Poslední útěk, první část

Sokolovsko a Vřesová není jen film Poupata, ale také retronovela ze sedmdesátých let Poslední útěk. Příběhy lidí, kteří se pokoušeli změnit své osudy. Kapitola 6 - Poslední útěk, první část.

***

**************************************

Ve vyřazených školních lavicích nevlídné místnosti nádražní budovy sedí téměř celá směna, několik lidí z dalších směn a pár zaměstnanců dráhy. Sedí pohodlně opřeni a poslouchají školaře, jak se říká pracovníkům ústavu podnikové výchovy, který v povinném měsíčním proškolování probírá dopravní i jiné předpisy, rozbor nehod a dopravních závad. Do školy se chodí nejlépe po druhé noční před volnem a tak parťák Vágner má hlavu podepřenou oběma rukama a příliš se nebrání přicházejícím vlnám spánku. V noci sice zdřímli na pultě lokotraktoru, byla to však slabá půlhodinka a ta nenahradí spánek za celou noc.

Školař cosi vykládá, Vágner obrací oči k oknu, paprsky ranního slunce prosvětlují svěže zelené vějířky kaštanů před nádražím, dneska bude hezky a konečně je tady jaro, napadá Vágnera a snaží se vnímat slova muže před lavicemi. Za ním špatně utřená tabule, na stěnách propagační plakáty o bezpečnosti práce mezi kolejemi, parťák si prohlíží nahnutou postavu s lahví u nohy, ALKOHOL DO PROVOZU NEPATŘÍ, hlásá červený nápis, ještě se tím řídit… Školař teď probírá nehody a jejich rozbor, to je skoro nejzajímavější na celém školení, ani podrobný výklad předpisů není od věci, ačkoliv všichni z nich mají příslušné zkoušky, paměť je děravá a její oživení se hodí… jenom kdyby se člověku tolik nechtělo spát, opony víček parťákových očí se znovu spouštějí, hlas se vzdaluje a do mozku doléhá jen monotónní šumění a okamžitě vyskakují snové obrázky…

Z poloviny prospány dvě hodiny uplynuly, únava je pryč a naproti nádraží právě v devět otevírají útulnou hospůdku. Vzduch se ještě nasáklý cigaretovým kouřem předchozích dnů a večerů, stoly svítí bílými ubrusy, jedinečná příležitost, jak posedět všichni pohromadě a povykládat je po skončení školení, snad i tohle udržuje partu pohromadě, myslí si Vágner a hned mezi dveřmi hlásí číšníkovi v bílém rondonu: „Každýmu jedna pivko a jestli už je v provozu kuchař, tak něco k zakousnutí!“

Všichni usedají k dlouhému stolu vzadu, chvíli se zdrží i mistr, je dobře občas podržet prst na tepu mas a právě u piva se toho člověk dozví nejvíc, strojvedoucí Bláha se zvedne poslední, parta je parta a proti tomu nic nebude namítat jeho nová žena, Karel Ebrt se těší na gulášek, kterým je restaurace u nádraží proslulá, druhý strojvedoucí Mácha s otcovským úsměvem přehlíží stůl, posedí do odjezdu vlaku do nedalekého městečka, kde u svého domku vzdělává malou zahrádku, druhý parťák Petr bude celou dobu nadávat na svoji ženu, která ho podle jeho vkusu drží příliš zkrátka, bude si představovat všechny varianty průšvihu, který ho čeká doma, ale vydrží taky do konce. Světlým bodem stolu je Ivanina načesaná blonďatá hlava, její přítomnost poněkud rozbíjí výlučně chlapské prostředí a alespoň zpočátku se všichni snaží ubrzdit slovník, používaný běžně na mašině.

Stanislav Vágner se cítí jako doma, vlastně líp než doma, napadá ho, když číšník staví doprostřed stolu věnec půllitrů a bohatými bílými čepicemi.

„Tak hoši, ať jsme tlustý na tři prsty,“ volá přes celý stůl, hřbetem ruky shazuje pěnu a sklenice křístají o sebe a první doušky piva stahují hrdla.

