Poslední útěk - pokračování

Sokolovsko a Vřesová není jen film Poupata, ale také retronovela Poslední útěk. Příběhy lidí, kteří tam na počátku sedmdesátch přišli ze všech koutů republiky a pokoušeli se změnit své osudy. Kapitola 1: Věžák na hladině, druhá část.

***

Věžák na hladině - druhá část

Odpoledne se protikává k večeru a slabý vánek jemně nadouvá záclonu okna garsonky. Matylda přechází pokojem, dopisní papír na stole je třeba zaplnit písmenky a slovy kamarádce z porcelánky, která se už vdala a odstěhovala do krajského města, co jí mám psát, uvažuje dívka, usedá a chce začít obligátním ahoj Jano, jenže propisovačka vytlačuje do papíru čistou brázdičku. Matylda hledá jinou tužku, při pohledu na pečlivě vyrovnané a naleštěné šálky, talířky a sklenice mizí její nespokojenost s odpolednem, jde k oknu a přehlédne věžáky i dlouhé paneláky se čtyřmi vchody, jen pod křižovatkou postavili ještě delší se sedmi vchody a hned jej obyvatelé překřtili na Kravín, pod Matyldiným věžákem zbudovali koupaliště, plavčík napouští zadní bazén a na prkenných plošinách už se opaluje několik nedočkavých naháčů. Dole u chodníku se snaží zacouvat do mezery mezi zaparkovanými auty bílá škodovka, vyjíždí do ulice a ještě jednou se pokouší, tentokrát úspěšně.

Teď vystoupí, výtahem vyjede nahoru a zazvoní u mých dveří, zasní se dívka, ale vzápětí zlomek snu odplouvá daleko pryč, z auta se hrabe Macháček ze sedmého, toho břicháče teda nemusím, napadá ji, obrací se do místnosti a znovu hledá tužku, znovu nahlíží do kuchyňské linky a bere sklenici, napouští si vodu a polkne několik doušků, voda je vlažná a chlorovaná. Mechanicky upraví závěs u dveří do předsíňky, v malé koupelně prohrabuje toaletní zásuvku, mohla bych jí napsat tužkou na obočí, to by koukala, jenže tužka je dražší než náplň do propisky… Hřebenem si přejíždí vlasy, krátké a husté, sluší, spokojeně kývne, měla bych něco dělat, říká si Matylda a lehá si na válendu. Dívá se do bílého stropu a pátrá po příčině svého neklidu. Brání se pomyšlení, že tenhle stav zapříčinil Vágner, je ženatý, ženatý, ženatý,opakuje si mistrova slova, ale je tomu tak, jedině on za to může.

**************************************

Nový parťák přišel v době, kdy stav provozních zaměstnanců už byl kritický, jenomže – byl vlastně někdy jiný? napadla mistra druhé směny hříšná myšlenka, které se skoro polekal, ale zaplať pámbů aspoň za jednoho, řekl si, srovnal papíry na stole a přichystal se na pohovor se Stanislavem Vágnerem, který se vrátil z výdejny navlečený do nových montérek.

„Tak podívej,“ začal svoji řeč, když před tím chvíli hleděl do mladé tváře s knírkem, „tohle je malá vlečka, rozhodně menší než stanice, odkud jsi přišel.“

„Jo, to jsem si všiml,“ poznamenal mladík a mistr Hudec se zamračil. Nadřízení se nemají přerušovat, touto zásadou se řídil celý život a doporučoval ji všem kolem sebe. Teď však neřekl nic.

„Práce je tu rozdělena na dva obvody, severní záloha sestavuje ucelené vlaky, přistavuje uhlí pro briketárnu…“

„Uhlí pro výrobu briket se musí dovážet? Proč?“

„Hlavním produktem je tady svítiplyn, dělá se z hnědého uhlí dolu Pavel. Na brikety je tohle uhlí nekvalitní, proto se mísí s uhlím dováženým z mostecké pánve… v práce jižní zálohy je přistavovat prázdné vozy pro briketárnu, pro drcené uhlí, přistavuje cisterny na plynárnu, ale to ti podrobně vysvětlí pan Jedlička. S ním budeš jezdit po dobu zácviku.“

„Snad seznání, tak to bylo domluveno.“

„Tak seznání, no. Jedlička je mým zástupcem, taky prohlíží vagóny, když chybí parťák, tak ho zastupuje.“

„A když chybí posunovač?“

„Tak jezdí parťák sám, lidí je málo všude, to víš…“

Do dveří vešla Matylda: „Jdu dodělat zbytek Kájova vzadu na čtvrtý koleji, je to hotový. A zpátky bych napsala prázdný uhláky na briketárně.“

„Dobře,“ kývl mistr, „a vezmi tady mladýho sebou. Ukaž mu, kde co se nakládá, Jedlička je nahoře na plynárně. Až se vrátí červená mašina, budeš s nima jezdit,“ dodal k Vágnerovi a vstal.

