla název: Vlnky griliášové. Otřásla jsem se. Nechápu, jak může někdo jíst takové hnusy. „Já vím, ty máš raději maso, že?“ Petr mě přestal škádlit a vytáhl ze svého malého batůžku ještě něco, co krásně vonělo. Po rozbalení se ukázalo, že jde o rohlík se šunkou. Tentokrát jsem neodmítla a Petr se se mnou rozdělil.

    Jednoho letního dne se Bianca dočkala. Přišel si pro ni manželský pár, na první pohled bylo zjevné, že ti dva nemají o peníze nouzi. Bianca mi ještě stihla věnovat vítězoslavný úsměv a potom z parku i mého života zmizela navždy.

    Vzápětí však zmizel i Petr. Ztratil se najednou, bez varování, bez jediného slova rozloučení. Netruchlila jsem, můj život běžel dál stejným způsobem, jen jsem občas zavítala na naši lavičku nebo jsem vyšplhala do koruny stromu, jednoho z těch rozložitých stromů, kterých bylo v parku plno. Zvědavě jsem nakukovala do oken domu, ze kterého jsem Petra několikrát viděla vycházet, Petra jsem ale neobjevila. Nic dalšího se v mém životě nezměnilo, dál jsem běhala po parku, chvílemi se zastavovala s lidmi, kteří na mě byli milí, ale s nikým jsem se nezdržela víc než pár minut. Občas jsem vzpomínala na Petra a chvílemi jsem přemýšlela  i o Biance. Daří se jí dobře? Žije život, o kterém vždy snila? Přála jsem jí to, ale sama bych s ní neměnila. Byla jsem spokojená ve své svobodě.

   A pak se Petr vrátil. Jednoho dne prostě seděl na naší lavičce. Chvíli jsem ho z dálky pozorovala. Seděl s mírně svěšenou hlavou, s pohledem upřeným do země, jako by o něčem přemýšlel a vůbec nevnímal své okolí. Všiml si mě až v okamžiku, kdy jsem se posadila vedle něho. Pomalu zvedl hlavu. Konečně.

   „Žaneto …,“ vydechl a zase se na chvíli ponořil do svého mlčení. Měla jsem z něj zvláštní pocit, jako by byl někde daleko, přestože seděl vedle mě, jako by v něm probíhal nějaký vnitřní boj.

    Po chvíli mlčení se najednou narovnal, zvedl hlavu a usmál se na mě:

    „Chyběl jsem ti?“

   Mlčela jsem, jak bylo mým zvykem a Petr ani odpověď nečekal.

   „Teprve dnes mě propustili z uzavřeného oddělení, nemohl jsem chodit ven,“ dodal jako by na vysvětlenou. Jako by mi odpovídal na otázku, kterou jsem nepoložila. „Dnes tu byla máma a můj nový otec. Biance se daří dobře, podívej,“ dodal a vytáhl z kapsy fotografii, patrně vystřiženou z nějakého časopisu. Byla na ní Bianca s jakousi medailí na krku a korunkou na hlavě.

   „Vyhrála prý nějakou soutěž,“ dodal Petr a povzdychl si. „Naše Miss Bianca. Rodiče se konečně mají kým chlubit, na mě máma totiž hrdá být nemohla. Nikdy. Já jsem její očekávání nesplnil. Zřejmě si tu pobydu ještě dlouho, doma mě nepostrádají. Není to legrační? Jak snadno může být člověk nahrazen… když se nepovede. A já se zjevně moc nepovedl… rozhodně ne podle představ své mámy.“

   Nebyla jsem si jistá, jestli Petr mluví ke mně nebo spíš vede jakýsi dlouhý monolog.

  „Podle doktorů jsem těch léků spolkl moc… ale pravda je taková, že jich bylo málo.“

Petr se zase na chvíli odmlčel.

  „Není jednoduché žít s depresí. Není jednoduché žít s vědomím, že jsem nucený brát do konce života léky. Depka se stala módním slovem, ale nikdo z těch, co se tímto slovem ohánějí, netuší, co to je skutečná deprese. To není jen splín, smutná nálada nebo přechodná skleslost. Deprese je něco mnohem horšího než cítit smutek, je to stav, kdy člověk necítí vůbec nic, ani zlost, ani radost, jen velkou prázdnotu. Nic nechce, nic nemůže, po ničem netouží, v nic nevěří, v nic nedoufá, na nic se netěší.“

    Petr se na mě podíval. Přiblížila jsem se k němu a on mě zlehka, velmi opatrně a velmi jemně pohladil po hlavě.

   „Nějakou dobu jsem léky nebral, ale schovával jsem si je,“ dodal. „Ale ten večer jsem nakonec spolykal jen polovinu nashromážděných zásob. Když jsem v zásuvce stolu hledal ten druhý sáček, našel jsem tohle, podívej. Tyhle máš ráda, nebo ne?“

   Ani nečekal na odpověď a pokračoval: „Najednou mě napadlo, že ti ty mlsky musím předat sám, protože to nikdo jiný za mě neudělá.“  Ukázal mi fialově zbarvenou krabičku. „A tak jsem druhou půlku těch prášků nakonec vyhodil.“

   Moc jsem Petrovi nerozuměla, ale cítila jsem, že o něčem velmi důležitém přemýšlí a že v něm zraje jakési rozhodnutí.

