Poslední útěk

Sokolovsko a Vřesová není jen film Poupata, ale také retronovela Poslední útěk. Příběhy lidí, kteří tam na počátku sedmdesátch přišli ze všech koutů republiky a pokoušeli se změnit své osudy. Šest kapitol, každá rozdělena na 3 - 4 části, publikované pokud možno každý den.

***

Věžák na hladině

Kapitola 1 – první část

____________________________________________

Druhá hodina končí ranní šichtu směnovým zaměstnancům Kombinátu, kovové cinknutí píchaček ve vrátnici otevírá slunné květnové odpoledne a proud lidí se za branou drobí na skupinky mířící k parkovišti, ubytovnám a nástupním ostrůvkům autobusů.

Oddělena pásem betonové silnice zvedá se proti správní budově hradba lesního porostu, oku přináší jisté uklidnění, především ale zachycuje exhalace z netěsností armatur plynovodů, dým komínů i uhelný prach briketárny. Mezi smrky se ztrácí svistot stříbrných válců rectizolů, hukot turbín generátorovny a klapot bagrů dole v úpravně uhlí. Les člověku slouží tiše a oddaně, nicméně stromy nejblíže silnici nepozorovaně ztrácejí reznoucí jehličky větví…

Ze svého místa sleduje dívka Matylda tváře zaplňující prostor autobusu, s několika se pozdraví lehkým kývnutím hlavy a těsně před zasyčením dveří zaslechne ze čtyřsedadla za sebou chraptivý hlas babky Kartářky, laborantky z chemické úpravny vody, pobízející své společníky k prosté karetní hře prší: jízdní doba na sídliště trvá pouhých 10 minut.

Na rozcestí u jižní brány Kombinátu nastupuje zbytek směnařů, vnitřkem autobusu se přelévají vlny náporu zpocených těl, místa je málo a všichni chtějí být co nejdříve doma než aby čekali na další, stejně naplněný spoj.

Autobus se rozděluje na dva tábory, hrozen u dveří pokřikuje, aby si postoupili dozadu, odtamtud se vrací, jestli snad nemají vystoupit zadními dveřmi. Dopravním prostředkem se šíří uvolnění i z očekávání teplého, téměř letního dne, konečně jsou všichni uvnitř, vůz se však nehýbe z místa.

„Ze schůdků nahoru,“ ohlíží se řidič od volantu a vynucuje si pořádek.

„A nevíš kam?“ remcají postižení, napresovaní u dvířek.

„Na schodech nikdo nebude stát, jinak nejedu,“ dává se řidič do boje s přesilou.

„Trhni si levasem, nádhero,“ využívá kdosi anonymity davu. Ke sprostým nadávkám, ač by byly na místě, se neuchyluje nikdo, vzduch se stává nedýchatelným, nespokojené mručení nabývá na intenzitě, řidič však mlčí a dívá se před sebe. Pánem je tady on.

„Tak se hněte kousek dozadu,“ ozvou se hlasy, další nápor, schůdky se na chvíli uvolňují a modrý autobus se konečně spouští dolů k sídlišti. Nucené zdržení přivítali pouze karbaníci na čtyřce, uhráli několik her navíc.

Přes silnici se táhne pach dehtu a fenolů, Matylda se ohlíží na obrovské nádrže fenolky a kousek za mostem důlní dráhy je Kombinát definitivně pryč.

Z dálky vypadá sídliště bíle jako přímořské městečko na barevné pohlednici, v detailu se ovšem bílá barva vytrácí do šeda a uprášená zeleň sporadicky rozsázených stromů marně supluje alespoň základní požadavky životního prostředí. Jen vzdálené vrcholky Krušných hor dávají tušit nefalšovanou přírodu, jsou však příliš daleko.

