Žijeme virtuální realitu. To jsem si v plném rozsahu uvědomila, když jsem úplně perplex četla prohlášení pánů Stránského s Bočanem, které se pak ukázalo jako spisovatelův úlet, a posléze desítky článků, blogů a vyjádření k tomuto tématu.
Jestli se nepletu, Martin Dejdar někde řekl, že bude volit Miloše Zemana. No, to si dal! On je přece představitel hrdiny Maděry a Maděra by Zemana nikdy nevolil. Podle téhle logiky by ti herci, kteří hráli v seriálu estébáky a policajty, měli volit jedině Zemana a ještě by byl pro ně málo levicový. Poslední hřebík do hlavy mi zatloukla Zuzana Roithová, která řekla něco v tom smyslu, že představitel takové hrdinné postavy by neměl volit Zemana. Takové chápání ztotožnění herce s postavou, kterou hraje, je typické pro malé děti a – bohužel - pro část současné společnosti. Je zvykem zaměňovat postavy s herci. Každou chvíli čteme informaci typu Fridolín… Madlenka, dosaďte si, jaké jméno chcete, je dnes na chatu. Ne herec nebo herečka xy, ale postava, kterou hraje! Je to taková hra, kterou ochotně rozehrávají média a my ji jak ovce hrajeme s nimi. A nejen u nás. Není to tak dávno, co se Meryl Streepové američtí novináři ptali, jak může hrát Margaret Thatcherovou, když s jejími názory nesouhlasí. Je to tak jednoduché: když někdo hraje vraha, není ve skutečnosti vrah, královna není královna a trpaslík trpaslík. A proto se nebojte, pan Dejdar si může volit, jako každý z nás, koho chce, a pokud bude seriál o Maděrovi pokračovat, bude ho hrát stejně brilantně, jako v předchozích sériích. Je totiž profesionál. A mně osobně je velmi příjemné, že se tak také k této pseudokauze postavil.