Matylda obrátila oči je stropu. Co já mu budu vykládat o práci?

Už bez zbytečných otázek vyšel parťák s Matyldou mezi koleje, Matylda ukazovala na sušáky briketárny a vysvětlovala, že tady se nakládají brikety pro celou republiku a před nedávnem i za hranice do Německa a že tady se loží uhlí pro elektrárny a kam všude ho posílají a potom si všimla, že jí ten kluk skoro vůbec neposlouchá. Anebo se tak aspoň tváří.

„Proč myslíš, že ti tohle všechno vykládám?“ rozčilovala se.

„Já nevím, asi že ti to mistr nařídil, ne?“

„Ale hlavně abys něco věděl, ty chytrej,“ začala mu taky tykat.

„A co kdybych chtěl od tebe slyšet něco docela jinýho?“

„Jó?“ protáhla, „a co jinýho?“

„No třeba jak hodně se tady dělá na odpolední a noční?“

„Jak kdy, někdy toho není moc a kluci mají docela pauzy, jindy je to horší. Já vlastně ani nevím, mám stůl v kanceláři odbytu, to jsou ty dveře před mistrovnou a ven chodím jen k vlakům a ráno. Nebo když mistřík něco chce.“

„A spaní v noci někdo kontroluje?“

„Dohromady ne. Jen mistr, ale ten spíš zabouchá na dveře mašiny, nebo po výpravčím pošle vzkaz vysílačkou. Oni mají na mašinách vysílačky a domlouvají se s výpravčím a hradlem.“

„Takže tady nemusí bejt špatná práce… a co ty?“

„Co já,“ nastražila se.

„Co děláš, když neděláš?“

„Nechceš toho vědět nějak moc najednou? Máš se zajímat hlavně o práci, říkal mistr.“

„To snad souvisí,“ rozhodil rukama.

„Nesouvisí, ale můžu ti to klidně říct. Stůl mám v odbytu, to už jsem říkala, sedím tam s Evou, to je zaměstnankyně šachty, ne vlečky. Je jí dvacet, svobodná, štíhlá. Na rozdíl ode mě,“ vypouštěla lehkovážně informace o své kamarádce.

„Jak na rozdíl, ty seš vdaná?“

„To ne, ale štíhlá nejsem, to snad vidíš.“

Rozesmál se docela hlasitě.

„To je dobrý, s touhle figurou si snad neděláš žádný násilí, řekl bych, že máš všeho akorát!“

„Ne. Jsem prostě moc tlustá a musím zhubnout. Držet dietu, chápeš?“

„Jo chápu. Moje žena tak držela dietu tak dlouho, až jí to doktor zakázal. Protože si skoro zničila žaludek.“

„Ty seš ženatej?“

„Děláš, jako bys to nevěděla. Buď ti to řekl mistr, anebo sis to vyčetla v papírech.“

„Papíry tam nebyly, jenom vstupní karta,“ řekla a zarazila se. Proč mu to všechno vykecávám?

„Hele, a co že jsi přišel dělat zrovna sem? Na dráze to snad bylo lepší, anebo to aspoň říkají.“

„Je, jenomže na dráze mi slibovali byt už na vojně, potom za rok a když pořád nic, tak jsem to tam zabalil. Tady mi slíbili byt za tři měsíce, jinak bysme museli bydlet s rodičema, sice v domku, ale malým. A to není dobrý, vždyť to znáš.“

„Neznám, bydlím sama,“ řekla a začala přebírat nálepky. Zvedla mřížku schránky na kraji vagónu, nabodla na kovové ostny modře orámovaný papír se stanicí určení a adresou příjemce a mřížku zaklapla.

„Já ti pomůžu,“ bral jí papíry z ruky, zavrtěla hlavou. „Udělám to sama, mistr to nerad vidí. Že potom nemám nic na práci, kdybyste mi dělali nálepky. Jako by on byl jeden z těch, co se tady na vlečce přetrhnou,“ dodala a otevřela další schránku. Na konci vlaku měla všechny vozy hotové, jdeme zpátky.

„Jaký je to, žít sama?“ zeptal se po chvíli.

„Tak, normální,“ řekla neurčitě a podivila se, kolik toho na sebe prozradila.

