Poslední útěk - pokračování

Sokolovsko a Vřesová není jen film Poupata, ale také retronovela Poslední útěk. Příběhy lidí, kteří tam na počátku sedmdesátch přišli ze všech koutů republiky a pokoušeli se změnit své osudy. Kapitola 1: Věžák na hladině, třetí a závěrečná část.

***

Věžák na hladině třetí část

Po hádce s Evou a nepovedeném polibku Matyldě se Vágner omezil na pouhý pozdrav. Matyldě to bylo trochu líto, ale ztotožnila se s Eviným názorem: je to frajer a tebe může nechat na pokoji. A stejně, je ženatej.

Tomu se Matylda podivila, protože zrovna Eva na rubriku stav příliš nehleděla, ale budiž. Seděly naproti sobě celé šichty a zbytečně se dohadovat nechtěla. Celou věc začala považovat za skončenou dříve, než vůbec začala, když ji jednu neděli kolem půlnoci probudil zvonek a rámus na chodbě. Polekala se a potichu šla ke dveřím.

„Kdepak hochu, ta nám neotevře,“ uslyšela huhlat Vágnera.

Vedle jeho kukátkem zkresleného obličeje uviděla ještě hlavu parťáka Jižní zálohy.

„Otevře, vsaď se,“ namítl Petr a zaťukal na dveře.

„Neblbni, netluč, probudíme lidi,“ zahuhlal Vágner.

„Všichni lidi mají spát spánkem spravedlivých, protože ráno musí vstávat do práce… nebo do zaměstnání… rozumíš,“ naléhal druhý hlas.

„No jo, to máš pravdu, jenom my vstávat nemusíme, protože máme odpolední,“ zvolal Vágner na celou chodbu.

„Pravda, ale my jsme zase dělali dneska, a v sobotu… a voni měli pěkný volno…“ zapřemítal smutně druhý hlas.

„Takže my jsme vlastně chudáci,“ poklesl hlas i Vágnerovi, „protože my děláme pořád dokola a pořád…“

Matylda cvakla zámkem a otevřela dveře: „Co tady vyvádíte, dělat tady brajgl v půlnoci,“ syčela potichu.

„Jé hele, Matylda z písničky,“ rozzářil se Vágner a nadšeně se podíval na svého kumpána. Oči se mu leskly, blonďaté vlasy měl spadlé do čela.

„Sakra pojďte dovnitř, nebo tu s lidma nevydržím,“ vztekala se Matylda a vtáhla je do předsíně.

„Von, jo,“ ukazoval Petr na Vágnera, „von říkal, že se zlobíš a že nám nevotevřeš. A já mu povídal, že seš výborná holka a že nás pozveš na kafe. Vidíš,“ obrátil se k Vágnerovi, „a pozvala.“

„Nepozvala,“ vzala si Matylda župan a přehodila žlutou larisu přes rozestlanou válendu. „Ale když jste tady, tak se tu nekymácejte a sedněte si,“ dodala a šla postavit vodu na sporák. Čas od času někdo zazvonil nebo zabouchal, když je holka sama, žijí všichni ženáči v domnění, že je zvědavá zrovna na jejich společnost. Když to byli chlapi ze sněmy, občas, pokud nebyli pod obraz, jim otevřela a kávu udělala. Vždycky odešli a druhý den uhýbali pohledem.

Vágner se usadil do křesla a pohodlně opřel hlavu.

„Hele nespi, divochu, noc je ještě mladá,“ strčil do něho Petr, „seš na návštěvě, tak zachovej dekorum.“

„Je otázka, jestli vůbec víš, co to dekorum je. Jestli náhodou neznáš jenom poslední tři písmena toho slova,“ ozval se Vágner se zavřenýma očima.

Matylda stála opřená o kuchyňskou linku, ruce v kapsách županu a hodnotila nastalou situaci. Udělám jim kafe a vypadnou. Vágner vystřízliví, než dojde nahoru, protože teď v noci nic nejede a na Péťu už stejně čeká ženuška s válečkem na nudle, jestli ho doma vůbec mají. Tak takovýhle starosti já nemám, pohodila hlavou a zalila kávu.

