Zatoulaný pes - dokončení

Původní skupinka na radnici byla už tou dobou jinde. Pitím i horkem rozehřáté hlavy řešily otázku radaru před Karáskovou chalupou. „Já ti říkám, že každej u toho radaru půjde na padesátku. A zvlášť, když tam bude i kamera,“ šermoval rukama Karásek.

Ilustrační fotoZ. Huspek

„Jenom ten radar stojí skoro sto tisíc,“ oponoval Andrle, „a musel bys dát na druhý konec vesnice ještě jeden…“

„… pročpak, jeden bohatě stačí?“ skočil mu do řeči Karásek.

„Takže kolem tebe budou jezdit padesát a z druhý strany až do půlky obce sedmdesát? Tam taky bydlí lidi!“ nedal se Andrle.

„Radar a kameru, jedině tohle pomůže,“ opakoval Karásek, až ho musel starosta zarazit.

„Nevíš, o čem mluvíš. Ta cedule není žádný radar, ale měřič rychlosti a je to jen orientační. Jestli myslíš kameru co mají v Brančicích, tak to není žádná kamera, ale atrapa. A víš to dobře ty i já a všichni, kdo tam jezdí.“

„Možná,“ připustil Karásek, „ale i když to každej ví, tak aspoň kolem toho měření jede padesát. Trochu tý nejistoty je v každým. Co když tak jednou tu kameru dají opravdu a všechny co jedou víc než padesát pěkně natočí a vyberou. Aha?“ rozhlédl se vítězoslavně kolem sebe a vzápětí se zarazil. Mladý Sedláček podřimoval, což byla první fáze jeho opice, starosta se houpal na židli a s rukama za hlavou hleděl do otevřeného okna, za nímž se krátil letní den a Petr Andrle zachmuřeně zkoumal obsah hnědého džbánu. Na jeho dně zbylo pár kapek zteplalého piva.

„S váma je teda domluva,“ pronesl Karásek do ticha. „Jestli mi něco budete chtít, jsem dole v hospodě,“ dodal a lehce houpavým krokem odešel aniž by vzpomněl, za jakým účelem se na radnici dostavil.

„Jdu taky,“ zvedl se Andrle, jenž si na rozdíl od Karáska pamatoval původní smysl schůzky, „s tím psem nemám ponětí. Do útulku? Ale kdo ho tam odveze? Všichni jsme už pili.“

„Františku vstávej, jdeme domů,“ zatřásl starosta Sedláčkem a zavřel okno zasedačky. Díval se za mladým chlapcem, jak opatrně sestupuje po schodech, ty mladý dneska nic nevydrží, konstatoval a uzamkl mříž chodby úřadu. Chvíli si pohrával s nápadem zarazit taky dole, ale pak odolal. Jednak by musel poslouchat řeči své ženy a jednak měl pořád na mysli nevyřešenou záležitost zatoulaného psa.

Ani starostův krok cestou k domovu nebyl zrovna z nejjistějších a jestli to lidé u svých domků a chalup nepostřehli, jeho žena samozřejmě ano. Vy jste toho asi vyřídili, zpražila ho hned v předsíni, já ještě musím… pokoušel se Poledne, ty už nemusíš nic, ty si jdi rovnou lehnout, rozkázala Polednová tónem, jemuž nebylo radno odporovat.

Vlastně proč ne, ráno moudřejší večera, pomyslel si starosta spokojeně už v polospánku v zadní ložnici, kde občas po příchodu z podobných zasedání nocoval.

* * * * * * * * * * *

Zatímco představitelé obce o psí problém zájem zcela ztratili, sešlost kolem Houdkové se rozrostla o další dva sousedy.

„Víte co, zkusíme jestli za mnou půjde před chalupu,“ navrhla zootechnička, „kdyby šel zpátky na silnici, mohlo by se opravdu něco stát. A takovýho pěknýho psa by byla škoda.“

„Tak pojď,“ poplácala psa z boku jako koně a ten se kupodivu zvedl a šel za ní, což u ostatních vyvolalo obdiv a málem i potlesk.

„A co s ním bude dál?“ zavolala za nimi Evička kronikářka a Houdková se otočila a řekla – neboj, já už jsem na něco přišla. A jestliže tohle řekla, měla už další postup promyšlený.

