Poslední útěk, kapitola 5 - Samorost

Sokolovsko a Vřesová není jen film Poupata, ale také retronovela ze sedmdesátých let Poslední útěk. Příběhy lidí, kteří se pokoušeli změnit své osudy. Kapitola 5: Samorost, druhá část.

***

**************************************

V oblouku stoupání na vlečku se objevila parní lokomotiva, za mohutného supění se pomalu suna nahoru. Ebrt se dívá na šedivé články vagónů WAP, kopečky uhlí mají sněhové čepice.

„Přijela nám práce,“ říká parťák a seskakuje z pultu.

„Bude to chtít asi rozmrazit, co?“ ptá se Mácha.

„Určitě, nastrkáme to do tunelů a potom na kypu,“ kývá parťák hlavou. Ebrt se dívá na oblohu, na vyjasnění to nevypadá, spíš bude padat další sníh.

Jedna věc je sníh na horách a něco jinýho je sníh tady mezi kolejema, medituje Ebrt, když poslouchá chrupání pod nohama při cestě kolem vozů. U každého zatáhne za drát odvzdušňovače a poslouchá ucházení vzduchu z brzdového válce. Kroutí hlavou, jak mě mohly napadnou zrovna hory, na kterých jsem v životě nebyl? Sníh mezi kolejemi znamená práci navíc, vymetání výhybek, mokro v botách i za krkem, práce jde pomalu a člověk se musí zdržovat víc na čerstvém vzduchu, což je sice zdravé, ale ne tady v Kombinátu. Protože tady je ten čerstvý vzduch prosycen spoustou pachů plynů, dehtů, fenolů a bůh ví čeho ještě… je to na nic. Během těchto úvah přestal počítat vagóny, musí tedy odstoupit od koleje a napočítat deset vozů. Vpředu najíždí lokotraktor, parťák jej zavěšuje, Janovec stojí a kouká.

Měl by něco dělat, myslí si Ebrt, jinak ho to brzy přestane bavit… rukama ukazuje návěst namáčknout, protože kuple ja natažená a nejde ji vyvěsit.

Potom stojí Ebrt a posledním voze, za výhybkou krouží praporkem a vozy zastavují. Vrata rozmrazovacího tunelu jsou dokořán, výpravčí shora dává návěst a šedivé vagóny jeden po druhým mizí v temnu.

Když lokotraktor odjíždí pro další vozy, zavírá Ebrt vrata na závoru, na boku mačká tlačítko a uvnitř houká bručák. Po minutě houkání ustává a z navrtaných trubek vedle kolejí začíná syčet horká pára. Intenzita syčení stoupá, za chvíli je z tunelu slyšet jen vysoké svištění a pára fučí na stěny vagónů, aby je nahřála a zmrzlé uhlí povolilo a šlo dobře vysypat.

„Karle, zajeď s mašinou pro zbytek uhlí, odstavíme to na patnáctou kolej,“ volá parťák od druhého tunelu.

Ebrt vyskakuje na stupátko mašiny, práce dostává ten správný rytmus, Ebrt stojí a vítr mu fičí kolem uší, stahuje si čepici víc do čela a myslí na vítr, který je symbolem pohybu a svobody, roztáhnou paže a vzlétnout, přidat se k ptákům a letět, vysoko, daleko… Mašina brzdí a Ebrt znovu bere do ruky kupli, kolikrát denně se jí člověk dotkne, napadá ho a lokotraktor táhne zbylých pět vagónů.

„Nehodíme to na kypu bez tunelu,“ ptá se Ebrt parťáka, když zajíždějí na krátkou patnáctou kolej.

„Karle Karle, starej dědek seš a takovýhle blbosti bys dělal,“ diví se parťák, „kdo to potom bude tahat otevřený a nevysypaný?“

„No já jenom tak,“ mává rukou Ebrt.

„Dáme si jedno cígo a pofrčíme na tankoviště, uděláme cisterny, zajdeme na sváču, zatím se to tady rozmrazí a budeme sypat,“ rozhlíží se parťák po kabině. Mácha kývá, Janovec rozbaluje krabičku tvrdých spart a nabízí všem.

„Vyskoč synku a pusť parťáka sednout,“ upozorňuje Ebrt mladíka.

