Jsem v důchodovém věku, vnoučata zatím nemáme, jsme všichni dávno dospělí, před Vánocemi se není třeba stresovat, mám to všechno na háku…
Tohle jsem si myslela až do včerejšího večera. Už roky peču jen to cukroví, které někomu opravdu chutná: pro sebe vanilkové rohlíčky, pro manžela medvědí pracky a synovi dělám domácí čokoládu a nepečené kokosové koule. Včera jsem dopekla ty medvědí pracky. Vyrovnala jsem je prozatím na mísu na kuchyňskou linku, aby hezky vystydly a já je mohla uklidit do krabice na balkon, a dala se do vaření večeře. Nevím, jak vy, ale já pořád při vaření spěchám. Je to blbý zlozvyk, dobře vím, že když bude všechno hotovo o pět minut později, nestane se nic, ale je to silnější než já. Takže vařím rizoto, ta mísa s prackami mi sice překáží, ale míjím ji úspěšně a za chvíli je hotovo. Otevřu prudce horní skříňku, a do oné mísy se mi z výšky poroučí solnička plná soli. Máme takovou hezkou, poměrně velkou, ručně soustruženou. Vysypala se tam celá. Každou pracku jsem individuálně ofoukala a přicukrovala, co jsem taky měla dělat. Výsledek je zajímavý, sladkoslaný, jsem zvědavá, jak to vezme manžel a hlavně návštěvy. Možná, že někdo bude chtít recept. Dala jsem se do vzpomínání, jaké průšvihy se mi o Vánocích přihodily. Tady je výběr: Těsně před večeří, kdy jsem měla připravený vánočně prostřený stůl v kuchyni, mi vypadla ze skříňky lahvička s genciánkou. Rozprskla se po podlaze, obarvila podlahu, dvířka té skříňky a půl toho prostřeného stolu. Nevím, jestli se vám někdy povedlo tohle. Ta potvora se prostě nedá smýt. Museli jsme vyměnit ubrus, který jsem nakonec vyhodili a prostřít znovu. Když byly synovi dva roky, učili jsme ho kromě jiného smrkat. Na štědrý den jsem chtěla všechno připravit než se manžel vrátí a lítala jsem po kuchyni jak fretka. Synek byl moc hodný, hezky tiše si hrál v pokoji, jen každou chvíli mi přišel říct svou dětštinou, že se sám vysmrkal. Vždycky jsem ho pochválila, jak je šikovný a věnovala se kuchyni. Zpozorněla jsem až ve chvíli, kdy se ozvalo z pokoje „Holky, papat!“. Ten pokyn patřil rybičkám v akváriu. Zrovna jsme měli dost mláďat , které manžel přikrmoval instantní krupičnou kaší. Stačila jsem sice zavolat „Jenom trochu!“, ale když jsem vstoupila za pár vteřin do pokoje, zůstala jsem mezi dveřmi jak ony pověstné vidle v hnoji. Celý pokoj byl plný kapesníků, podotýkám, že látkových, vypraných a vyžehlených, pečlivě rozprostřených na sedačce, na postýlce, po koberci, po skříňkách, prostě všude. Bylo znát, že do každého se synek vysmrkal. Jednou. To ale nic nebylo proti tomu, jak vypadalo akvárium. Vysypal tam té kaše plnou krabici. Nikdy jsem si nemyslela, jakou paseku v téměř stolitrovém akváriu dokáže taková kaše udělat. Dokonalé vzduchování udělalo své, takže voda se okamžitě změnila v jakési řídké mléko, v němž se občas objevila silueta rybky. Rybičky měly v naší rodině vždycky výsadní postavení, a tak když manžel dorazil domů, přednostně jsme podnikli záchrannou akci, rybky dočasně přelovili , celé akvárium vypustili, pak zase napustili, ryby šoupli zpátky a teprve potom jsme se mohli věnovat dokončování příprav na štědrý večer. Těch kuriózních karambolů by asi bylo víc, jen pořádně zavzpomínat. Ale co vy? Nemáte nějaký hezký?
