aneb některé děti se vychovávají velice těžko, zvláště ty optimistické
Tak už je to zase tady, rok utekl, ani nevím jak a přijde Mikuláš a za chvíli i Ježíšek.
Prodejci se mohou roztrhat. „Zabij ho, rozmáčkni ho, znič ho, zmasakruj ho v masakrátoru“ řve nepříjemný nemelodický hlas několikrát denně na kluky v reklamních blocích na Nově. „Můj kouzelný pony s kamínky od Swarovski“ kňourá roztomiloučký dívčí hlas pro změnu na dívky. Nevím, jestli tyhle reklamy usnadní dnešním rodičům výběr dárků. Za dětství mého dnes dospělého syna jsme takové rádce neměli. Ušila se veliká punčocha ze zbytků látek (koupit se tenkrát nedaly), pověsila se 5. prosince na okno, když jsem přišla z práce, narvala jsem ji tím, co se mi podařilo sehnat, čokoládou, pomeranči, banány, ořechy a jednou malou hračkou a bylo hotovo. Světce s doprovodem jsme domů nezvali, synek by jejich převleky zblízka prokoukl jedna dvě. Ale po nadílce jsme rádi chodili po ulicích a potkávali desítky různě důvěryhodných Mikulášů, čertů a andělů. Jednou jsme potkali fakt krásného čertíka, maminka mu ušila krásný kožíšek s růžovými hedvábnými růžky a vyzbrojila březovým koštětem. „Toho se ani, mámo, nebojím. Tomu bude tak sotva sto let!“ volal nadšeně synek. Nejspíš právě čert nám napískal, abychom jednoho Mikuláše, kdy bylo synkovi pět let, pojali výchovně. Pravda je, že ten rok měl hodně smolný, dařilo se mu průběžně vytáčet kde koho, učitelky ve školce z něj šílely, chudák babička byla celá uzoufaná a v přípravce hudebky málem skončil. Tresty, které jsme vymýšleli, se vesměs míjely účinkem. Bral je vždycky z té lepší stránky. Zavřela jsem ho do pokojíku na chatě, on tam vykrámoval celou knihovnu a pochvaloval si, kolik hezkých obrázků našel. Ve školce ho zavřeli do kumbálu s košťaty a on jim tam spravil rukojeť od smetáčku a vypral, vyždímal a rozvěsil všechny hadry na podlahu, takže učitelkám nezbylo, než ho nakonec pochválit. Zakázala jsem mu večerníčka, pak na to zapomněla a on šel sám televizi vypnout. „Stejně se na tu Manku nemůžu dívat, jak má ten blbej culík.“ „Dáme mu do punčochy brambory a uhlí,“ rozhodla jsem se pár dnů před nadílkou, „holky v práci říkaly, že to pomohlo, některé děti dokonce brečely! A slibovaly, že se polepší!“ Rozdělili jsme si s mužem úkoly: já jsem měla sehnat uhlí, on měl vysvětlit našemu dítku, co znamená, když Mikuláš přinese brambory a uhlí. Měli jsem si to prohodit, sehnat pár kousků uhlí na sídlišti bylo docela náročné. Nakonec mě zachránila kolegyně, která dojížděla do práce z vesnice. Přinesla mi krásné velké kousky uhlí zabalené do alobalu. Pátého odpoledne jsme oba s mužem vyměkli. „Co když mu to bude moc líto?“ ptali jsme se jeden druhého a do punčochy k uhlí a bramborám přidávali stále víc a víc sladkostí, až byla nafouklá k prasknutí. Došlo na vybalování. Koukali jsme po sobě s manželem nervózně a stíhali se navzájem vyčítavými pohledy. Synek vytahoval jeden dárek za druhým a byl zjevně velice spokojen. Konečně došlo na brambory. „Na, mámo, to je asi pro tebe! Ty nám uvaříš k masíčku:“ podával mi s úsměvem ten trestný dárek. „A uhlí!“ zajásal, když rozbalil alobal a zaprasil si ruce i celou punčochu., „to vezmi na chatu, už ho tam máme málo,“ předal mi ho umouněnou packou. Okamžitě jsem ho podala manželovi, abychom vypadali jak kominíci spravedlivě všichni tři. „Dostal jsem čokoládu, prasátko, popelářský auto, bonbóny a banány!“ hlásil babičce do telefonu. „A máma dostala brambory a uhlí.“ A tak dodnes nevím, kdo koho vychovával. Škoda, že ten optimismus našemu synovi nevydržel i v dospělosti. Přeji vám i vašim dětem krásného Mikuláše a samé úspěšné výchovné zásahy.
