Na pondělí jsem si naplánovala dovolenou, a jak se vzápětí ukázalo, byla to šťastné rozhodnutí. Změnilo se totiž počasí. A hrozilo, že bych mohla v práci i přenocovat.
„Buď ráda, že jsi doma,“ napsala mi kolegyně, „máme tu po ránu 16 stupňů…“
Syn se odpoledne ze školy ještě vrátil, ale hlásil, že jedna z tramvajových linek do Bystrce už zkolabovala. Dcera měla sice v úmyslu o hodinu později vyrazit do centra, ale vzápětí se vrátila, v provozu už totiž nebyla ani druhá tramvajová linka. Jak jsem se později dočetla, nejelo nic. Ani náhradní doprava. Teploty okolo nuly a neustávající déšť způsobily v pondělí večer komplikace v hromadné dopravě po celém městě. Dopravnímu podniku navíc zkolabovaly i webové stránky.
Zítra už ale musím do práce, se synem proto sledujeme situaci i na facebooku. Večerní výhled na úterý ale není příliš optimistický a dopravu po Brně se stále nedaří obnovit.
Ráno po odtažení žaluzií zjišťuji, že přestalo pršet. Začalo totiž sněžit. Syn vyráží do školy asi půl hodiny přede mnou, já opouštím byt krátce před sedmou. Cesta na zastávku autobusu sice poněkud klouže, ale sněhový poprašek a krajková výzdoba vytvořená z krápníků vytváří romantickou atmosféru. Autobus přijíždí s desetiminutovým zpožděním právě v okamžiku, kdy přemýšlím, jestli nemám první část trasy raději zvládnout pěšky a na konečnou tramvaje doklouzat po zledovatělém chodníku nebo raději po silnici, která jako jediná působí, že je sjízdná i schůdná. Vystupuji na konečné, abych vzápětí zjistila, že se dopravu opravdu nepodařilo obnovit. Na kolejích stojí jediná zamrzlá tramvaj – je to ta, která už včera nevyjela.
Za další čtvrthodinu přijíždí náhradní doprava. Kupodivu se jedná o trasu č. 3, která na konečnou běžně nezajíždí. Nevadí, volím náhradní variantu cesty do práce a mám štěstí – podaří se mi do autobusu nacpat. Stojím až u dveří, takže cestou se mi nabízí pohled na řadu zamrzlých tramvají, která se táhne po celé trase ještě o dvě zastávky dál. Na další zastávce všichni cestující zhluboka vydechnou a už nenadechnou, protože se na ně natlačí další vlna cestujících. Autobus je beznadějně plný. Pokud někdo nevystoupí, další cestující nemají šanci. Přesto se o to na další zastávce pokouší tatínek se dvěma kluky. Jednomu se podaří do autobusu dostat, druhý stojí venku a ječí: „Přece mě tu nenecháte!“ Další kluk se ozve:
„Ale já přijdu pozdě do školy!“ Vzápětí slyším hlas jeho otce: „Na školu se vyser, vaše učitelka tam taky nebude.“ A vytahuje ho za batoh z autobusu ven.
„Za chvíli pojede další,“ utěšuje kluka nějaký optimista.
„Jo za půl hodiny bude tady,“ oponuje realista. „Stejně narvaný jako tento.“
„Zkuste se vrátit na konečnou, na Ečerové se do autobusu dostanete,“ radí nějaký vtipálek.
„Ty chodíš rád do školy?“ diví se další. „Udělej si prázdniny.“
Autobus zavírá dveře, ale vzápětí zase otvírá.
„Neječ,“ křičí máma na nějaké dítě. „Ale já mám venku batoh a nohu,“ řve dítě dál. Dav se pokusí ještě trochu posunout, dítě je vtáhnuto dovnitř i s taškou a rozjíždíme se.
V zatáčce se autobus nakloní a stane se neuvěřitelné - i když jsme namačkaní jeden na druhého, pár jedinců neudrží rovnováhu.
„Omlouvám se“, slyším ženský hlas.
„To vůbec nevadí, jen se klidně opřete,“ odpovídá mužský hlas
No jo, frotéři si dnes užijí.
Na další zastávce dochází ke konfliktu. Dveřmi u řidiče se pokouší nacpat další lidé.
„Tři poslední cestující si vystoupí,“ prohlásí nekompromisně řidič. „Jinak dál nejedu, ručím za bezpečnost cestujících.“ Vzápětí slyším rozčilený mužský hlas, který opustit poslední schodek, s tím, že musí do práce.
„To musíme všichni,“ zabručí autobus.
„Nemůžu jet, když nic nevidím,“ trvá na svém řidič. „Tlačíte se mi až do kabinky."
Tři cestující to nakonec vzdávají a opravdu vystoupí.
Jedeme dál.
Ozve se hlášení: „Vzhledem k meteorologické situaci dnes na území města Brna nebyl vypraven ani jeden trolejbus a nevyjela ani většina tramvajových linek. Situace je řešena náhradní autobusovou dopravou, nelze však zachovat frekvenci spojů ani odjezdy podle jízdních řádů. Prosíme cestující, aby omluvili zhoršený komfort dopravy.“
S překvapením zjišťuji, že většina cestujících bere situaci s humorem. Usmíváme se na sebe, zaslechnu dokonce několik vtipných komentářů. V tom okamžiku mi přichází smska. Píše mi syn, že jako obvykle vystoupil na zastávce Zoo a teď už tam hodinu čeká na autobus náhradní dopravy. Zřejmě jeden z těch, kteří se nedostali do našeho autobusu.
„Vrať se zpět a nastup na konečné,“ radím mu.
Jak se později dovídám, syn vydržel ještě asi půlhodinu a potom se opravdu vrátil.
Když se pokouším vystoupit, povede se mi to až na třetí pokus, přestože stojím téměř u dveří. Poprvé mi zůstane v tramvaji taška, podruhé noha. Podaří se mi vyprostit bez vážnějšího zranění. Zbytek cesty už jdu raději pěšky.
Do práce přicházím s malým zpožděním, 40 minut je dobrý čas. Kolegyně se právě chystají posypat solí chodník před poradnou. Pohled na teploměr v mé pracovně mě ujistí, že od včerejška nastal výrazný posun – teploměr ukazuje už celých 17 stupňů. Jen tak dál, v pátek už je naděje, že se dostaneme přes dvacítku. V pátek ale bohužel v poradně nejsem, mám totiž zkrácený úvazek. Možná bych měla zauvažovat o jiném rozložení pracovní doby.
Na webových stránkách dopravního podniku se dočtu, že situace se sice zlepšuje díky tomu, že přestalo pršet, ale v okrajových částech Brna se provoz nepodařilo obnovit.
Objednaní klienti nedorazili. Nahlédnu do spisu a vzápětí si jdu uvařit čaj – klient má totiž jako bydliště uvedenou okrajovou část Brna – tedy Bystrc.