„Ty Madluš, kolik je vůbec hodin,“ ozval se Petr.

„Máš hodiny před sebou na stěně. Kdybys náhodou neviděl na rafičky nebo čísla, tak je půl jedný. V noci, jak sis určitě všiml venku.“

Vstal a zapotácel se.

„To je zase průser,“ chytil se za hlavu, „honem otevři, to bude zase kravál, je je je,“ prorokoval svůj nejbližší osud už na chodbě a čekal na výtah.

„Měl sis to v tý makovici přebrat dřív. A hlavně neusni ve výtahu, na chodbě je v noci zima,“ neodpustila si Matylda a zavřela dveře. Vágner na půl ležel v křesle, na stolku stydly dvě kávy.

„Víš co,“ zatřásla mu ramenem, „jdi spát jinam. Třeba na tu svoji ubytovnu. Slyšíš,“ zavolala.

Pomalu otevřel oči a nechápavě se rozhlížel.

„Kde je Péťa?“

„Péťa šupajdil domů k mamině.“

„Tak přece jsem tady,“ vydechl Vágner, když se napil neoslazené kávy.

„Počkej, vy jste se snad domluvili?“ zvedla hlavu Matylda.

„Jak domluvili?“

„Na tý scéně, kterou jste ztropili před dveřma. Jako že vám otevřu, abych neměla v baráku zle a Petr potom odejde,“ zvyšovala hlas.

„Nekřič, tak to není. Když nás vyhodili na Růžku, povídám Petrovi, že bych si dal kafe. Abychom šli k nim. Ale on, že jeho stará, tak to řekl, fakt, že bude spát a že vzbudíme děti a tak a že bysme mohli jít k tobě. Já mu to rozmlouval, jenže on neposlechl. Tak jsem tady. Vlastně jenom já,“ rozhlížel se kolem sebe.

„A ty se zlobíš, že to tak dopadlo,“ naklonila hlavu.

„Nebylo to od něho pěkný. Nebylo. Ale neboj,“ řekl tiše a oči se mu opět začaly zavírat, „vypiju to kafe a půjdu. Hned, jak to vypiju.

„Už tě vidím, jak pochoduješ pět kiláků nahoru. Až budeš chtít, vezmi si tuhle deku a lehni si tady. Válenda je široká dost,“ vstala, župan přehodila přes druhé křeslo a vlezla si zpátky pod svoji deku. Ven koukaly jen oči a těma se koukala na Vágnerův údiv.

Probral se, posadil se rovně a podíval se na ní: „Ne, já radši půjdu,“ vstal a nejistým krokem přešel pokoj.

„Tak potom zabouchni,“ ozvala se a zavřela oči. Chvíli poslouchala vrzání parket a potom vyhlédla z pod deky. Seděl v křesle, hlavu zase zakloněnou a spal.

Vedle sebe ho ucítila až v šedivém rozednívání.

„Byla mi strašná zima,“ zašeptal chraplavě a objal ji studenou rukou.

„Aspoň se svlíkni,“ vzdychla a zavřela oči.

Jejich milování bylo krátké a Matylda při něm nic necítila. On hned vzápětí usnul.

**************************************

Slovan je neosobní sídlištní restaurace, vybavená koženkovými židlemi, umakartové stoly pokryté bílými ubrusy, na stěnách impresionistické tisky, široká okna. Otevřeli nedávno a její úroveň je zatím vcelku solidní. Pivo pouze ve výčepu, v lokále tlumená světla a tlumený hovor, příjemná obsluha v kavárenském prostředí.

Matylda nahlíží dovnitř, několik známých kývá na pozdrav, Jitku nikde nevidí. Zato od zadního stolu zvedá se postava, blonďatá hlava cosi říká, ostatní se otáčejí, Matylda se dává na ústup. Ve vestibulu ji dohání Vágner.

„Co ty tady, zajdeš na skleničku?“ září úsměvem a snad má opravdu radost.

Společná noc před časem v nich vyvolal rozpačitý pocit, měli k sobě blíž a zároveň se jakoby báli sami sebe.

