O Národním divadle se toho v posledních desetiletích moc v tisku nenapsalo, pokud nepočítáme obvykle ne příliš příznivé recenze na premiéry.
Jaroslav Horáček 1. foto Antonín Švorc - 2. fotoz archivu blogerky Teď se přece jen občas nějaká ta zpráva objeví, hlavně v souvislosti se zamýšleným spojením operních souborů Národního divadla a Státní opery. Tyto články mě přivedly na webové stránky divadla, chtěla jsem si osvěžit paměť, jakže to vlastně dřív bylo. Údaje z archivu, které dřív na webu ND byly, jsem nějak nenašla, zato jsem objevila hned dvě smutné zprávy. V posledním týdnu odešli dva význační představitelé poslední významné generace opery, Jaroslav Horáček a Antonín Švorc. Těžko bych spočítala, v kolika představeních jsem je viděla a slyšela hrát a zpívat… Oba zažili tu úžasnou dobu šedesátých let, dobu dirigenta Jaroslava Krombholce, Roberta Brocka, Jana Husa Tichého a takových významných režisérských osobností, jako byli Zdeněk Chalabala, Hanuš Thein.nebo Ladislav Štross. Jejich pěveckými partnerkami byly nejvýznačnější zpěvačky té éry, od Marie Podvalové, Marty Krásové, Milady Šubrtové, Libuše Domanínské, Aleny Míkové, Naděždy Kniplové nebo Ivany Mixové po zpěvačky dalších generací. Své role vytvářeli převážně v době, kdy se zpívalo v opeře česky, což kladlo mimořádné požadavky nejen na pěveckou, ale i hereckou stránku rolí, bez možnosti schovat se za text v cizím jazyce. Zažili dobu, kdy na operu za pár korun mohl zajít každý, premiéry nebyly vyhrazeny mecenášům, ale velká část vstupenek byla v běžném prodeji. Příznivců opery, a to myslím opery Národního divadla, bylo poměrně dost a ti těchhle možností bohatě využívali. Téměř každý zpěvák měl okruh svých fandů, kteří sledovali každé jeho představení. Ti se jim zase bohatě odměňovali svou pozorností a chovali se k nim s přátelskou shovívavostí. Dnešní generace mladých zpěváků si spíš nedovede představit, že by na ně po každém představení čekalo třeba i několik desítek fandů. Prožila jsem mnoho večerů na operních představeních a mám v srdci i mysli spoustu krásných zážitků, bohužel jen těžko sdělitelných. Takže končím se svou staromileckou retrospektivou a raději stručně připomenu oba zpěváky. Doufám, že nebudu jediná. Jaroslav Horáček se narodil 29. 4. 1926. Členem opery Národního divadla byl od roku 1953. Svůj krásný bas s barytonovými výškami propůjčil několika desítkám rolí českého i světového repertoáru. Všechny zde vypisovat nechci, ale alespoň ty nejznámější: Byl Kecalem, Mumlalem, Chrudošem, žalářníkem Benešem i otcem Palouckým ve Smetanových operách. Milovala jsem jeho knížete Gremina v Evženu Oněginovi. Jedinou árii této postavy, kde se vyznává ze své lásky k Taťáně dokázal zpívat s takovou dávkou citu, jak málokdo. Stejně tak dodnes slyším jeho odsouzení princezny Eboli Ve Verdiho Donu Carlosovi. Jeho „Komtesa zítra ráno se do Paříže vrátí“ budu slyšt do smrti. A pokud se v roli Dikého sešel s Kabanichou paní Krásové, naskakovala nám husí kůže… Byl okouzlujícím Donem Giovannim, ale já jsem měla daleko raději jeho mile přitoublého Masetta, obzvlášť pokud se sešel s Zerlinou Heleny Tattermuschové. Málokdy je slyšet v opeře hlasitý smích, který se pravidelně ozýval při jejich duetu. Těch osobních vzpomínek je mnohem víc, namátkou mě napadá Boris Godunov. A ještě nesmím zapomenout na Massenetova Dona Quijota. Jaroslav Horáček zemřel 16. února. Antonín Švorc se narodil 12. 2. 1934. Sólistou opery se stal již v roce 1956. Léta byl zároveň stálým hostem Státní opery v Berlíně. Poprvé jsem ho viděla v rozkvětu puberty v roli Bludného Holanďana a od té doby jsem nevynechala ani jedinou jeho premiéru. Etabloval se především jako wagnerovský zpěvák, kde mohl uplatnit svůj krásný temný baryton se skvělými parlandy.Už jako velmi mladý vytvořil slavnou postavu ševce Hanse Sachse v Mistrech pěvcích norimberských. Z wagnerovských postav vytvořil mimo jiné Telramunda v Lohengrinovi, Wotana ve Valkýře, ani nechci pomyslet, jak by tyto dvě opery dopadly v současném českém nastudování… Obdivovala jsem jeh zloducha Scarpiu v Tosce, ale snad nejraději jsem měla jeho Simona Boccanegru ve stejnojmenné Verdiho opeře. Také on byl skvělým Borisem Godunovem. Za zmínku stojí tři postavy, které v průběhu let vytvořil v Libuši: Radovana, Chrudoše i Přemysla. Se stejně „postiženými“ kamarády jsme jezdili na jeho představení do Berlína. Škoda, že jen ti, kteří se tam vypravili, měli možnost vidět jeho barvíře ve Straussově Ženě bez stínu, kde mu byla partnerkou slavná Ludmila Dvořáková. A ještě nesmím zapomenout na Jochanaana v Salome. Viděla jsem snad všechny reprízy. Antonín Švorc zemřel včera, 22. února. Oba pány mám pod kůží i v srdci. Nechť mi laskavě prominou, jak stručně o nich píšu… Čerpala jsem jen ze svých vzpomínek, jen na data narození jsem se podívala na internet, kde o obou zpěvácích nějaké další informace najdou. Další možná literatura: Emanuel Kopecký: Pěvci Národního divadla Národní divadlo a jeho předchůdci. Slovník umělců
