Poslední útěk, kapitola 5 - Samorost

Sokolovsko a Vřesová není jen film Poupata, ale také retronovela ze sedmdesátých let Poslední útěk. Příběhy lidí, kteří se pokoušeli změnit své osudy. Kapitola 5: Samorost, první část.

***

**************************************

K ránu znovu padal sníh a zpřívětivěl Kombinát i okolí falešnou zimní idylkou. S šest hodin je v chodbě vlečky živo, chlapi z noční čekají u píchaček na odcvaknutí poslední minuty, dívají se z oken na koleje a jsou rádi, že to mají za sebou. Z kanceláře sekretářky voní káva, kterou dlouhovlasá dívka připravuje na poradu techniků. Sněhu je v letošní zimě hodně a dokonce snad příliš hodně a tak je třeba každé ráno operativně řešit vzniklé problémy a potíže.

Cestou od šaten jde Karel Ebrt s parťákem, ruce zabořené v kapsách vaťáků, tmavé zimní čepice naražené do čela. Ebrt se dívá před sebe a myslí na boty, které od včerejší dopolední směny nevyschly a jestli mu nohy zebou už teď, nebo za chvíli.

Na chodbě oklepávají sníh na dlaždice, za chvíli budou všichni chodit ve špinavých loužičkách k velké radosti uklizečky.

„Tak hoši, s chutí do toho…“ pokřikuje noční parta, na kterou čekají dva dny volna a Ebrt mává rukou: „Jen toho nechte, i na vás dojde…“

V mistrovně přešlapuje Hudec, střídavě se dívá na hodinky a do předávkové knihy.

„Ani si nesedejte,“ obrací se ke dvojici, která už se mezitím pohodlně usadila na židlích vedle jeho stolu a vypustila první obláčky modrého dýmu z cigaret značky Start.

„Venku je plno práce. Nejprve postavíme vlak z briket do Ústí…“

Ebrt potichu plive kousky tabáku ze rtů, snivě se dívá z okna na bělostný sníh a myslí na pomíjivost světa: za několik hodin pokryje poprašek uhelného prachu okolí a poezie zimy v Kombinátu bude ta tam… Pokyny, které mistr dává parťákovi poslouchá Ebrt jedním uchem, před každou jízdou mu parťák musí podrobně oznámit, kam se pojede, neboť on je odpovědný mistrovi a Ebrt jemu. Hlasy v kanceláři jeví se Ebrtovi jako vzdálený šum, který však přerušuje zvýšený hlas mistra: „Tak Stando, slyšíš?!“

Ebrt se dívá směrem Vágnerova pohledu, do kanceláře šéfa se snaží protáhnout sekretářka s podnosem plným šálků s kávou.

„Taky bych si jednu dal,“ natáhne Ebrt vůni a pokývá hlavou.

„Ani nemluv,“ souhlasí parťák, „i já bych si dal. A nejen kávu.“

„Ale no tak,“ pohoršuje se Ebrt, mistr stojí, sleduje jejich řeč a vzápětí se vzpamatovává.

„Nechte toho sakra. Tady máte nový přírůstek, vezmete si ho do zácviku,“ rozčiluje se a kývá na mladíka v čistých, neopraných montérkách.

„Dobrý den,“ usmívá se kluk, pusu od ucha k uchu. Ebrt zavrtí hlavou a čeká, co řekne parťák.

„No jo, když zaučit, tak zaučit,“ krčí rameny Vágner a ukazuje na Ebrta. „Karel si tě vezme.“

„Jistě. A potom zůstane v naší partě? Nebo ho budeme učit pro někoho jinýho?“

„Zůstane u nás,“ odpovídá mistr ve dveřích, „a jděte už,“ dodává a jde se radit o sněhu mezi kolejemi.

Vágner si zapaluje další cigaretu, Ebrt by už šel, ale bez parťáka?

„Jak se jmenuješ, hochu?“ vyzvídá parťák na klukovi jen o málo mladším, než je on sám.

„Janovec Zdeněk, pane mistr,“ šklebí se kluk a Ebrt se usmívá.

„Nech srandiček, synku, mračí se parťák, „je nejsem žádnej mistr.“

„Já myslel, že vy taky…“

„Ne. A normálně nám tykej. I Karlovi, i když je to už dědek,“ vysvětluje Vágner.

„No jasně, pro někoho je třiatřicet věk dědků,“ brání se Ebrt a vstává.