„Nech ho, ještě je mladej, viď,“ sedá si parťák na pult, „co jsi dělal, než jsi přišel na to, že bez kolejí nemůžeš být?“

Kluk naznačuje pohupování plata na ruce – číšníka.

„Takže jsi nám konzumentům nosil pivo pod míru a dýška si strkal do kapsy?“

„Kdepak, k penězům jsem se vůbec nedostal. Proto jsem to zabalil a šel sem, tady se aspoň víc vydělá.“

„Aspoň seš upřímnej, že jo,“směje se parťák, „ale stejně. Tohle se snad první případ, že si pingl málo vydělal a oblíknul si montérky. Jenom by mě zajímalo, na jak dlouho…“

Pro Ebrta je Janovec rovnocenným partnerem, třeba se mu nechtělo pořád někoho obskakovat, říká klidně.

„To já bych šel dělat pingla hned,“ nechápe parťák.

„Já ne,“ nesouhlasí Ebrt a Janovec souhlasí, „já bych si nepamatoval, co mám komu donést.“

„To nic není,“ ožívá mladík, nová práce jej ještě nezaujala natolik, aby s jistým pocitem hrdosti nevzpomněl na předchozí profesi, „jednotlivý stoly jsou očíslovaný, takže vlastně obsluhuješ čísla. Ale naběháš se, to jo.“

„A mezi vagóny se nebojíš?“ zajímá se parťák.

„Ani ne, v první směně jsem už dělal dost, tam mě proháněli.“

Ebrt vzpomíná na první směnu, tam je parťák pán a na práci nesáhne. Raději počká, až posunovač přijde k mašině a zavěsí ji…

„Copak první směna, to jsou frajeři,“ říká nahlas.

„Dělají to podle předpisu. Správně má parťák řídit práci, protože nese odpovědnost… Jenže když je třeba něco udělat rychle, tak parťáka neubyde, když taky zavěsí kupli,“ obrací se k Máchovi a ten kývá.

„Nejlepší je vždycky se rozumně domluvit. Jo a taky máme bílou,“ končí strojvedoucí hovor a sahá po páce.

„Vezmu od mistra předávkový listy, jeďte pomalu,“ šplhá parťák dolů a ve sněhu kluše k hradlu.

Ebrt sedí na pultu a poklepává praporkem o koleno, za chvíli bude svačina a půl šichty za námi, myslí si a představuje si obvyklých dvacet deka suchého salámu a pět rohlíků, leze to sice do peněz, ale do oběda aspoň člověk nemá hlad…

Tankovací kolej je na vysokém náspu, cisterny z dálky vypadají jako válečky na kolech, mašina zastavuje kousek od nich a parťák jde obhlédnout, zda ještě nejsou připojeny k plnicímu potrubí.

Po schodech od nízké budovy fenolky stoupá obtloustlý mužík v červených montérkách.

„Kde se flákáte,“ volá na vlečkaře a mává papíry.

„Vlez nám na záda, kámo,“ vrací mu parťák přátelsky, „nemáme jenom tebe. Otevři tu svoji zatuchlou budku, ať to odsejpá!“

V budce je rameno kolejové váhy, za několik okamžiků jsou cisterny zváženy a parťák se domlouvá s výpravčím: „Odhodíme je na osmou kolej, zajedeme na devátou pro vapky a na kypu s nima.“

„Rozumím,“ volá výpravčí do vysílačky a všichni čekají na bílé světlo návěstidla.

„Já bych se tak svezl na brzdě,“ nabízí se Janovec.

„Ty? Na brzdě? Vždyť ani nevíš, na jakou stranu se to točí,“ diví se parťák.

Ebrt podceňování nového zaměstnance vidí nerad, ať to zkusí, já pojedu s ním, nabízí se, ale mladík vrtí hlavou.

„Já pojedu klidně sám, jeďte na devátou, já za vámi přijdu.“

„Jak chceš, vyzkoušej si brzdu tady na prvním voze a jeď, stejně už svítí bílá,“ povoluje parťák a Ebrt botou zkouší litinové zdrže. Jsou pevné, oba dávají návěst strojvedoucímu, mašina se rozjíždí a Janovec se šťastně směje z cisterny.

