Zatoulaný pes

Pes přišel do vesnice jedno červnové odpoledne a okamžitě vyvolal značnou pozornost. Klidným krokem kráčel po krajnici hlavního tahu dělícího ves na horní a dolní polovinu a projíždějícím kamiónům, reklamou pomalovaným dodávkám i osobákům věnoval pramalou pozornost. Nejprve z oken a posléze za ploty zahrad lidé sledovali, kdy nějakému autu vkročí do cesty a bude po něm – v případě střetu s náklaďákem. V případě střetu s osobákem byla by možná k vidění zajímavá nehoda. Pes diváky zklamal. Za hospodou odbočil na asfaltovou cestu do části zvané Rafanda a mezi prvními chalupami se zastavil. Jako by věděl, že tady už bezprostřední nebezpečí nehrozí, sedl si k plotu Vondovicovy chalupy a hleděl na silnici. Se psem přišel do vsi problém. Pes byl totiž pořádně velký. Pes byla německá doga.

Z. Huspek

Když se lidé nedočkali karambolu, začali volat starostovi obce.

„Poslouchej starosto, po vsi ti běhá pěkně velikej cizí pes,“ slyšel starosta Poledne už po třetí a bylo mu jasné, že bude muset podniknout nějaké kroky. Neboť lidé zmasírovaní reportážemi tv zpráv, kdy jim reportér v jakékoliv situaci podsune otázku, na níž se nedá odpovědět jinak než kladně, hlásili svému starostovi, že mají strach. O své děti, o své psy, o své kočky (tady ovšem bezdůvodně, neboť kočka do přímého souboje se psem jde jen v případě, že není o moc větší nežli ona), a taky o své životy (i když byli schovaní za ploty předzahrádek chalup a domků).

Starosta své místo zastával 10 let, obyvatele své vsi znal téměř všechny osobně a zhruba věděl, co od koho může čekat.

Ono páteční odpoledne měl po dobrém domácím obědě především žízeň a tak mířil na své pracoviště. Radnice uprostřed rozlehlé návsi s rybníkem byla přirozeným středem i shromaždištěm obce – v prvním patře se radili radní, v útulné hospůdce v přízemí hasila se po mnohdy rušných poradách žízeň, své prostory z druhé strany budovy měli i hasiči, všechno, včetně tanečního sálu, bylo pěkně pod jednou střechou.

Venku třicet na slunci, v lokále příjemný chládek, dej mi jedno točený, přehlédl starosta pár chlapů u stolů a zhluboka se napil.

„O tom psovi asi víš,“ zeptal se spíš pro forma hostinský.

„Jdu se tam podívat,“ odpověděl otráveně Poledne a vyšel do sluníčka. K odbočce na Rafanou nebylo daleko, přesto sedl do letilé Felície a výfukovými plyny starého motoru zasmradil trasu své jízdy. Auto bylo služební, když před léty dosluhovalo coby soukromý starostův vůz, prodal je přes prostředníka obci a používal dál, teď ovšem na náklady úřadu. Doma v garáži hýčkal nablýskanou Fábii.

Odbočku na Rafandu dělila lípa u silnice do véčka, vlevo ke kostelu, vpravo k návsi. Starosta zastavil u lípy a zdálky si prohlédl psa, očuchávajícího se s Vondrovicovým jezevčíkem – každý z jedné strany plotu, pochopitelně.

Je opravdu velkej, musel v duchu dát za pravdu telefonátům, zvednul ruku na pozdrav Vondrovicovi, který se ženou koukal na dogu přes plot a odjel na radnici. Jeho hlas se po chvíli ozval z obecního rozhlasu: „Pozor pozor, zvláštní hlášení. Všichni radní, co jsou doma, dostaví se v naléhavé záležitosti urychleně na radnici ke zvláštní poradě. Urychleně!“

* * * * * * * * * * * *

Vyrušena z plení zahrádky za chalupou zvedla vdova Houdková hlavu a protože hlášení nerozuměla, vyšla před branku. Její obydlí stálo v zatáčce cesty k novým domkům Rafandy, ze zápraží byl krásný výhled na pamoráma šumavských kopců. Dominoval jim Velký a Malý Ostrý, lidově řečený Prsa matky boží.

Houdková byla už několik let v důchodu, jako ostatně všichni obyvatelé této spodní části.

„Co to hlásil?“ vydala se k Vondrovicově chalupě.

Pes se k ní otočil, ale zůstal na místě.

„Dávej pozor, co když kouše?“ varovala Vondrovicová příchozí.

„Tyhle psi nekoušou a když, tak jedině v sebeobraně. A řekla bych, že tady jí nic nehrozí,“ přišla Houdková až k plotu.

Dva kroky od zvířete se zastavila.

„Nemáte kýbl vody?“ zeptala se sousedky.

Houdková věděla, o čem mluví. Celý život byla zootechničkou v družstvu, než se po převratu rozpadlo a hospodařit na jeho polnostech začal soukromý zemědělec. Ten si nechal jen krávy na maso, jež byly k vidění na svažitých pastvinách v okolí a k tomu odborný personál nepotřeboval.

Vondrovic přinesl plechové vědro plné vody a postavil je před plot. Všichni tři pak sledovali, jako doga hltavě chlemtá studenou vodu.

* * * * * * * * * * * *

Do kanceláře starosty se mezitím dostavili tři radní z jedenácti a k jejich nelibosti také Evička Dlouhá, která kromě kroniky psané zaznamenávala každé šustnutí ve vsi na několikrát týdně aktualizované webové stránky.