Spolu s ostatními vystupuje Matylda u novinového stánku na hlavní křižovatce, látka halenky stvořená z devadesáti procent z umělých vláken se jí lepí na zpocená záda a první myšlenka na trochu čerstvějším vzduchu než byl v autobusu patří sprchovému koutu garsonky v pátém poschodí věžáku u koupaliště. Cestou domů je ovšem třeba koupit něco k večeři, něco málo, jen na uklidnění či spíš oklamání žaludku, protože Matylda trpí odvěkou ženskou posedlostí štíhlé figury. Podle zaručeně prověřených a úspěšných receptů snaží se dívka shodit několik deka své váhy, její malá postava je plná a na těle se žádné tukové polštáře ani polštářky nevyskytují, doba však žádá jíst málo a do hovoru vstupovat se slovy – tak jsem objevila jednu bezvadnou dietu…

V samoobsluze bloudí Matylda kolem regálů, pohled na housky( byť od ráno poněkud již oschlé) a loupáčky vyvolává zvýšenou tvorbu slin v ústech, Matylda odolává a do košíku dává čtvrtku chleba a sýr, snad bych si mohla něco uvařit, napadá ji, pak ale mávne rukou, zítra si dám teplý oběd v práci. Cestou k pokladně míjí sušenky, řezy a čokolády, prohlíží si barevné obaly a potom přihodí do košíku tabulku mléčné čokolády.

Hbité prsty pokladní hrají na klávesnici čísel, konečná cifra naskočí v zeleném okénku, zítra budu muset rozměnit další stovku, napadá Matyldu a dívka se zlobí na svoji nedůslednost – peníze za čokoládu mohla ušetřit.

Další modré autobusy vyvrhují u křižovatky svůj obsah, tentokrát techniky a úřednice z ranní směny, sídliště ožívá, po trávníku budoucího parku běhají děti mladých žen čekajících na své muže přijíždějící z práce, celé tohle město je mladé a nové.

Matylda spěchá přímo ke svému věžáku, u vchodu vartuje domovnice, tak co děvenko, kdypak se nám budete vdávat, vyzvídá s falešným úsměvem na tváři, co je ti babo do toho, chce se Matyldě odseknout, jenže s domovnicí jen uctivě, až já se budu vdávat, budete to vědět určitě první, říká nahlas a v duchu dodává – při vaší zvědavosti.

S úlevou sleduje dívka kabinu výtahu, která s cvaknutím dosedá do přízemí, jenže mě nikdo nechce, řekne ještě domovnici, ale nepovídejte, děvenko, taková mladá a pěkná, zaslechne ještě babku a mačká tlačítko s číslem pět, domovnice už skřehotá vstříc dalšímu nájemníkovi, tak co panáčku, kdopak se to včera hádal na vašem patře, že to bylo slyšet až dolů, co?

S povzdechem odemyká Matylda dveře svého bytečku, v předsíni skopává boty na podpatku a okamžitě jde otevřít okno. Chodidla se praskavě lepí na vyleštěné linoleum, z malého rádia něco muziky co nejhlasitěji, halenka, sukně a prádlo na zemi a konečně blahodárné šumění sprchy.

Se splihlými vlasy na kluka střiženými stojí potom dívka před zrcadlem na dveřích koupelny a podrobuje se pečlivé prohlídce. Přejede prsty neznatelný podbradek, zavadí pohledem o chloupky v podpaží, prohlíží si ňadra, plné prsy jsou na její vkus příliš velké, maličko povoluje ramena, aby bradavky tolik netrčely, natočí se z profilu a kontroluje bříško, jeho pravidelnou vypouklinu zakončují chloupky klína a oblouky stehen.

Spokojena s prohlídkou svého těla celkem přehazuje přes sebe lehký župan a vrací se do pokoje, dlouhý vlas koberce příjemně hladí chodidla, slunce za oknem hřeje stejnou intenzitou jako v poledne, v rádiu tutá časové znamení. Je šestnáct hodin, oznamuje hlasatel, následuje znělka písně Přes spáleniště, přes krvavé řeky anebo taky pojď na panáka, Matylda se rozhlíží po svém naklizeném obydlí a příjemné pocity zvolna vyprchávají. Zbývající část dne nemá čím vyplnit.

*******************************************

Život ve vesnici pod kopci Krušných hor naučil Matyldu trpělivosti, z níž se časem stala téměř netečnost. Batolivé dětství na dvorku chalupy, kterou její rodiče dosídlili do odsunu Němců zpátky na jejich několik kilometrů vzdálené území, hry na svěžích travnatých stráních a večery u kuchyňského stolu, kde chyběl jen otec – z hospody vedlejší vsi vracel se pozdě v noci a než překonal výškový rozdíl, byl téměř střízlivý. Zbytkový alkohol z něho snadno dostala matka, téměř o hlavu větší než on a udržující rodinu pohromadě a v relativním blahobytu pevnou rukou.