„Teda pánové, tohle první pivo po noční má říz, co říkáte mistře,“ směje se Vágner na svého šéfa v tuto chvíli není rozporu mezi ním a jeho vzpurnou ovečkou, mistr se usmívá a pokyvuje.

„Ovšem pánové,“ klepe Vágner do stolu a vynucuje si pozornost, „dneska v noci bylo na naší mašině povyražení!“

„Copak se zase přihodilo,“ zapomíná mistr na chvilkové souznění duší a tuší ne-li přímo průšvih, tak alespoň nepříjemnost.

„Tady Karel,“ poplácává Vágner svého kolegu po zádech, „nám tak hezky usnul…“

„… že se probudil vlastním chrápáním, ne?“ volá kdosi.

„Kdepak,“ křičí Vágner „ a zdály se mu tak divoký sny, že zbuchnul z pultu až na podlahu! A byla to taková rána, že jsem se probudil i já!“

„Kecá, neposlouchejte ho,“ snaží se Ebrt rozpačitě, ale jeho slova zanikají v hlasitém smíchu.

„To nic není,“ přidává se Petr, „k nám jednou přišel na noční jako fíra starej Milštajn z první směny a o něm se ví, že chrápe v jednom kuse. Jedeme pro vagóny, on tam vrazí první stupeň a zasekne. Kdybys dával návěst jak chceš rychle, s ním to ani nehne. Ale vždycky se probudí těsně před vozem. Jenomže tehdy jsme sunuli před sebou kaloun prázdnejch uhláků na kolej, kde stály odstavený ložený vozy. Já stojím na schůdku mašiny, na prvním voze kluk, dává lampou pomalu, já taky a nic. Všechno jede stejným tempem a ne zrovna malým. Otočím se na dědka, ten hlavu opřenou o ruku a spí jako poleno. Zařvu na něho, dědek nic a v tu chvíli vozy najely, rána jak z děla, dědkovi hlava dolů a jako mladík se hrne z mašiny, co blázníte? povídám, a on jak se lekl, tam myslel, že táhne ložený vozy do šturcu, zastavil se o skálu a vozy se hrnou na mašinu…“

Číšník nese další piva, co bylo včera za den, ptá se Vágner, no přece den branosti, odpovídá si nahlas a tak si dáme ruma!

„Pane vrchní, každýmu jednoho gruzíňáka chudejch a tady naší kočce jednoho gruzíňáka pravýho!“

Dobírka za minulý měsíc představuje téměř dvě desítky stokorun, základní plat naskočil několika přesčasy a prémiemi, trochu tu částku zaokrouhlíme, říká si Standa a bere do ruky skleničku.

„Šéfe, ještě jednu rundu na mě,“ hlásí Bláha, když zlatavý nápoj zmizel v hrdlech. Mistr vstává, ne abyste se mi tady namazali, chlapi sakramentský, hrozí svým ovečkám, ale ty jeho odchod kvitují nelibě. Stejně odešel jen proto, aby nemusel zaplatit nějaký rumíky, konstatuje kdosi.

„Copak náš Hudec,“ říká Petr když zjistil, že mistr je pryč, „ten kdyby se tolik nebál, tak by zase tak špatnej mistr nebyl!“

„Nediv se,“ zavrtí hlavou Mácha, který věkem nemá k mistrovi daleko, „dva roky do penze dělají svoje. S vrchností se zbytečně dohodovat nebude a práci musíme udělat stejně, tak chce mít klid…“

„To je pravda, ale jak dlouho to pytlíkoval s Jedličkou,“rozhlíží se po ostatních Bláha, „protože ten věděl, jak na něho. Mistře sem, mistře tak, hlavně ať mám velký prémie a nemusím moc makat. A všechno do tý doby, než přišel tady Standa.“

„Ále, jednou by to stejně přestalo. Kdybych se neozval já, ozval by se někdo jinej.“

„Možná, ale trvalo by to třeba do dneška,“ uzavírá Bláha a bere do ruky pivo.