„Ne, jenom jsem hledala kámošku,“ vymlouvá se dívka a chce odejít.

„Počkej přece, spěcháš někam? Můžeme se projít, jestli chceš…“

Matylda krčí rameny, Vágner se za okamžik vrací a venku ji bere kolem ramen.

„Co když tě někdo uvidí? Za pár týdnů se máš stěhovat,“ provokuje dívka.

Vágner mlčí a dává ruku do kapsy.

„Počkej, já to tak nemyslela,“ vezme ho Matylda kolem pasu, a jsem s tebou ráda, dodává, ale jen pro sebe.

Do ztichlých ulic sídliště se snáší soumrak, za širokými okny nervózně problikávají modrá světla televizních obrazovek a dvojice po chvíli řeší dilema, kam v tomhle městečku jít na procházku. Je možnost cestou k nádraží podívat se na rozkvetlé zahrádky u několika domků starousedlíků, anebo jít kolem zahradních chatek stlučených z toho, co kdo dal anebo ukradl a potom do luk. Kamínky na cestě chrastí pod nohama, světla města se vzdalují, ticho ruší jen všudypřítomný slabý hluk Kombinátu.

Mlčení je dlouhé, jako bysme si neměli co říct, myslí si dívka a v tu chvíli říká Vágner: “Hned nějak na počátku jsem se tě ptal, jaký je to žít sama. Vymluvila ses, ale já měl pocit, že jsi toho tehdy chtěla říct daleko víc…“

Matylda se dívá pod nohy, cesta je malinko světlejší, než okolní louka, chvíli přemýšlí a potom povídá: „Uvažuješ jako všichni. Myslíš si, že mi nic neschází. Že můžu jít kam chci, dělat si co chci, nikoho se nemusím ptát… to je sice všechno pravda, ale za nějakou dobu tě to přestane bavit.“

„Jednou jsem četl nějaký výzkum, ptali se tam žen tak kolem třicítky, který žily samy. A osm z deseti jich bylo spokojených.“

„Co je mohlo bavit na tom, že byly samy?“

„Přesně to, o čem jsi mluvila. Nezávislost na někom, možnost výběru partnera až po delší známosti, rozumíš, oni nejsou samy, ale nechávají si čas a když to k ničemu nevede, tak pryč od toho. Chápeš, to snad je moderní způsob života…“

„No, to jo,“ prohodila skepticky, „a ty bys chtěl žít sám?“

„Nevím. Možná jo, nemusel bych hledat práci tam, kde mi dají byt… dělal bych jen to, co by mě bavilo… asi jo.“

„A takhle mluví každej, kdo má kam jít. Koho doma někdo čeká. Ale co já a tady? Všichni jsou ženatý, o svobodnýho kluka nezavadíš. A když nějakej takovej je, myslí si že je jedinej a podle toho se taky chová. Rozvedený koukaj něco si užít, protože to kolem ženský a dětí už znají. V tomhle městě je jedno kino, tři hospody a jedna slušnější restaurace. A teď mi poraď, kam mám jít a s kým se můžu seznámit.“

„No tak, rozčilování škodí zdraví, i když zrovna tobě sluší. To si vezmeš prvního, který o tebe bude mít zájem?“

„Nevím,“ krčí Matylda rameny, „ale asi jo.“

„Počkej, to snad…“

„Co snad,“ rozhazuje rukama, „mám snad čekat do třiceti, až mě nikdo nebude chtít? Až budu stará? Už teď jsem stará!“

„Stará, to se ti povedlo,“ směje se Vágner, „kolik ti je? Dvacet, třiadvacet? To přece není žádnej věk. To se člověk teprve rozhlíží po světě!“

„Chlapi možná, ale pro ženskou je to akorát. Všechny holky z naší třídy už jsou vdaný. A dvě dokonce rozvedený. Jenom já jsem pořád svobodná. Svobodná,“ opakuje posměšně a obrací se k městu.

„Jdem, tohle mě nebaví,“ říká trucovitě a Vágner ji bere kolem ramen.

„Počkej, to fakt nikoho nemáš? Nikoho, kdo by o tebe stál? Seš přece fajn holka, kdo si tě vezme, bude mít doma hotový pomyšlení…“

„Mám kluka. Už skoro rok,“ říká dívka a zní to trochu do prázdna.