„Nebudeme dělat žádný zápis ani oficiality,“ zahájil starosta Poledne improvizované zasedání, „je třeba najít řešení, co hafanem, co nám tady pobíhá po vsi. Evička si mezitím pejska vyfotí, viď,“ nepřímo vybídl mladou ženu k odchodu.

Když se za ní zavřely dveře, sáhl starosta do malé ledničky v rohu a nalil všem velkou vodku, letilý to funkcionářský nápoj.

„Chlapi, toho psa nám tu byl čert dlužnej,“ obrátil do sebe panáka a pochvalně mlaskl. Posadil se nikoliv za svůj psací stůl, ale na jednu z volných židlí pro radní.

„Proč?“ zeptal se plešatý padesátník Karásek, který už několik let marně prosazoval umístění radarového měřiče rychlosti hned na kraj obce. Jeho domek byl druhý od cedule a snižovat rychlost začala většina řidičů až před první zatáčkou o dvě stě metrů dál, „v okresním městě je přece útulek pro takový případy?“

„Jenomže za pobyt takovýho psa se platí!“ zavrtěl hlavou starosta.

Poznámka o placení Karáska vrátila do reality. Na radar k jeho obydlí pořád obec nemohla vyšetřit potřebných několik desítek tisíc.

„Já bych ho tam umístil a hotovo,“ ozval se Petr Adrle, proslulý přímočarým řešením veškerých problémů.

„Jasně,“ zvýšil hlas Karásek, „my ho tam dáme, nikdo se k němu nepřihlásí, bude tam měsíc, dva… víš vůbec kolik se platí denně?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Andrle, „kolik?“

„Já taky nevím, ale bude to dost,“ podívali se tázavě na starostu. Kdo jiný by to měl vědět?

„Počkejte,“ řekl starosta, který pochopitelně taky nevěděl, „jak ho tam chcete dostat? Viděli jste ho vůbec? Je to nějaká doga či co a velký je to jako malý tele!“

Nastálé ticho přerušil mladý Sedláček: “Máte starosto přece služební auto, ne?“

Starosta Poledne zvedl oči ke stropu. Sedláček byl v radě do počtu, jenomže mladí ho zvolili už do druhého období.

„Víš co Václave,“ pravil starosta otcovským hlasem, „tady máš stovku, tady džbán a skoč do výčepu. Nebo lekneme žízní,“ a zatímco Sedláček zavíral za sebou dveře zvenčí, nalil další tři panáčky vodky.

„Ten pes není nikoho ze vsi,“ zamyslel se Karásek, „čí tedy je? A kde se tady vzal?“

Starosta Poledne si povzdechl. To přece nemůže myslet vážně!

„Fando,“ řekl stejně otcovským hlasem, jakým vyprovodil mladého Sedláčka dolů pro pivo, „kdybysme věděli komu patří, tak ho prostě seženeme, ať si ho odveze. Jenomže my to nevíme, takže je celkem jedno, odkud přišel.“

„Když nevíme, tak nevíme. Tak ho můžeme střelit jako škodnou,“ napadlo Andrleho, „podle mysliveckého zákona…“

„Péťo, ve vsi přece nemůžeš střílet ani po zatoulaným psovi,“ chytil se za hlavu starosta a uvědomil si zásadní chybu, kterou udělal hned na začátku. V tomhle vedru neměl nalévat tvrdý alkohol.

„Dole v hospodě se lidi ptají, co bude s tím psem,“ pokřikoval od dveří Sedláček. Vypadal poněkud rozjařeně a nebylo divu. Za stovku byly čtyři piva a všechny se do džbánu nevešly, zbytek musel zdolat u výčepního pultu.

„Jestli nepotřebujete poradit,“ dodal s úsměvem a postavil džbán před starostu.

„Jejich starosti na mojí hlavu,“ mávnul rukou Poledne a nalil do skleniček studený zlatavý nápoj se zbytkem pěny. Všichni se s chutí napili.

* * * * * * * * * * * *

Kronikářka Evička zaběhla domů pro digitální foťáček, hned přijdu, odpověděla na všetečnou otázku dvou malých synků a tchyně, která je hlídala a vyrazila na místo děje v očekávání nějaké akční záležitosti. Při pohledu na manžele Vondrovicovy za plotem, starou Houdkovou před plotem a psa ležícího s předníma packama nataženýma před sebe a zvednutou hlavou pocítila zklamání. Tady žádná akce nebude.

„Dobrý den sousedi,“ zavolala zdálky, postupovala pomalu k psovi a cvakala foťákem.

„Nás nefoť a nikam nedávej,“ promluvila za všechny Houdková.

„Jenomže já musím vyfotit toho psa a tak tam budete i vy,“ smála se Evička, spokojená se svými záběry. Pes jí věnoval krátký pohled a dál pozorně sledoval auta projíždějící dole na silnici.

„Odkud může být,“ vyslovila nahlas otázku, která trojici u plotu vrtala hlavami už delší dobu. Nejbližší vesnice byly vzdáleny víc než 5 kilometrů.

„Těžko říct,“ pátrala Houdková v duchu po okolí, kdo může vlastnit německou dogu, „nikoho neznám.“

„Třeba ho někdo vypustil do lesa, že už ho nechce,“ zauvažovala Vondrovicová. Les začínal pár stovek metrů za humny.

„To se mi nezdá,“ oponoval její muž, „podívej, co má na krku.“ Široký obojek byl pobitý ozdobnými cvočky.

„Kdyby se ho někdo chtěl zbavit, tak mu ten obojek sundá, to je pravda,“ řekla Houdková a podívala se na Evičku.

„Ale do s ním? Tady přece zůstat nemůže,“ pravila kronikářka a tím vznikla druhá skupinka, řešící problém zatoulaného psa.

Dokončení zde!