„A vůbec, napijme se,“ zvedá i Vágner sklenici a všichni pijí. Čárek na táccích přibývá, rumů bylo už také několik rund a den se zvolna přehoupl do odpoledne. Vágner se dívá na hodinky, je možný, že to tak letí? Vzdáleně se hlásí povinnost jít domů, ale co doma, napadá ho a dívá se na zbytek piva v půllitru. Domů jsem podle své ženy měl jít hned po školení, vysvětlovat jí tuhle nutnost posedět s chlapama taky jinde než v práci na mašině nemá smysl, stejně by to nepochopila. Takže přijdu domů, nastaví dlaň, vyklopím všechny peníze – počkat, všechny už ne, protože něco zůstane tady. A budou další řeči. Proč jsi utratil zrovna padesátku, proč ne jednom deset korun, další otázky a zvýšený hlas, zase nepochopí, že bylo třeba dát si guláš, otočit rumy, něco stojí cigarety a vůbec, přestává nad odchodem domů uvažovat Vágner a rozhlíží se kolem stolu.

Zůstali čtyři, Ivana nejprve chtěla pokračovat u ní doma, ale když se nikdo nehnul, odešla sama. Bláha hlasitě debatuje s Petrem o práci, od nového turnusu budou jezdit spolu, Karel Ebrt zírá do jednoho místa a mlčí. Takový klid Vágnerovi nevyhovuje.

„Napijeme se hoši, co říkáte,“ snaží se povzbudit ostatní, ale nikomu už se nechce.

„Já už budu muset jít,“ vytahuje Petr peněženku, „stejně už to pořádně schytám. Tak aspoň do zejtřka to budu mít na talíři…“

Já vlastně taky, myslí si Vágner, anebo naopak, bude u nás ticho, jen ten prcek v postýlce se bude usmívat ve své nevědomosti. A až tu mojí ženskou přestane bavit mlčení, začne vyčítat, nejdřív peníze, potom čas, kterej jsem měl věnovat rodině a kdoví co ještě… ne, dneska ne.

„Pane Bláha,“ dohání strojvedoucího v chodbě k záchodkům, „já dneska pojedu s váma.“

„Kam se mnou pojedeš,“ zvedá Bláha oči od žlábku.

„Kam asi? Do toho vašeho velkoměsta. Zajdeme ještě na jedno, platí?“

„Klidně,“ souhlasí Bláha, „ale jen na jedno. Potom se půjdu vyspat.“

„Karle,“ chytá venku Vágner Ebrta, „zajdi k nám a vyřiď ženě, že mám něco neod… neodklad… neodkladnýho, jo, tady s Bláhou, jo?“

„Hele, mě do ničeho netahej, na nějaký řeči nejsem zvědavej,“ brání se Bláha, ale Vágner mává rukou.

„Houby, potom to srovnám. A Karle, zajdi tam!“

„No jo, co když mě ale tvoje stará shodí ze schodů?“ uvažuje Ebrt.

„Prosímtě, proč by tě shazovala? Zazvoň a až otevře, tak řekni. Standa vás pozdravuje a musel náhle odcestovat. A vrátí se večer. A bude to, rozumíš,“ volá za Ebrtem, který trochu klátivým krokem odchází.

„Tak, a my nasedneme do autobusu, který nám tady ČSD, nebo vlastně ČSAD přistavila a můžeme frčet,“ libuje si Vágner, usedají za řidiče a za chvíli už lesklýma očima sledují krajinu poznamenanou těžbou uhlí, ubíhající dozadu.

Několik kroků od výstupu z autobusu lákají k návštěvě umatlané dveře a nad nimi cedule restaurace, příliš honosný název pro montovaný domek, v tento den našlapaný k nehnutí. Pod šedivým stropem se válí cigaretový kouř, který ani dva hučící větráky nestačí pobrat, kolem výčepu mačkanice a sněhobílý proud pěnícího piva teče nepřetržitě. Nejen na v kombinátu byla výplata, několik dnů bude v hornickém okresním městě živo v obchodech i pivnicích, tam hlavně.