„Bydlí kousek od Pardubic a chtěl by sem jít dělat.“

Jenomže trochu pije, pomyslela si a chvíli přemýšlela, jestli to má říct nahlas. Ale… vždyť mu do toho nic není, tomuhle blonďákovi a nechala si ten příběh pro sebe.

**************************************

Pepík z Pšeničné byl taky blonďák, vlasy každý jinam, pusu od ucha k uchu. Seznámili se v nedalekých lázních, státní statek tam v zimě posílal své zemědělce zotavit po sezóně a nabrat síly na další polní práce, přijížděli odtud po flámech většinou ještě víc zdevastovaní, než odjížděli z domova, ale svůj účel to splnilo. Rubrika sociální politika byla odškrtnuta.

Pepík tady navíc potkal Matyldu, byla po nákupech a potom na kávě u autobusového nádraží, zemědělci ten den pařili zrovna tam a Matylda jela domů až nočním autobusem.

V Pšeničné jezdil Pepík traktorem, byl samá sranda, po kapsách plno peněz. Chvílemi se Matyldě zdálo, že mu sláma z bot čouhá až příliš, ale hlavu si s tím nelámala. Z rodné vísky byla na podobné typy zvyklá a některé se podařilo časem i zcivilizovat. Psali si krátké dopisy, jeho škrábanice musela dlouho luštit, sama slohovým talentem taky nevynikala a vůbec – jaké dlouhé psaní, dopis není živý člověk.

Za pár měsíců jí napsal – přijeď, ukážeš se mámě a můžeme se zasnoubit.

Její tajná přání zdála se naplňovat, vybrala si tři dny staré dovolené, z vkladní knížky vyzvedla pět stovek a sedla na vlak. Cesta byla dlouhá, čtyři hodiny rychlíkem do Prahy, další tři zase rychlíkem do Pardubic a ještě hodinu motoráčkem. Konečně vystoupila na venkovské zastávce, jedna kolej, zděná oprýskaná bouda, opršelý nápis Pšeničná. Rozhlížela se, nikdo ji nečekal. První domky vesnice byly dva kilometry odtud, vzala tašku a šlapala pěšky. Chalupu našla podle čísla popisného snadno, vesnice těch čísel měla nějakých třicet. Pohledem znalým bydlení v podobném prostředí zhodnotila prolehlou střechu a malou zásobu dřeva na zimu, prošla chatrnou brankou a zaklepala na dveře. Dívala se na loupající se lak výplně a bránila se vlně skepse.

Otevřela šedovlasá žena v sepraných šatech.

„Dobrý den, já jsem Matylda,“ řekla a trochu jí drhnul hlas.

Žena chvíli přemýšlela. „Jó, vy jste ta Pepíkovo z lázní, že jo,“ upamatovala se a pozvala ji dál. Já nejsem z lázní, namítla Matylda, ale zbytečně, žena ji neposlouchala.

Kuchyně představovala vesnickou klasiku, sporák na propan-butan, zašlé umyvadlo se studenou vodou, stará, žlutě natřená kuchyňská linka, umakartový stůl a koženkové židle, kanape. Na Matyldin vkus poněkud nepořádek.

„Sedněte si,“ povytáhla budoucí tchyně židli a sundala z opěradla teplákovou bundu. Kuchyní se protáhla kočka.

Seděly a mlčely, Matylda poslouchala zvuky z venku a sbírala odvahu zeptat se na Pepíka.

„A… kde je Pepa?“

Žena sebou trhla, zřejmě podřimovala.

„Ten? Asi v hospodě. Povídal, že už se musí loučit se svobodou.“

Nějak brzy, napadlo Matyldu, zatím o nějaké svatbě řeč nebyla.

„Copak on neví, že jsem měla přijet?“

„Jó, něco říkal, ale von se vrátí, neboj se,“ začala jí tykat.

„Nejede teď nějaký vlak,“ vzmohla se Matylda na otázku.

„Ale no tak, snad bys nechtěla jet zpátky, teď na noc,“ polekala se žena.