„Já ale nejsem úplně novej,“ upozorňuje Janovec, „už jsem byl týden v první směně.“

„Tam ses toho asi naučil, co?“ ptá se uštěpačně Vágner.

„Moc zrovna ne, pořád jsem jenom seděl na mašině.“

„Známe, jak to u nich chodí. Karel s nima dělal skoro tři roky, než přišel mezi pořádný lidi. Takže všechno, co tě naučili klidně zapomeň. Naše práce se totiž diametrálně liší od jejich, i když výsledek je stejný. My pracujeme v prvotřídní kvalitě, viď Karle?“

„O tom není pochyb,“ souhlasí Ebrt.

„A chceš znát podstatu našeho úspěchu?“

Janovec se dívá z jednoho na druhého a tuší nějakou čertovinu, ala parťák i Ebrt se tváří vážně. A Ebrtův obličej vzbuzuje důvěru. Krčí rameny a kývá.

„No Karle,“ dává pokyn parťák a Ebrt se rozmýšlí, zda v započaté hře pokračovat. Nemá po ránu náladu na legrácky, ale přesto vstává, udělá několik kroků, promne dozadu ustupující bradu a říká: „Naše metoda je především důkladně promyšlená a prověřená praxí. Právě praxí dosahujeme odstranění všech nedostatků, lidově řečeno much. Metodu vypracoval tady parťák,“ ukazuje s lehkou poklonou a Janovec má pocit, že se stává terčem klaunských útoků.

„Podstatou této metody,“ pokračuje Ebrt, „podstatou je práce, udělaná v co nejkratší době, co nejjednodušeji a co nejefektivněji. Jednoduché, že? Naše heslo je: raději půl hodiny přemýšlet a deset minut dělat, než naopak. Je to tak?“ dovolává se souhlasu parťákova a ten vážně kývá.

Janovec se usmívá, na tom něco je!

Parťák se nadechuje, aby proslov dokončil, vtom se však otevírají dveře a v řeči pokračuje mistr, poněkud však jiným tónem: „Chlapi mizerný, co tady ještě děláte? Proč už dávno nejezdíte? Šéf už se ptal, kde je červená mašina! Koukejte sypat, ať už se něco děje!

Hudec je spravedlivě rozhořčen, v žádné jiné partě si nedovolí při ranní směně půl hodiny sedět v kanceláři.

Trojice se zvedá, vždyť jsme tady chvíli a Ebrt přizvukuje.

„Až budete mít chvilku pauzu, přijďte sem, budete uklízet sníh na kolejích ke skladu,“ nařizuje ještě mistr.

„To bude asi špatný,“ zastavuje se parťák, „dneska bude práce až nad hlavu. Budou to muset uklidit kolejáři, je to snad dokonce jejich práce, ne? Celej den dřepí ve vagóně, přikládají do kamínek a my na ně budeme dělat!“

Mistr krčí rameny a Ebrt ví, že oni sníh uklízet nebudou, kdyby měli celou šichtu jezdit s jedním vozem u mašiny po celé vlečce.

Venku trojici ovane mrazivý vzduch, denní světlo stále ještě suplují výbojky na vysokých stožárech, sníh lehce chrupe pod nohama a teplárna monotónně hučí.

Strojvedoucí Mácha sedí na svém sedátku, motor pravidelně pracuje a v kabině je teplíčko.

„Dej pámbů, pane Mácha. Mašinka v pohotovosti, my taky, můžeme vyrazit,“ rozhlíží se parťák po kolejích. „Máme přidělenýho zácvikáře, Karel si ho vezme na starost, tak ať ho někde nepřejedeme, ne Karla, samozřejmě, toho by škoda nebylo, ale tady Janovce Zdeňka,“ ukazuje na kluka, který se zatím usadil na teplé desce pultu.

„Tady se dobře spí,“ poklepává vedle sebe a všichni se smějí.

„To je konečná, on ještě ani nezná koleje, ale jak se chrápe na mašině už snad má vyzkoušený,“ kroutí hlavou parťák. Ebrt se dívá na nového zaměstnance a usmívá se. Bude s ním sranda.

„Máme bílou,“ hlásí strojvedoucí, „kam to bude?“

„Dneska objedeme všechny koleje. Zajeďte na briketárnu, ty se Karle podívej, kam až jsou vozy polepený, poslední polepenej by měl dělat konec vlaku. Já projdu koleje s odstavenýma vozama, omrknu to a přijdu říct. Jasný?“ plácne parťák zacvikáře po zádech a leze dolů.