Z pěti dětí byla Tylda, jak jí všichni říkali, prostřední, dva starší bráchové si hleděli svých zájmů a tak se v přiměřeném věku učila skládat dřevo do hranic, topit v kamnech, krmit slepice a králíky a starat o dva bráchy mladší. Do školy v zimě dolů na lyžích a v létě úprkem ranní rosou, později do měšťanky, jak říkali rodiče druhému stupni základky, autobusem do městečka s přádelnou česané příze. Mezi touto fabričkou a porcelánkou kousek dál rozhodovala se Matylda po skončení devítiletky, bylo jí to celkem lhostejné a víc volných míst bylo v učilišti porcelánky – hlavně proto, že se tam nikdo nehrnul – a tak se šla učit malovat porcelán. Kytičky, čárky a lístečky, k cibulákům mladé stejně nepustili, naučila se výtvarnému vidění, ovládat štětec a míchat barvy, aby to časem pozapomínala a nikdy v životě už nepoužila.

Pubertální záchvěvy lásky skončili deflorací v šestnácti letech, sotva o rok starší spolužák z učiliště vykládal cosi o citech a lásce a společném životě, poznamenán nejspíš filmem Starci na chmelu, tiskl tuhá ňadra ve zpocených dlaních, zatímco Tylda se dívala přes jeho rameno na pavoučí síť ve větvích stromu pod kterým leželi a myslela na bílou kolonádu mořských lázní, v nichž se odehrával děj romantického filmu pojízdného kina v přírodním amfiteátru. Milostná zkušenost ji příliš nevzrušila a v dalších letech se bez těchto radovánek v klidu obešla. V rodné vsi jí stejně nic jiného nezbývalo, pár vrstevníků tíhlo spíš k holkám v městečku a dělníci lesního závodu ji přišli zase příliš sukovití.

Rok po vyučení začal připadat Matyldě život prázdný až příliš a tehdy si také uvědomila, že není tak docela ošklivá, jak si dosud myslela. Na jedné zábavě objevil se neznámo odkud třicetiletý chlapík, pochválil Matyldě klučičí účes a ženskou postavu, o půlnoci už jí ve stráni nad hospodou položil do trávy a beze slova a tvrdě ji pomiloval, tentokrát se jí to i líbilo a ve svých nenáročných představách viděla v něm budoucího otce svých dětí. Bez námitek jej následovala do hory do Kombinátu, rodiče námitek neměli a přestože měl ženich v občance úctyhodnou sbírku razítek předchozích zaměstnání, o Matyldu se prý postará. Tak to aspoň slíbil jejímu tátovi u piva.

Než uplynula zkušební doba pro přidělení bytu, byl ženich zase pryč a jen náhoda zabránila tomu, aby se opravdu nestal zploditelem, nikoliv však otcem jejího dítěte. Samoživitelek bylo v městečku i tak dost.

Když se Matyldy po jejím příchodu do Kombinátu ptali, jakou práci by chtěla dělat, když kvalifikaci porcelánové malířky tady neuplatní, pokrčila rameny. Poslali ji tedy na vlečku, tam byla akutní potřeba jakýchkoliv pracovních sil… Matylda vzala na vědomí, že bude pracovat mezi kolejemi a přišlo jí to legrační – vlakem jela jen párkrát v životě.

Trpělivě čistila a mazala výměny, v pauzách poslouchala vykládání ostatních čističek a pozvolna začala měnit svůj život. Rok trvalo, než přidělenou garsonku vybavila nábytkem a zařízením podle svých nenáročných přestav, potom se jí mazání výměn zdálo dost jednoduché a požádala o změnu zařazení.