„Kdybych někdy přišel na kafe do toho odbytu, vyhodíš mě?“

„Jak chceš, ale tady už ti to jede,“ obrátila se a ukázala na červený lokotraktor, který se blížil od jižního hradla. Mašina se na každém styku kolejí malinko propadala.

„Tak fajn, někdy se stavím,“ zavolal do hluku brzdícího stroje. Naskočil na přední stupačku vedle chlapíka ve světlých montérkách a mašina se znovu rozjela.

Dalších čtrnáct dnů se vídali jen občas, Eva byla nemocná a zastupovala ji nevrlá Šebková a na kávu ani nebyl čas. Když konečně přišel, pohádal se s Evou kvůli kouření, na chodbě řekl Matyldě, že má pěkně blbou kamarádku a kávu že si dá v kantýně. Když Matylda zůstala stát opřená o dveře, vrátil se, naklonil se k ní a políbil ji na tvář. Vynadala mu, do mistrovny bylo otevřeno a venku mu vysvětlila, že Hudec má oči navrch hlavy, kdykoliv se o ni někdo zajímá. A vůbec, máš svou ženu, řekla ještě a vrátila se dovnitř. V té době už mu v duchu říkala Stando.

************************************

Po bílé dálnici se řítí auta, od naleštěných kapot se odráží slunce, Matylda stojí u krajního pruhu a mává rukou, nikdo nezastavuje, jako by jí ani neviděli osamělí řidiči za volanty, připadá jí to divné, auta jedou úplně bezhlučně, ruka jí začíná brnět od marného mávání, brnění se stává nesnesitelným… dívka se probouzí, usnula na válendě s rukou pod hlavou a sen se vytratil a zbyla jen brnící ruka.

Venku je stále ještě světlo, z otevřených oken láká večerníček děti na svoji znělku. Jdu, rozhoduje se Matylda, chvíli se probírá šatníkem a vybírá khaki komplet, vyčistit zuby a trochu černě na řasy, ještě umýt a pečlivě vyleštit skleničku od vody, s utěrkou v ruce se však počáteční elán vytrácí, kam se v tomhle sídlišti dá proboha jít?!

Podívám se k Jitce a potom zase domů, rozhoduje se a přehlíží svoje království Matylda. Je spokojena, všechno je na svém místě, ještě trochu uhladit válendu a výtahem dolů a na ulici.

Odpolední ruch mezi paneláky vystřídalo pusto, z oken hlásí hlasatel nezajímavé zprávy, matky pokřikují na děti a děti pokřikují mezi sebou, prodavačky nákupního centra odcházejí domů, na rohu se nudí pár kluků a holek, nad městem dýmá a hučí Kombinát.

Já bych se asi zbláznila, mít každý večer byt plný hulákání děcek, myslí si Matylda, mužskýho rozvalenýho u televize, běhat kolem nich… ačkoliv, kdyby mi jen trochu pomohl, děti bysme vykoupali a dali je spát, voněly by z postýlek a k tý televizi bysme si sedli oba, na stolku kávu… a, zavrtí hlavou a zbytečně přidá do kroku.

Vyznat se mezi paneláky nedělá dívce potíže, většinu z nich stavěli, když ona zabydlovala svoji garsonku. Město stavěli na etapy, jak bylo potřeba zaměstnanců pro Kombinát, bytová nouze přivála lidi ze všech koutů, i z Moravy a Slováky taky, práci našel každý, ne nadarmo se zkratka KVHU vykládala jako „každej vůl hledá uplatnění“, ačkoliv oficiálně to byl kombinát na využití hnědého uhlí. Ještě dlouho budou na volné louce pod tratí ramena jeřábů přenášet panelové dílce, ale kulturák by postavit taky mohli, napadlo Matyldu, nedávno spadl kus omítky ze stropu jeviště těsně vedle slavného zpěváka… událost se dlouho vyprávěla, neměl tak skákat na jevišti… Věkový průměr dvacet osm let, i já do toho spadám, myslí si Matylda, hlavně to ale dělají děti a proto je večer všude tak pusto.

Za chvíli zvoní u dveří podobných svým, snaží se zachytit alespoň zvuk televize uvnitř, všude je ale ticho. Jen ve vedlejších dveřích je slyšet splachování záchodu a ven vykukuje hlava v natáčkách.

„Jitka šla do Slovanu, byli tu pro ní.“

„No jo, tak děkuju,“ odpovídá Matylda sousedce, které Jitka občas hlídá děti a dolů se vrací pěšky. Dilema jít do Slovanu za Jitkou anebo domů řeší kompromisem, podívám se tam a půjdu. A tajně doufá, že tam bude i Standa, který sice bydlí v ubytovnách proti Kombinátu, ale dole ve městě je každý volný večer.

Pokračování zítra!