To je pravda, musela souhlasit Matylda. Žena konečně vstala a postavila se ke sporáku.

„Dám ti něco najíst a ukážu ti, kde budeš spát.“

Snažila se spolykat brambory s vepřovým mase z domácí zabijačky a přemýšlela, co vůbec ví o klukovi, za nímž se vydala takový lán cesty. Připadalo jí toho žalostně málo.

Matyldin budoucí manžel se vrátil kolem půlnoci. Ležela v jakési podkrovní místnosti pod těžkou, nepříliš větranou duchnou, únava z cesty a neočekávané napětí zahnalo spánek daleko pryč.

Nejprve se rozsvítilo na dvoře, potom bouchání dveří, hlasy matky a jejího syna a nakonec kroky do schodů. Než dospěly nahoru, ozvalo se žuchnutí, nadávky a zvuky pádu. Vyskočila z postele a otočila dvakrát klíčem.

Během pěti minut bouchání na dveře se dívka chvílemi rozhodovala, že by mohla i otevřít. Vzpomněla si na občasné návštěvy ve své garsonce, cesta k jejím dveřím také vedla většinou z hospody… ale ty lidi znám, jsem s nima denně, celé tři roky… přemítala. Jenže tady s tím klukem chci a možná taky budu žít… než své dilema vyřešila, bylo už všude ticho a nakonec se dostavil i málo úlevný, ale aspoň nějaký spánek.

Ráno se žena tvářila nepřátelsky, ženich měl opuchlé oči a omluvit se uznat za vhodné až po Matyldině pohrůžce, že se okamžitě vrací domů. Když spolu byli sami, oznámila mu rozhodným hlasem: „Pokud my dva budeme spolu, budu mít jedinou podmínku. Nebudeš pít.“

„To ani s kamarádama nebudu moct jít na pivo?“ zděsil se ženich.

„Budeš,“ nastínila mu budoucnost Matylda, „ale včas domů a střízlivej!“

„No dobře, já se teda budu snažit,“ slíbil nerad.

Když třetí den ráno odjížděla, bylo vše dohodnuto. Na podzim Pepík nastoupí do Kombinátu jako řidič, nastěhuje se na ubytovnu, časem k Matyldě do garsonky, zažádají o větší byt a vezmou se.

Vágner se dívá do země a nakopává drobné kamínky, které je vidět od prvních světel sídliště.

„Jestli se vezmete, tak to z nějaký velký lásky nebude, co?“ říká tiše.

I Matylda jako by hledala řešení na zemi.

„Já sama nevím, jestli dělám dobře. Pochop, já se chci vdávat, ale taky chci, aby to za něco stálo. A tohle? Nevím…“

Prošli kolem několika paneláků, před nimi je koupaliště. Dírou v plotě se protahují dovnitř.

„Nechceš se vykoupat?“ ukazuje Vágner na vodu v bazénu. Matylda zkouší nohou teplotu vody s vrtí hlavou, to je strašná ledovka…

Sedí vedle sebe na dřevěném platě na opalování, Vágner vybírá z dlaně kamínky a háže je do vody. Po každém žblunknutí se po hladině rozběhnou kola a rozvlní odraz věžáku. Dívá se nahoru, několik oken ještě svítí, za ostatními spí lidi a sní svoje touhy a přání. Obrací hlavu k Matyldě, dívka se dívá někam před sebe a má jakýsi neurčitý pocit, hodně neurčitý a hodně vzdálený, pocit, jako by tohle už nikdy v životě neměla prožít.

„Co si slibuješ od takovýho manželství?“ hází Vágner do vody další kamínek.

„Přestane pít. Určitě přestane pít. Nebo myslíš, že mě nemá rád?“

„A to nějak souvisí?“ ptá se poněkud prostoduše Vágner.

„No jistě,“ zvedá dívka prudce hlavu, „kdo má rád, dovede přece přinášet oběti!“

„Nevím. Znal jsem ale pár případů, že jí měl rád, přestal pít… měsíc, dva, třeba i půl roku a potom začal znovu a možná o to víc. I na pár facek došlo po návratu z hospody…“

Mlčela.