V první řadě dovedla psa na kraj terasovitě svažité přední zahrádky. Ten chvíli stál a potom si opět lehl na přední packy.

Potom vešla do své chalupy, nasadila si brýle a vytočila jedna z čísel, napsaných na papírku vedle telefonu.

„Dobrý den, tady je Český rozhlas, krajské vysílání. Co pro vás můžeme udělat?“ ozval se ve sluchátku příjemný hlas režiséra odpoledního vysílání. Houdková mu popsala psa, který venku se vztyčenýma ušima sledoval projíždějící auta dole na silnici.

„Můžete dát do vysílání, jestli se někomu z okolí neztratil a kam si pro něho může přijet?“

„Samozřejmě paní… Houdková? Ano, ještě váš telefon, kdyby se majitel chtěl s vámi domluvit předem,“ ozval se již moderátor a po písničce šla do kraje zpráva o psovi, jenž si ani na chvilku nepřipustil možnost, že by ho páníček nenašel.

A taky že našel. Za necelou hodinu zastavil před domkem Houdkové terénní džíp, z něhož se vysoukal zavalitý chlapík. Doga málem přeskočila plot a ani muž z auta neskrýval radost nad setkáním se svým psem.

„Ty čokle jeden,“ nadával s úsměvem, „co tě napadlo běhat tak daleko?“

Pes svižně vyskočil do zadního prostoru auta a muž sáhl do kapsy.

„Moc vám děkuju, že jste to dala do rádia,“ přišel blíž k Houdkové, sledující scénu ze zápraží, „celý odpoledne jezdím po okolí a pátrám po něm, až vedle ve vsi mi řekli, že to hlásili. Moc vám děkuju.“

Podal vdově ruku s bankovkou, tady máte za výdaje za telefon a čas, nepřipadá v úvahu, odmítala Houdková, ale muž byl neodbytný, znovu poděkoval, nasedl do auta a odjel i se psem.

Měla bych si nějakýho psíka pořídit, napadlo Houdkovou,strčila pětistovku do kapsy a podívala se do údolí pod šumavskými stráněmi. Stíny stromů se prodlužovaly, byl čas zavřít slepice, usednout uvnitř domku k televizi a dopřát si klidný páteční večer.

* * * * * * * * * * *

Nebyl ten večer klidný dopřán všem stejně.

Ještě za světla odešel z hostince Karásek, příliš toho nevypil a tak dobře vnímal auta, řítící se kolem jeho chalupy překročenou rychlostí.

Petr Andrle pořád chtěl podniknout trestnou výpravu na psa, což mu celý večer kamarádi vymlouvali. Nakonec se pro něho – k obveselení přítomných – do hospůdky na trestnou výpravu vydala jeho žena.

Frantík Sedláček nasedl po setmění do svého jetého Renaulta, aby po pětistech metrech stočil volant poněkud ostřeji do zatáčky a povalil sousedovi nový plot z ozdobných panelů. Soused měl pro Sedláčkovo řízení pod vlivem alkoholu pramalé pochopení, takže zavolal polici a František dalšího půl roku jezdil do práce autobusem.

A starosta Poledne? Nesmysl rčení ráno moudřejší večera pochopil hned po probuzení. Co může být moudrého na jazyku přilepeném na vyschlé patro žíznivých úst a kladívcích tisíce permoníčků bušících v prostorách celé hlavy?

Klín se vyráží klínem, zasyčela odzátkovaná láhev piva ze sklepa a při prvním doušku se mu vrátila paměť. Ten zatoulanej pes!

„Kam se hrneš,“ zarazila jeho horečnaté oblékání manželka.

„Musíme něco udělat s tím psem,“ chystal se vyrazit na úřad.

„Buď bez starosti, pane starosto,“ pravila ironicky žena, „už se stalo. A bez přičinění tvého i tvých slavných radních. Nakonec se podívej sám,“ ukázala na blikající monitor počítače.

Na webových stránkách obce byla vyfocená německá doga, pod obrázkem začínal text: „Pes přišel do vesnice jedno červnové odpoledne a okamžitě vyvolal značnou pozornost…“

* * * * * * * * * * *