„Není ňákej divnej?“ obrací se Janovec na Ebrta a ten vrtí hlavou.

„Možná. Svým způsobem jsme každej divnej. Ale až ho trochu poznáš, tak ti přijde docela normální. Když už nic, tak se aspoň nebojí…“ medituje Ebrt v duchu dodává – jak dlouho mu ale ta odvaha vydrží?

Lokomotiva přejíždí výhybky, u stažených automatických závor stojí akumulátorový vozík, na sedátku dně postavy zachumlané do vaťáků. Mašina nemusí až za návěstidlo, u přejezdu končí izolovaný obvod, výhybka se přestavuje a nahoře na věži dává výpravčí vodorovným pohybem lampy návěst pro jízdu na briketárenskou kolej.

Ještě za jízdy leze Ebrt ven, ze dvířek přestoupí na železnou plošinku ochozu mašiny a postaví se na přední schůdky. Mrazivým větrem tuhnou svaly v obličeji, několik metrů před vah seskakuje do sněhu, mezerou vejde mezi vůz a mašinu a s kuplí v ruce čeká, až o sebe lehce ťuknou nárazníky. Celá šňůra uhláků je zavěšena na ocelovém laně vrátku a ten by se správně měl odpojit. Zdržuje to ale práci a když šikovný strojvedoucí opatrně najede na vozy, nikdo nepozná, že zároveň s vagóny je na laně i mašina. Kuple zapadne na hák lokotraktoru, Ebrt leze ven a Mácha stroj odbžďuje.

Nový kluk se dívá, tohle už znáš, říká Ebrt a Janovec kývá.

„A že napřed musí mašina najet na vozy a teprve potom se ohneš a podlezeš nárazníky, to víš taky?

„Ale vy jste…“

„Na to nekoukej,“ jde Ebrt do rozporu sám se sebou, „ty to prostě musíš dělat podle předpisů, kapišto? Teď to projdeme, spojíme hadičky vzduchový brzdy, přitáhneme kuple a pojedeme.“

Pod střechou nakládacího prostoru se vznáší jemný prach, jsou jím obaleny nosníky a stínidla světel, že širokého pasu teče do vagónů lesklý proud briket. Na posledním naloženém voze stojí plachtař a natahuje igelitovou plachtu po celé ploše nákladu (jinak by z briket zbyla po prvním dešti hromada mouru). Ebrt leze na nárazník a pozoruje, jak chlapík přihazuje do rohů brikety na zatížení plachty.

„Měl bys přichvátnout, nebo tě odvezeme,“ nabádá jej Ebrt a plachtař pokládá lopatu.

„Ty seš jak ten váš parťák. Byl tady před chvílí a dělej, dělej. To se snad mám strhat?“

„Nemáme jenom tebe, kámo. Kdybys měl jít na svačinu, tak už by to bylo, viď?“

„Ty seš blbej jak ten Vágner,“ mává rukou plachtař, kutá do briket a pár jich hází do rohu.

Posledně jmenovaný se objevuje dole u vozu.

„Karle,“ volá se zakloněnou hlavou a snaží se zaprášeným sklem váhy postřehnou obličej nové vážné, „s tímhle zajedeme na osmou, tam je budka. Jeď na mašině, odhodíš mě na kolej, zajedeš šestá a čtvrtá, odhodit a potom zbytek.

Ebrt leze dolů, i on se dívá na váhu, postavy jsou nezřetelné, s novou dívkou by tam měla být ještě jedna.

Janovec se fascinovaně dívá na lano vrátku, které se napíná, pas se na chvíli zastavuje, vagóny popojíždějí a za okamžik padají brikety do prázdného dalšího vozu, rachotí o plechové stěny a prostorem se vznáší oblak mouru.

„No, jedem,“ bere ho Ebrt za rameno a baterkou dává návěst Máchovi. Nastupují oba na plošinu a vozy s nimi pomalu odjíždějí do výtažné koleje.

Za půl hodiny je vlak sestaven, poslední Ebrtova práce je projít kolem vozů a stáhnout všechny volnější kuple, aby se vlak při prudkém brzdění nepřetrhl.