Bláha se na druhé pivo zlákat nedává, nasedá do červeného autobusu místní dopravy a Vágner stojí pod eternitovými stříškami autobusového nádraží sám. Měl bych sednout na bus a vyrazit zpátky, napadá jej a lehce houpavým krokem se dává do města. Náměstí se trochu houpe, kam teď? uvažuje polohlasně, přece nepojedu teď domů, teď, když za chvíli bude večer a další hospůdky a kavárny a vinárny se začínají plnit? A vůbec, dneska bude tohle město patřit jenom mě, zvedá ruku nahoru, letmo zaregistruje pohledy kolemjdoucích chodců, měl bych se trochu uklidnit, napadá ho. Dám si kafe, raději hned dvojitý, a bude to dobrý, myslí si a vchází do dveří nejbližší kavárny.

„Dobrý den,“ uklání se obřadně šatnářce a toporným krokem míří dovnitř. Místnost je tmavá, hlasy několika hostů tlumí koberec a plyšová křesla, do jednoho zapadá Vágner a poroučí si kávu. Rozhlíží se kolem sebe, postavy jaksi splývají v jeden rozmazaný obraz a víčka se opět spouštějí, nic, za chvíli to přejde, jen co vypiju to kafe a potom tady něco sním s bude fajn… Lžičkou míchá kávu a někde v jeho zjitřené mysli vynořuje se vzpomínka na školní léta… to jsem taky nešel domů, jako dneska, skoro tak to bylo, vzpomíná a hlava mu pomalu klesá na prsa.

**************************************

V šesté třídě se množství probíraných předmětů poněkud rozrostlo, mezi jinými objevila se i fyzika, věda zajisté užitečná, leč pro malého Vágnera naprosto nezajímavá a taky zbytečná. V prvních dnech školního roku prolistoval obrázky a učebnici odložil, aby do ní nahlédl jen občas. Výklad mladé kantorky sledoval jen sporadicky, daleko zajímavější věci se děly za oknem, v parku přes ulici barvily se stromy do podzimu a na vysokém kaštanu před školou pukaly zelené slupky, ukrývající hnědé, lesklé kaštánky se sametově hebkým bílým flíčkem uprostřed.

„Kdo nám vypočítá páku,“ zeptala se učitelka a lehce poklepávala červeným notesem o ruku.

Malý Vágner přehlédl třídu před sebou, jasně, z první lavice vyletěly hned dvě ruce najednou, šprtna Jelínková šermuje učitelce před očima, div jí nesrazí brýle, vedle ní Molínová, ta se může snahou přerazit a polohlasně drmolí jenom součko učko, místo celého soudružko učitelko… jen ať se hlásí, holky, aspoň nedojde na naše zadní voje, pomyslel si Standa a skromně sklopil oči na bohatě pomalovanou desku lavice.

Učitelka chvíli napětí protahovala až neúnosně a bylo jasné, že snaživci dnes slyšení nedojdou, tahat rozumy bude ze zadních řad a především z té u okna.

„Tak Zedníček,“ oznámila konečně a pohledy se soustředily na vyvolaného.

„A to je jako na známky?“ protáhl Zedníček otázku a pomalu vstal.

„Známku si napíšu jen do notesu a při zkoušení u tabule ji vezmu v úvahu,“ usadila se učitelka na kraj stolu a čekala.

„Tak páku vypočítáme… když násobíme… tu…“ očima bloudil po stropu a nohou šťouchal do souseda. Ten hbitě zalistoval v učebnici, učitelka se zvedla a zavelela: „Učebnice zavřít, všichni. A Zedníček sednout, protože neví a píšu si pětku. Řekne nám to Vágner.“

„Ale proč zrovna já,“ podivil se Stanislav a nechápavě se rozhlédl, „je tady přece plno schopnějších…“

Třída se rozesmála a učitelka zaťukala tužkou do stolu. To jsme snad ještě ani neměli, napadlo Standu a nahlas začal: „Páka, to je jednoduchá, taková tyč, podložená něčím, třeba špalíkem…“

Znovu se ozval smích, na chvilku podlehla úsměvu i učitelka a pohybem vrátila Vágnera do lavice.