Přeložili ji do směny k mistru Hudcovi, začala pracovat na směny odpoledne i v noci, nijak jí to nevadilo, naopak, volno ve všední den dopoledne mělo taky něco do sebe, razítkovala nákladní listy, napichovala na kovové trny schránek na vagónech nálepky se stanicí určení, psala mistrovi soupisy vlaků a prázdných vozů. Platově si polepšila hned o čtyři stovky a dál nechala svůj život plynout ze dne na den. Jakousi představu, kam by se její život měl ubírat sice měla, ale nechávala věcem volný průchod.

A potom přišel Vágner.

Stála v mistrovně a přes koleje sledovala nákladní auto naložené lesklými briketami, které se snažilo nacouvat na váhu. Páteční ranní šichta se nudně táhla ke druhé hodině, ty co dělali jenom na ranní už pálila židle před volným víkendem, směnaře čekalo ranní vstávání v sobotu i neděli. Do místnosti vešel šéf vlečky s blonďatým klukem v džínách a kožené bundě.

„Tak vám vedu slíbenýho parťáka,“ oznámil šéf a mistr i přes svůj věk čile vyskočil ze židle.

„Má všechny zkoušky, potřebnou praxi, takže si udělá seznání, přezkoušení z vlečkového řádu a je váš.“

„Výborně, výborně,“ snažil se mistr a nedůvěřivě si prohlížel nový přírůstek.

„Dal jsem tě do jedné z nejlepších směn, tak se čiň,“ dodal ještě šéf a odešel.

„Vágner Stanislav,“ natáhl nový parťák ruku k mistrovi, ten mu s ní roztěkaně potřepal.

„Jo, dojdi si do skladu pro montérky a tak, tak ti taky přidělí skříňku a potom se vrať… tady Madla ti ukáže,“obrátil se k Matyldě, která se tvářila nezúčastněně. Parťák si prohlédl její plnou postavu, byla o víc než hlavu menší než on, nakrčil světlý knírek pod nosem a řekl prostě – ahoj.

Matylda kývla hlavou a podívala se na své vytahané tepláky a ušmudlané tričko. Trochu se zastyděla, otevřela dveře a vyšla ven. Sedla si na schody, slunce rozehřálo žulu a opíralo se do zdi, přivírala oči před paprsky, můžu, zaslechla nový hlas a parťák se posadil vedle ní.

Proč se ptá, napadlo ji, když si stejně sedl a další myšlenka patřila jeho džínám. Schody nebyly nijak valně čisté.

„Ty se fakt jmenuješ Matylda? Je to možný, já myslel, že se tohle jméno vyskytuje už jenom v písničce, znáš to, hádej Matyldo…“

„No, asi se vyskytuje i normálně,“ pohodila hlavou.

„Tak se hned nerozčiluj,“zasmál se, „jaký to tady je?“

„Co jako?“

„Tak, lidi, práce, mistr…“

„Nevím,“ řekla po pravdě a podivila se. Vždycky měla pocit, že ví.

„Asi normální, jako jinde,“ ozvala se, když mlčel.

„A co děláš ty?“

Zamračila, teprve teď jí došlo, že jí celou dobu tyká. Od cizích lidí na to nebyla zvyklá.

„Různě. Uvidíš sám,“ podívala se stranou a v podstatě odpověděla na obě otázky současně.

„Ty seš s touhle partou pořád, nebo jenom na ranní?“

„Pořád, už tři roky.“

„Fajn, aspoň se uvidíme častěji,“ zasmál se zase.

A k čemu to bude dobrý, chtěla se zeptat, ale vstal a ukázal k drtírně uhlí. Tam je sklad?

Dívala se za ním, jestli jde dobře a maličko doufala, že se obrátí. Neobrátil, jen se rozhlížel po kolejích.

Vrátila se do mistrovny, mistr seděl ta stolem, před sebou Vágnerovy papíry. Byl v místnosti sám, měl už zase svůj přirozený výraz. Podíval se na Matyldu: „Přišel z dráhy. Ženatej. Jedno dítě.“

„Proč mi to říkáte,“ prohodila a podívala se k váze. Byla prázdná, náklaďák odjel.

„Třeba by tě to mohlo zajímat,“ řekl mistr.

„Tak to mě nezajímá ani trochu,“ odsekla a znovu odešla ven. Tentokrát za sebou bouchla dveřmi.

Pokračování zítra!