   „Vlastně jsi mi zachránila život.“ Petr na mě pohlédl se smutným úsměvem. „Tak jsem se nakonec rozhodl dát si ještě jednu šanci.“

    V tom okamžiku jsem se rozhodla i já. Udělala jsem něco, co jsem ještě nikdy předtím nezkusila, ale bylo to překvapivě příjemné. Posadila jsem se Petrovi na klin, stočila se do klubíčka a začala hlasitě příst. Petr mě jemně hladil. Na lavičce vedle něj ležela fialová krabička ve tvaru kočičí hlavy s nápisem Whiskas.

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Helena Hvozdecká | středa 19.8.2015 16:09 | karma článku: 15,28 | přečteno: 462x
  • Další články autora

Helena Hvozdecká

Jak (ne) přežít Valentýna

Zbývá ještě zabalit poslední dárek. Moje Avon Lady mi včera přinesla báječné slipy pro mého miláčka – jsou černé a uprostřed mají velké červené srdce. Prostě nádhera! Bude z nich určitě nadšený! A doufám, že je hned vyzkouší!

14.2.2016 v 11:39 | Karma: 19,56 | Přečteno: 1052x | Diskuse| Ostatní

Helena Hvozdecká

Kam jsi včera tak spěchala, Pusinko?

Stává se to i vám? Omylem odešlete esemesku někomu, komu nepatří? Anebo naopak dostanete esemesku od někoho omylem?

17.1.2016 v 16:19 | Karma: 18,32 | Přečteno: 673x | Diskuse| Ostatní

Helena Hvozdecká

Jak jsem (ne)zápálila adventní svíci

Předvánoční čas by měl být časem rozjímání a pohody, dočetla jsem se před časem v jednom článku na internetu. Člověk by prý měl trochu zpomalit a pokud možno se zastavit.

20.12.2015 v 17:08 | Karma: 14,43 | Přečteno: 761x | Diskuse| Ostatní

Helena Hvozdecká

Parkování na růžovo

K cestování po městě Brně využívám převážně MHD. Přesto mě možnosti parkování v centru Brna zajímají – v souvislosti s mými klienty, kteří často přijíždějí na domluvenou schůzku autem a – překvapivě – potřebujíněkde zaparkovat.

16.12.2015 v 18:38 | Karma: 16,13 | Přečteno: 542x | Diskuse| Ostatní

Helena Hvozdecká

A vy tady čekáte s čim, pani?

Panickou hrůzu z bílého pláště naštěstí nemám. Navíc jsem byla až donedávna celkem zdravý člověk, takže se mi úspěšně dařilo se lékařům vyhýbat. Hrůzu mám spíš z předpeklí, kterému se říká čekárna.

18.11.2015 v 16:15 | Karma: 22,91 | Přečteno: 1587x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Královna fetiše rozdráždila Ameriku. Její fotografce se klaní i feministky

22. května 2024

Seriál „Nejkrásnější fotografka“ či „nejlepší pin-up fotografka na světě“. Taková čestná přízviska si...

„Krok ke třetí světové.“ Ukrajinci zasáhli klíčovou ruskou radarovou stanici

25. května 2024  12:55

Ukrajinská armáda zřejmě tento týden zasáhla významnou ruskou radarovou stanici, která je součástí...

Turek: Z Nerudové mi bývá špatně, o hlasy komoušů a progresivistů nestojím

24. května 2024

Bývalý automobilový závodník a lídr Přísahy s Motoristy Filip Turek patří mezi černé koně...

Česko explodovalo zlatou hokejovou radostí, fanoušci v Praze kolabovali

26. května 2024  11:40,  aktualizováno  23:29

Česko v neděli zažilo hokejový svátek. Fanoušci vyrazili sledovat finále mistrovství světa na...

Pavel se zranil na motorce. V nemocnici na pozorování zůstane několik dní

23. května 2024  20:03,  aktualizováno  22:32

Prezident Petr Pavel se zranil při jízdě na motorce. Zranění nejsou vážná, ale vyžádají si...

Prima chystá českou verzi show Who is Asking. Moderovat bude Dejdar

29. května 2024

Skupina Prima přichází s českou verzí vědomostní televizní soutěžní show Who is Asking? Soutěž...

Nemocnému synovi vstříkla do krve vodu. Chtěla jsem, aby to skončilo, řekla u soudu

29. května 2024  13:51

Mimořádně nešťastný případ matky samoživitelky a jejího vážně nemocného dítěte řeší Městský soud v...

Posílili jste národní hrdost, řekl Fiala mistrům světa. Dostal dres a medaili

29. května 2024  8:12,  aktualizováno  13:45

Premiér Petr Fiala uvítal v Kramářově vile hokejové mistry světa. Poděkoval jim za zisk titulu. „Je...

Senát rozhodne o nové definici znásilnění i výši příspěvku na péči

29. května 2024  8:20,  aktualizováno  13:34

Změnu vymezení znásilnění v trestním zákoníku ze silou vynuceného na nesouhlasný pohlavní styk bude...

7 tipů, jak na citlivé zuby v těhotenství
7 tipů, jak na citlivé zuby v těhotenství

Hladina hormonů v těle se v průběhu těhotenství mění stejně jako chutě a jídelníček. Mnoho těhotných také trápí časté nevolnosti. Následkem toho...

  • Počet článků 65
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1304x
Brňačka s láskou k psanému slovu a šuplíková spisovatelka s potřebou sdělovat a sdílet. Žena, která si ráda vymýšlí příběhy a jen výjimečně (a krátkodobě) ztrácí svůj nadhled a smysl pro humor.

Moje literární pokusy jsou nově k nahlédnutí i zde: https://www.facebook.com/pages/Helena-Hvozdeck%C3%A1/288031364717330 A také zde:

www.helenahvozdecka.cz

Seznam rubrik