„Píšu taky pětku a jestli to nebudete znát do písemky, můžete taky jít ve čtvrtletí s pětkama na vysvědčení.“

Výpočet nakonec ze sebe vysypal někdo jiný a fyzikářka se skutečně zbylé dva měsíce zajímala o Vágnerovy pokroky, který se naopak o předmět nezajímal ani trochu. Navíc zanevřel i na matematiku, kterou vyučovala táž kantorka.

„S pětkou na vysvědčení domů ani nechoď,“ varovala Stanislava matka, když nenápadně naznačil, že by k něčemu takovému mohlo eventuelně i dojít.

Koncem listopadu byl Standa ještě klidný, i když vzdáleně tušil nepříjemnosti. Známky ze zkoušení neslibovaly nic dobrého, třeba nakonec všechno dobře dopadne, snažil se uklidnit, jako v pohádkách vysvobození přijde na poslední chvíli, ale určitě přijde, třeba tam učitelka opravdu napíše pětku, ale pod mým upřeným pohledem pětka se změní ne-li v jedničku, tak aspoň v trojku, ba i čtyřka vypadá lepší než hezky kulatá, nahoře striktně zarovnaná koule.

Vysvobození nepřišlo, zázraky se skutečně dějí jen v pohádkách a trikových filmech, pomyslel si zklamaně Standa, když popatřil na své vysvědčení. Pětky se tam skvěly hned tři, z fyziky, matematiky a taky z chemie.

Vzpomněl si na plácačku na koberce, která visela doma na chodbě a občas plnila úlohu výchovného nástroje, její držák se velmi elasticky dovedl obtočit kolem dětského zadku… ne, domů rozhodně jít nemůžu, zavrtěl hlavou a závistivě se díval na šťastnější spolužáky. Jelínková a Molínovou si ukatovaly blankety plné jedniček, odshora dolů vypadaly docela hezky, něco takového mě nepotká nikdy v životě, pomyslel si Standa a představoval si další okamžiky dne. Přijdu domů a protože matka měla dopolední, bude chtít hned vidět vysvědčení. Že jsem ho nedostal nebo zapomněl ve škole říct nejde, tenhle trik už delší dobu nezabírá. Takže vytáhnu výsledky mého snažení za první čtvrtletí a bude následovat pořádný nářez. Pak budu muset klečet, až mě budou bolet kolena. Několik týdnů nepůjdu ven a budu muset šprtat a za chvíli napadne sníh a nebudu moci ani na kopec u tratě s klukama sáňkovat. A k vánocům nedostanu taky nic, napadlo Standu a neměl daleko k vzlyknutí. A to všechno kvůli jedný blbý učitelce, která si na mě stejně zasedla, což matka samozřejmě nepochopí.

Když se dobral v úvahách až sem, vyšlo mu jediné: uteču. Uteču pryč a domů ani do školy se prostě nevrátím. A uvidíte, rozhlédl se srdnatě kolem sebe.