„A potom šli od sebe. Ona s dvěma dětma, nervy nadranc.“

„Zrovna velkou naději mi nedáváš…“

„A co ti mám povídat? Že jsi tak dobrá, že si zasloužíš někoho úplně jinýho? Kdo by ti v tý vesnici aspoň přišel naproti k vlaku? Kdo by s tebou strávil večer, místo aby s kamarádama chlastal v hospodě? Když tam může sedět kdykoliv jindy, když tam nejsi? Vždyť ten vesničan si tě neváží ani teď, když spolu chodíte, nebo co spolu máte. No uznej,“ obrací se k dívce a háže zbytek kamínků do vody. Hladina se rozčileně rozvlnila.

Matylda si lehá na chladná prkna, ruce za hlavou. Obloha je tmavá, občas problikne hvězda.

„Dneska ani nejste svoji a tohle ti dělá. Jak to bude vypadat, až budeš muset sedět doma a hlídat děti? Budeš poslouchat jako hodiny a s lítostí vzpomínat na doby, kdy jsi byla sama.“

„Tak na to určitě vzpomínat nebudu,“ ohrazuje se dívka prudce.

Teď pro změnu mlčí Vágner.

„A co bys mi teda radil?“ přerušuje Matylda mlčení, „vezmeš si mě snad ty?“

„No právě. To by dost dobře nešlo. Mít dvě ženský u nás není možný… aspoň ne legálně,“ filozofuje Vágner, dívka ho objala, mlč, prosímtě, buď potichu, mě je teď docela hezky…

„My vlastně máme smůlu,“ ozve se po chvíli Vágner. „Nějak jsme se minuli v čase. No řekni, proč se tak často dva lidi, který jsou si sympatický a mohli anebo dokonce se mají rádi, nepotkají ve chvíli, kdy se dá ještě něco dělat?“

„Nevím. Třeba se potkají a nepoznají, že k sobě patří. Pak se potkají s někým jiným a myslí si, že zrovna to je on. Jako třeba ty se svojí ženou.“

„Stejně se ti divím, že zrovna jeho sis musela vybrat.“

„I nad tímhle jsem uvažovala. Já asi někoho takovýho jako jsi ty nikdy nepotkala. Rozumíš, kdo by se zajímal, jak žiju, jestli mám někoho ráda, co bych chtěla a nechtěla… Prostě jsem neměla to štěstí. Každej vždycky přišel, chvíli se pobavit a hned do postele. A ty sis ke mně ani lehnout nechtěl…“

Vágner ležel, oči zavřené a poslouchal. Dívčina slova jej balila do chomáčku vaty, připadal si lehce, jako by se vznášel. Jsem skutečně takovej? napadlo ho.

Asi jo, odpověděl si polohlasně.

„Co říkáš?“ zeptala se dívka vedle něho.

„Přemýšlel jsem, jestli tě mám rád,“ zalhal.

Přitiskla se k němu a zůstali dlouho ležet na studených prknech plovárny. Poslední okno věžáku zhaslo, na hladině se odrážel pouhý tmavý obrys domu.

**************************************

Matylda si nakonec zařídila věci po svém. Svého vesničana si vzala, její touha po rodině byla silnější než realita jejich vztahu, svatba byla u nich ve vesničce a Matylda pozvala celou partu, jenom to jaksi podivně vyšlo na sobotní odpolední šichtu. Byly z toho rozpaky, vybraly se peníze na svatební dar, jakési kastroly se koupily a nějak převládl pocit, jako by se tím Matylda vydělila. Byl to jen pocit a většina ani nevěděla proč, prostě do party přestala patřit. Novomanžel začal na briketárně plachtovat naložené vagóny, potom šel na drtírnu, možná to nebyl špatnej kluk, v hospodě kumpán k pohledání. Matylda měla na prstě zlatý kroužek a byla spokojená, garsonku jí vyměnili za dva jedna, jejímu muži trčel ze zadní kapsy kalhot hřeben a prkenice a do statistik narozených dětí přibyl za devět (nebo to bylo o něco dříve?) měsíců jeden baculatej kluk…