Potom všichni sedí na lokotraktoru a čekají na soupravu uhlí, která má postaveno na volnou kolej. Kabina je šedivá dýmem cigaret a parťák se směje na Janovce: „Zvládli jsme to, což?“

„Normálka, ne?“ krčí mladík rameny.

„Kdepak hochu,“ zvedá prst Ebrt, na tohle je třeba mít nadání, viď Stando.“

„Jakýpak nadání, vždyť je to úplně jednoduchá práce. Jednoduchá a mechanický,“ odporuje Janovec.

„Máš pravdu. Ale tahle práce, jednoduchá a mechanická, jak říkáš, se dá dělat taky hodinu, místo půl. A běhat v tý zimě není nic příjemnýho. Tady je to snad lepší,“ ptá se parťák.

„Dobře, ale nadání a talent je potřeba k umění, tady se snad obejdeš bez něho?“ nevzdává se Janovec.

„Jak se to vezme,“ zvážní poněkud parťák, „nadání, nebo talent musíš mít na všechno. Nebo skoro na všechno.Jestliže děláš práci a nemáš k ní ani trochu nadání, nestojí ta práce za nic. Třeba tady. Jestliže nemáš ani trochu nadání pohybovat se v kolejích, nikdy si nezvykneš. Pořád tě ta práce bude přerůstat, nikdy nebudeš mít pocit, že ti vagóny jednou tam, kam chceš a potřebuješ. Ještě na dráze jsem několik takových lidí zažil. Přišli a na tuhle práci si nikdy nezvykli. Pohyb v kolejích se pro ně nestal samozřejmostí a to se musí. Protože musíš najednou sledovat plno věcí. Jestli něco nejede po vedlejší koleji, jestli nestojíš moc blízko vozu, jestli o něco nezakopneš nebo neuklouzneš a ještě musíš vnímat, že zrovna támhle jde pěkná holka,“ ukončil parťák řeč a skutečně hledí ven z okénka na laborantku ve velikém vaťáku.

„A když talent není?“ nevěnuje Janovec dívce pozornost a pídí se po podstatě věci.

„Tak bohužel,“ krčí parťák rameny a Ebrt pokyvuje hlavou. Tak bohužel, to je fakt.

**************************************

Kdykoli Karel Ebrt zabloudil na louku vzpomínek svého dětství, ptal se sám sebe, jestli něco takového bylo vůbec možné. Otec Ebrt pracoval jako pivovarský závozník a jeho mohutná dlaň byla vždy v pohotovosti k ráně. V hospodě i doma. Když deset let systematicky otloukal svoji drobnou ženu, stalo se zákonité. Jednoho dne ulehle s lehkou nemocí a z lůžka už nevstala. Snad nechuť k životu, snad neschopnost organismu bránit se nemoci způsobila, že Karel se svojí sestrou ztratil v deseti letech jediného blízkého člověka.

Náhradu za manželku si otec našel záhy, do vesničky o několika chalupách vzdálené od města skoro pět kilometrů si přivedl tlustou ženu s odbarvenými vlasy, pro kterou byly cizí děti zbytečnou přítěží. Hned první den ji dala najevo, jaký pořádek teď v chalupě bude. Když se večer hlásili o jídlo, ozvalo se chraplavým hlasem z ložnice: „Vemte si kus chleba a mazejte spát, bando!“

Potom se napila vína přímo z láhve a rozesmála se pod doteky otcových dlaní.

Toho dne začalo pětileté martýrium, během něhož otec se svojí družkou zlomili v Karlovi téměř všechnu chuť k životu.

Družka vstávala do práce brzy ráno, děti musely vstát s ní, do města přicházely v šest hodin a další dvě hodiny musely čekat na otevření školní budovy. Zpět se vracely samy, družka čekala na otce a vraceli se večer. V chalupě musel Karel se sestrou uklidit, připravit dříví, zatopit a potom trpělivě čekat, co jim otec s družkou přinesou k jídlu. Ve dnech výplaty a občas i jindy čekaly marně, dospěli přicházeli až v noci. Bouchání dveří, křik a hádky, to bylo na denní pořádku.

Jeden takový večer to Karel nevydržel a vytáhl ze spižírny plechovku olejovek.

„Máš hlad?“ zeptal se sestry a na odpověď nečekal, protože ji znal. „Sníme tuhle konzervu, jo?“

„Ale dostaneme nářez,“ odrazovala jej sestra nepřesvědčivě.