Spolu s dalšími spolužáky se vyhrnul ze školní budovy, šel kousek cesty k domovu a potom zahnul mezi poslední vilky k železniční trati a podle potoka pryč do polí. Zorané brázdy studeně voněly a nohy jej nesly k bývalé pískovně, kde byl vynikající terén pro válečné hry. Nahoře se zastavil a hleděl na strmé stěny, rozryté proudy vody po deštích a potom si sedl na bobek a v mírnějším místě sjel dolů. Pod kamenným převisem byl vykutaný bunkr, sloužící příležitostně jako hlavní štáb partyzánského vojska. Tam začal promýšlet další postup. Tašku pohodil do kouta, tu nebudu potřebovat, protože další cesta teď povede k moři. Vybavily se mu sny, kdy stál u kormidla veliké lodi, mořská pěnu mu stříkala do tváří a on neohroženě hleděl vpřed, cítil pod sebou houpání paluby… tohle se teď stane skutečností, pomyslel si. Když půjdu necelou hodinku, dostanu se na hranice… tady se ovšem zarazil. Město skutečně nebylo daleko od hranice a případy úspěšného zlikvidování občasného útěku tu byly dobře známy. Půjdu do Polska, tam hranice tolik nehlídají a moře je tam taky. Dostanu se do nějakého přístavu, schovám se do podpalubí a až na širém moři vylezu, to mě nebudou moct vyhodit a poslat zpátky. Vezmou mě za plavčíka a potom… potom si uvidí, snil na dně pískovny a před očima viděl hrdiny dobrodružných příběhů, zatím jsem o tom jenom četl, ale teď se všechno uskuteční! A domů se vrátím v uniformě kapitána, na bradě vousy a to potom budou holky ze třídy koukat! A hlavně Jelínková a Molínovou!

Ani nepostřehl, že se venku zešeřilo, nad pískovnou se proháněl studený podzimní vítr a skučel mezi břízkami, Standa vyhlédl ven a otřásla jím zima. Měl bych možná počkat na lepší počasí, napadlo ho, ale potom mávl rukou. Námořník se nesmí zaleknout větru ani chladu!

Vylezl ven a vyšplhal se nahoru. V dálce svítilo město, už se tam nikdy nevrátím, ani sem se nevrátím, podíval se dolů a prvotní kuráž se pomalu vytrácela. Jestlipak na mě budou aspoň vzpomínat… Mohli by mojí lavici nechat prázdnou a říkat – tady seděl Vágner, odešel do světa a teď dělá kapitána na zámořském parníku… Nepozorovaně se začala vkrádat pochybnost, jestli ho opravdu bude dělat, pocítil hlad a uvědomil si, že naposledy jedl pouze svačinu, pro starosti s vysvědčením se nedostal ani na oběd, tma houstla a světla města jej přitahovala stále víc.

Měl bych se jen tak trochu podívat, co dělají naši, řekl si a udělal pár kroků k městu. Jestli mě třeba vůbec shání! A jestli ne, tak teprve potom uteču, padlo definitivní rozhodnutí.

Loudavými kroky vracel se s taškou pod paží, světla se přibližovala a hlad byl také intenzivnější, vrátím se domů, najím se a teprve potom půjdu, vymyslel poslední kompromis a předem věděl, že všechno bude asi trochu jinak.

A bylo. Vrchovatou měrou dostalo se mu všeho, co si nad vysvědčením představoval, nářez byl větší o fakt, že otec byl jeho zmizení hlásit na esenbé. Další týdny strávil Standa nad učebnicemi a v polovině školního roku odnášel místo pětek alespoň trojky.

„Vidíš Stanislave,“ usmála se učitelka a oslovila jej dokonce křestním jménem, „když chceš, dovedeš docela zabrat, viď?“

Jistě, pomyslel si Standa, na to moře stejně jednou uteču a pošlu vám živou chobotnici, abyste dala dětem pokoj s nějakou fyzikou. Tohle pomyšlení jej skoro rozesmálo a učitelka mu nic netuše úsměv vrátila.

**************************************

Obrázek školních let se vytrácí, kdosi nešetrně cloumá Vágnerovým ramenem, jdi spát domů, mladej, požaduje nekompromisně tlustý číšník.

„Eh, vlez mi na záda,“ mumlá Vágner a ospale se rozhlíží. Vidí kolem sebe stolky a křesla, postavy dostaly zřetelné obrysy, v ústech protivná pachuť a navíc ruka číšníkova.

„Kruci nešahej na mě,“ obrací hlavu nahoru a cítí navíc bolest za krkem, hlava zůstala příliš dlouho v jedné a zřejmě nepohodlné poloze.