Všichni mají dobou náladu, mráz není nepříjemný, směna ubíhá, pane Mácha, dejte mu trochu fofr, ať se projede, křičí parťák do hluku motoru a za okamžik jedou cisterny po koleji, ovládány pouze ruční brzdou v ruce zácvikáře. Mácha parťáka neposlechl a vozy jedou volně, když sjedou z izolovaného obvodu, výhybka se přestavuje a mašina jede k rozmrazovacímu tunelu. Parťák s Ebrtem stojí na ochozu a dívají se na cisterny, dobrý, ne? směje se parťák a najednou se zadívá pozorněji.

„Vidíš to co já?“ šťouchá do Ebrta a ten kývá. Úsměv oběma tuhne na rtech, cisterny místo na osmou kolej volnou jedou na kolej šestou, až po okraj plnou prázdných uhláků.

Janovce ani nenapadne podívat se, kam má postavenou cestu, sjednaná kolej je pro něho platná a omyly člověka ještě neměl možnost poznat. Až nyní. I výpravčí už zjistil svoji chybu, jenomže je bezmocný. Vozy už obsadily izolovaný obvod a přestavovat výhybky na poslední chvíli nelze. Cisterny sice jely malou rychlostí, ale i ta stačila po najetí na uhláky na pořádnou ránu. Zvedl se oblak uhelného prachu, řinkot plechů a kovu a výsledkem jsou ohnuté nárazníky, vyražené a podivně pokroucená a zdeformovaná čelní vrata, boční klapky u několika dalších vozů popadaná do špinavého sněhu.

Otřesený Janovec se zkroušeně dívá k lokotraktoru, parťák s Ebrtem jdou pomalu k němu, i Mácha slezl z mašiny a jde si prohlédnout tu spoušť zblízka.

„Sakra,“ škrábe se parťák pod čepicí, „já myslel, že to bude jen takový ostřejší najetí a zatím to byla docela slušná rána…“

„Nestalo se ti nic?“ ptá se Ebrt Janovce, který vrtí hlavou. „Jenom jsem se hrozně leknul!“

Od mistrovny běží Hudec, já to věděl, já věděl, že dneska něco vyvedou, od rána jsem to věděl, vykřikuje a zvedá ruce nad hlavu. I šéf vlečky se ukázal ve dveřích, vyrušen ze své odpovědné práce nezvyklou ránou a hlukem.

„Co tady vyvádíte, chlapi,“ prohlíží si mistr nabourané vozy, „nestalo se vám nic?“

„Špatně to postavil, pan výpravčí. A rozsvítil nám bílou. No a takhle to dopadlo,“ dodává celkem zbytečně parťák.

„To bude zase řečí, to je práce,“ nadává mistr, „kdo jel na brzdě? To ses nemohl podívat, kam vlastně jedeš?“ obrací se na Ebrta.

„To jel tady náš mladej,“ oznamuje parťák nevzrušeně a zkoumá rozsah škody.

„Takže to máš na hrbu ty,“ říká mistr naštvaně Vágnerovi.

„Jak to já? Po rozsvícení návěstidla odpovídá za postavenou cestu výpravčí, přece!“ odporuje parťák. Jenomže jsme se měli podívat, jestli je to skutečně postavený tam, kam to měli jet, dodává, ale jen v duchu.

„Za to můžu já,“ ozývá se Ebrt, „kdybych jel s ním, tak bych si toho všimnul a mohli jsme to ubrzdit…“

„Teď jste chytrý,“ říká mistr polohlasně a odchází, „zase nějaký protokoly…“

Zase jsem neudělal věc, pro kterou jsem byl rozhodnutej, říká si Ebrt. Zase jsem se nechal ovlivnit… ačkoliv… ne, měl jsem prostě naskočit, třeba na druhou cisternu a jet s ním. Jenže jsem neudělal nic.

**************************************

„Chci se jít učit do sklárny,“ oznámil Karel otci před ukončením školní docházky.

„Učit se chce, podívej na něho!“ rozesmál se otec, „já ho čtrnáct let živím a další tři roky mi budeš na krku? Nic takovýho, nastoupíš u nás v pivovaře a budeš vydělávat hned!“ rozhodl a Karel šel dělat ty nejhorší pomocné práce. Světa dospělých se bál jen do chvíle než zjistil, že všichni nejsou jako jeho otec. Dole ve varně vždycky dostal něco k snědku a napít teplého piva, ostatní zaměstnanci s ním jednali docela slušně od chvíle, kdy zjistili naprostý rozdíl mezi synem a otcem.