„Proč?“ podivil se Karel, „když máme hlad, musíme se přeci najíst?“

Sestra mlčela, Karel byl o tři roky starší a byl kluk. Když se dobyli do plechovky, chvíli fascinovaně hleděli na modře lesklá těla sardinek zalitá olejem a za další chvíli už byla krabička prázdná, do sucha vytřená chlebovou střídkou.

V noci je probudilo hromové nadávání, otec stál ve dveřích a pídil se po olejovkách. Děti mlčely, v otcově ruce se objevil gumový obušek a druhý den šly děti do školy s rudými pruhy na celém těle. Aby trest umocnila, uvařila družka v pondělí hrnec hovězí polévky a vyřkla ortel: „Celej tejden nedostanete k jídlu nic jinýho, tak to nesežerte hned dneska!“

Sestra plakala, Karel nic nechápal. Vždyť jsme jim nic neudělali!

Nejlepší to bylo ve škole, učitelka byla vlídná a u Karla objevila schopnost zachytit na papír podobu svých spolužáků, náladu přírody a její barvy.

„Měl bys kreslit i doma,“ radila mu, ale Karel se jen smutně pousmál. Doma… tam je všechno jinak.

„Zrajete pro polepšovnu,“ hulákal na ně otec, když se první den prázdnin vrátily pozdě večer.

„S klukama děláme u lesa bunkr,“ hájil se Karel, „jsou přece prázdniny, ráno nemusíme vstávat!“

Trest za pozdní příchod Karla ohromil: „Do konce prázdnin se nehnete z domu! Budete sedět v chalupě a na krok nepůjdete ven! A jestli neposlechnete, dostanete každej den pořádnej nářez!“

Své rozhodnutí potvrdil gumovým obuškem a Karla celé dva měsíce nenapadlo využít otcovy nepřítomnosti k proběhnutí venku. Spolu se sestrou seděli u okna a sledovali ostatní děti, prohánějící se venku. Doufali v otcovo odpuštění, ale marně. A byly to tehdy prázdniny obzvlášť vydařené, pouhé tři dny pršelo, jinak slunce předvádělo, co umí.

Tehdy se Karel rozhodl, že utečou z domova.

„A jak to chceš udělat?“ zajímala se sestra, která už byla schopno udělat všechno, jen aby se měli trochu lépe.

„Normálně,“ vykládat Karel, „do baťohu si zabalíme pláštěnky a teplou bundu a půjdeme jako do školy. V lese se dáme na druhou stranu a domů se už nevrátíme.“

„Ale co budeme jíst?“

„Vezmu prak, v kůlně mám sekaný olovo a složím zajíce. Upečeme si ho nad ohněm a bude to…“

Připravili si batoh, uložili do něho věci, ale večer před plánovaným útěkem začal Karel meditovat: „V lese nemůžeme zůstat dlouho, protože za chvíli bude zima. Kam půjdeme potom?“

„Třeba nás hodný lidi vezmou do služby,“ vzpomněla si sestra na pohádky.

„Žádná služba není, to spíš nás někdo uvidí, řekne to otci a dostaneme zase nářez. Nebo nás chytí esenbáci, přivedou domů a dostaneme taky…“ domýšlel si Karel.

„… a dají nás do polepšovny.“

Z polepšovny měly děti hrůzu, dávají tam všechny děti, který neposlouchají rodiče, strašil je otec.

Tehdy si Karel prvně řekl: co z toho? K čemu to všechno bude dobrý? Stejně nás chytí, stejně dostaneme nařezáno, stejně nic nenaděláme…

Protest se nekonal, dál chodili školy v šest ráno lesem plným tajemných zvuků, dál snášeli rozmary otce a jeho družky a dál byli potichu, aby o nich příliš nevěděli.

Ve škole se Karel učil průměrně, díky podmínkám doma stával se nedůvěřivým, pomalým, začal uvažovat nad věcmi s vyučováním nesouvisejícími a upadal i jeho zájem o kreslení. Protože svůj talent nerozvíjel, zapomněl časem na způsob tahů tužky při kresbě obličeje, zapomněl na rozložení barevné palety při malování podzimu a náladu obrazu se mu vystihnou nepodařilo. Když ve čtrnácti letech opouštěl školní budovu, byl průměrným žákem, povahou spíš plachý než jenom tichý a s neschopností zařadit se plně do života kolektivu děti, jak zněl posudek a hodnocení ze školy.

Pokračování zítra ve 14 hodin!