„Zaplať a vypadni,“ požaduje číšník stále důrazněji.

„Se neposer,“ nadává potichu Vágner, háže na ubrus pětikorunu a vstává.

Šero náměstí proráží modré světlo lamp na zahnutých stožárech, pocit hladu zahání Vágner na stojáka v nedalekém bufetu, bez fantazie je to dnešní druhý guláš a potom se rozhlíží, kde pokračovat. Úmysl vrátit se domů je zapomenut, vždyť večer teprve začíná! Hned naproti před náměstí pod zhasnutým neónem vinárny jsou dveře kupodivu osvícené a odemčené, jaképak dlouhé rozmýšlení, na záchodě si chrstá na oči studenou vodu, prohrábne své světlé vlasy a zkouší do zrcadla úsměv. Docela to ujde, je s prohlídkou svého zevnějšku spokojen a když si uvědomí množství zelených stokorun v peněžence, nabývá jeho tvář sebevědomého výrazu.

Pult šatny a věšáky za ním jsou prázdné, v rohu šatnářka plete svetr vnoučatům, nového hosta si nevšímá a ten ve dveřích lokálu zkoumá terén. Prázdný parket, na nízkém pódiu několik nástrojů, vedle u stolu tři muzikanti, na sobě lurexová saka. Vzadu u stěny dvě tuctové jakoby dámy, jeden dva páry u ostatních stolků.

Hlavy se zvednou, tuctovky o chvilku déle a Standa usedá na vysokou stoličku u prázdného baru. Tady dneska bude můj hlavní stan, rozhoduje se a prohlíží vystavené lahve.

„Tak co to bude,“ ptá se barman bez zájmu, Standa chvíli přemýšlí, co takhle dát si nějakou exotiku, potom nápad zavrhuje a ukazuje na vyzkoušené pití: gruzínský koňak.

Nejprve upíjí bublinkovou sodu, potom houpe hnědavou tekutinou na dně slabostěnné skleničky a prohlíží si své oblečení. Světlá košile, jelenicové sako a džíny skoro ještě nové, doby kdy džíny do vinárny nepouštěli jsou naštěstí dávno pryč, myslí si s upokojením a nahýbá skleničku. První koňak ex, s dalším už pomalu, říká si, když tekutina zahřívá ústní dutinu a jícen.

Ukazuje barmanovi skelničku, ještě jeden si dáme.

Návštěvníků přibývá, Standa se od baru rozhlíží, dvě dvojice na parketě, pro tanec zatím nepřipadá v úvahu nic, snad tahle baculatá panička, která se usmívá od stolku, ne, neklidný pán vedle bude nejspíš žárlivý manžílek a my si nebudeme zbytečně komplikovat život, správný lovec musí svoji kořist trpělivě vyčkat a já dneska jsem lovec, směje se v duchu Standa a dívá se dozadu na tuctovky, ani ty ještě nebyly na parketu, v nejhorším případě tam zajdu, ale opravdu jen v případě nejvyšší nouze, myslí si a sleduje dvě načesané ženy, které si sedají k volnému stolku. Podívejme, zvedá obočí, tady máme kousek, a hned docela dva… ale co když k nim za chvíli přijdou dvou fešáci?

Počkáme, rozhoduje se a dívá se na tančící dvojice. Ani tahle manželka není zřejmě spokojena se svým mužíčkem, její úsměvy přes jeho rameno o tom cosi vypovídají… a co tihle, zahleděni do sebe nevnímají okolí, to určitě nebudou manželé, anebo jo, ale každý někoho jiného…

Ještě cigaretu a potom to zkusíme u těch dvou koček, Standa pije další koňak, třetí nebo čtvrtý? jemný nápoj se rozlévá po těle, člověk se cítí lehký, hudba a tlumená světla, záblesky očí a úsměvů, lehká závrať a pocit úspěchu, to všechno prožívá Standa, když se spouští ze stoličky a míří ke stolku dvou načesaných dam.

