Znáte tu komedii Francise Vebera Blbec k večeři? Jak si parta kamarádů zve pravidelně jednou týdně na večeři ne zrovna inteligentního člověka, kterého některý z nich náhodně potká a celý večer se baví na jeho účet?
Zase se mi vybavila, když jsem četla dnešní blog Jany Leitnerové, který mě fakt pobavil svým nezastíraným zoufalstvím. Už delší dobu se nemohu zbavit dojmu, že takovouhle hru hrajeme my s Českou televizí každou neděli, pokud si pustíme do bytu pondělní Otázky Václava Moravce a s nimi naše politiky. Jenomže se nebavíme, ale spíš rozčilujeme. Otázky, které se v tomto diskusním pořadu probírají, většinou posloucháme minimálně celý týden od rána do večera ve zprávách, jsou jich plné noviny i zpravodajské portály. V neděli pak usedne s námi k obědu nad stejnými kauzami několik politiků, kteří obvykle nepřinesou k probíraným tématům nic nového, zato se pozurážejí navzájem a snaží se všemožně, abychom pochopili, že zrovna oni jsou ti jediní, kteří to myslí s námi nejlíp, s probíranými kauzami oni a jejich strana nemají nic společného, neboť se jedná o spiknutí nebo neadekvátní zvědavost novinářů. Téměř nikdy nedojdou k jakémukoli závěru. Pokud není zrovna před volbami, dá se tenhle pořad se zaťatými zuby ještě přečkat, v období politicky vypjatějších jsou pro mě politici i moderátor obtížně stravitelní. Já vím, že si teď říkáte, proč prostě televizi nevypnout, jenže – znáte to. Na nedělní oběd se sejde obvykle víc lidí a vždycky se najde někdo se zvláštním smyslem pro humor, nebo dokonce někdo, kdo ten pořad chce i vidět a je to. Donedávna jsem to řešila jednoduše: oběd jsem uvařila, nechala na sporáku a předstírala, že zrovna teď musí naše čuby jít na procházku. Žádnou zvláštní radost z toho neměly, taky se těšily na nedělní oběd, při kterém vžycky něco vyloudí, ale byla jsem nemilosrdná. Vrátily jsme se před jednou, vyvětrané a hladové, doma nás čekal zbytek rodiny obvykle v různém stupni předinfarktových stavů, nebo slzící smíchem, ale oběd všechno srovnal a při pohádce se vždycky rozhostila příjemná pohoda. Jinou taktiku jsem musela zvolit poté, co jsem si zlomila nohu a delší procházky pro mě skončily. Přesunula jsem rodinný oběd o hodinu a půl, čímž nedělní návštěvy politiků v naší rodině skončily. Jenže člověk má někdy sklony k sebepoškozování. Občas s mužem podlehneme masáži upoutávek na pořad a abychom nebyli úplně aut a věděli „O čem se bude po Otázkách mluvit“, pustíme si je. Zatím jsem nikdy nevydrželi déle než dvcet minut. V té divadelní hře jednou ti přátelé narazí: pozvou si „blbce“, který jejich hru prohlédne a dokáže je přesvědčit, že ani oni nejsou dokonalí. I když si zdaleka nemyslím, že já jsem dokonalá - jen se podívejte na fotku! - přála bych si, aby se mi to stalo jednou i při tomhle pořadu. Přála bych si upřímně, aby se jednou v „Otázkách“ dohodli opoziční politici alespoň na tom, že včera byla sobota, nebo že po jaru následuje léto. Abych už dopředu nevěděla, komu z pozvaných bude moderátor skákat do řečí a koho nechá mluvit a mluvit. Jsem optimistka. Třeba se to po dalších volbách stane.