„Smím prosit?“ uklání se lehce kaštanové hlavě, dobře zahraný překvapený úsměv, jako omluvný další pohled na přítelkyni, prosím vyřčené nezúčastněným tónem a pár kroků k parketu.

„Nevyrušil jsem,“ začíná Standa maličko chraplavým hlasem duchaplnou konverzaci a bere tanečnici v pase.

Pohled nahoru, dlouhé černé řasy, krátký nosík a rovné, sympatické rty.

„Proč myslíte,“ vrací se mu otázka, jen tak… rozplývá se řeč do ztracena.

V rychlejším tempu od sebe, i postava splňuje Standovy představy, dobře modelované nohy, trochu vystouplé bříško a ňadra malinko od sebe, jen to zbytečně neuspěchat, myslí si Standa a bere ženu znovu v pase.

K žádné konverzaci nedochází, žena jako by se bránila zbytečným řečem a to Standu poněkud vyvádí z míry.

„Můžu přijít příště zase?“ ptá se, když ji vyprovází ke stolku.

„Když vás nikdo nepředběhne…“

Vyvíjí se nám to zatím dobře, zamne si ruce Standa a od baru naznačí přípitek, od stolku dva úsměvy, chuť koňaku povzbuzuje srdeční činnost, jak se to všechno krásné, jednoduché a milé…

O hodinku později sedí Standa se svojí novou známou u baru, před nimi další dva koňaky, na hodinkách skoro půlnoc a z kapsy další stovka.

Takhle tedy žije velký svět, deset kaček dýško a ještě kovovou pětikačku navrch, ruce nahoře, držte si klobouky, jedeme z kopce! Ne jako doma, dohady o každou korunu, tohle nekoupíme, je to zbytečně drahé, potřebuješ večer u televize vypít zrovna čtyři piva, nestačili by ti jen dvě? A k večeři topinky s rybičkama v tomatě, bereš až za tři dny a já potřebuju dát stranou peníze na nový záclony, k čemu nový záclony, k čemu nový záclony, stačí přece tyhle, nerozumíš tomu, tak se nestarej! Peníze, šetření, a uklízení, kdo po tobě bude uklízet tu košili, leží na křesle už hodinu, mně tak nevadí, ukliď si jí sama, a co ty boty, proč si je čistíš v předsíni, nemůžeš jít na chodbu? a vyluxuj, nemůžeš mi trochu pomoct? A nádobí, utři nádobí, potom taky prach na skříních a pomůžeš mi s převlíkáním, zítra si nic nesjednávej, budeme prát… a nepij tolik, musíš vždycky vypít všechno, co vidíš?! A to všechno za jediný rok po nastěhování na nového bytu. Za jediný rok!

Ne, včera to bylo naposled! A šéfe, ještě jednou!

Nová přítelkyně se jmenuje Eliška, vrtí na barmana a pokládá Standovi ruku na paži, už dost, netrefíš domů, usmívá se.

Standa s úžasem hledí na její ruku, příliš nevnímá okolí a vidí drobné ženské prsty, zvedá její paži a prsty před oči, přejíždí jimi po své tváři a přivírá oči.

„Pojď k nám ke stolu,“ nabízí Eliška a Standa ochotně jde, na stůl sedmička chlazeného bílého a talířek mandlí.

„Vágner,“ uklání se druhé ženě a ta se ušklíbá, pan Vágner vypadá poněkud skelně, Standovi však alkohol dává křídla, cítí se výborně a je tím udiven. Při tanci s Eliškou zmizela počáteční zdvořilost a odstup, Standa cítí její stehna a břicho a ňadra, rukou přejíždí záda pod výstřihem šatů a kolem něho nic, liduprázdno, vakuum, jen odkudsi zdálky hudba, přítomnost této fantastické ženy, doteky jejího těla a vůně vlasů, nakloněná hlava a rty kousek od sebe, chvilky napětí a oddalování a potom rty vzájemně zabořené do sebe, nárazy zubů, zavřené oči a nezřetelný dech.

Pokračování zítra ve 14 hodin