Dva roky chodil denně do pivovaru, domů odevzdával všechny vydělaní peníze a snažil se pomáhat sestře. Přestože objevil jiný a lepší svět, byl doma stále zakřiknutý a nenápadný. Otec pil den ode dne víc a víc a myšlenka na další útěk, tentokrát připravený mnohem důkladněji, byla stále neodbytnější. Než ji však mohl realizovat, zasáhl snad osud, snad náhoda. Při skládání sudů se otec jednoho dne neudržel na vratkých nohou a plný sud mu rozdrtil hrudník. Po několika dnech pobytu v nemocnici svému zranění podlehl. Družka zmizela patrně tam, odkud přišla a na hřbitově tak obě předčasně dospělé děti přihlížely spouštění rakve do hrobu bez pohnutí a téměř bez zájmu.

První dny Karel nevěděl, co s nabytou svobodou, jedno bylo ale jasné oběma: skončilo období nestálého tyranizování. Sestra se učila dobře, ale na jakoukoliv školu nebylo pomyšlení. Šla do učení do přádelny, ta byla nejblíž, a v Karlovi se podvědomě ozvala touha uskutečnit alespoň část svých snů a plánů. Jenomže – roky potlačovaná vlastní aktivita a iniciativa se projevila naprostým nedostatkem odvahy k prvnímu kroku.

Nastoupil na otcovo uprázdněné místo, spolu s povídavým šoférem objížděli restaurace a hospůdky a pozvolna začal mít Karel pocit života. Když za další tři roky přišel povolávací rozkaz, přijal jej Karel bez valného vzrušení: byl především zvědavý. Prvně v životě bude žít v kolektivu svých vrstevníků.

První okamžiky vojny mu přišly skoro k smíchu. Nejprve je ostříhali, poslali osprchovat a podivili se, že nemá komu poslat civilní oblečení. Nadiktoval tedy adresu sestry a přestavoval si její údiv nad starými kalhotami a vytahaným svetrem. Potom dostal celtu a do ní hromadu košil, tepláků, onucí, maskáči a dalších věcí, o jejichž účelu nevěděl zhola nic.

„Nastavte ty ešusy,“ hulákal kuchař z okénka na vyjukané bažanty ve frontě na jídlo, všichni natahovali nové skládací šálky a odcházeli k dlouhým stolům. Rozkazy plnil Karel bez mluvení, byl tak ostatně vychovaný z domova. Dopoledne se snažil neplést si vpravo a vlevo v bok, bušil novými kanadami do asfaltu nádvoří, odpoledne pozorně sledoval výuku bojové techniky a večer poslušně drhnul chodbu a záchodky. Zapadl mezi průměr, nebyl ani vynikající, ani nejhorší a spolu s několika jemu podobnými kamarádil, na vycházkách si dali pár piv, podívali se na děvčata spěchající na odpolední čaje a klidně se vraceli do kasáren.

Ve chvílích samoty dvouhodinové noční stráže u různých vojenských objektů začal však Karel rozebírat svůj dosavadní život, vracel se k jednotlivým úsekům a etapám a hledal příčiny, proč se mu nepodařilo uskutečnit žádný z plánovaných záměrů. Znovu se přihlásil neodbytné nutkání něco podniknout a v jednom okamžiku si Karel uvědomil, že tento pocit se dostavuje vždy, kdy z objektivních příčin nelze udělat vůbec nic. A ve chvílích, kdy něco začít můžu, podlehnu nerozhodnosti, váhavosti a na nic se nezmůžu, uzavřel své úvahy a rozhodl se alespoň něco změnit. A tak když několik týdnů před odchodem do civilu přišlo k útvaru několik nabídek na práci v chemičce, neváhal ani chvilku. Zaučíme vás na strojníky chemických zařízení, sliboval leták a pro Karla byla rozhodující věta na jeho konci: pro svobodné ubytování ve vlastní ubytovně.

Rozlehlost chemičky jej překvapila a jednání na osobním oddělení rovněž: mluvili s ním klidně, vážně a docela jako s dospělým mužem. Příjemný pokoj v ubytovně sdílel se starším chlapíkem, směny měli proti sobě a tak měl Karel pro sebe času dost a dost. Vzpomněl si na svá předsevzetí v dlouhých chvílích stráže na vojně a přihlásil se do závodní školy práce. Učil se chemické vzorce, značky i reakce a po čtyřech letech držel v ruce výuční list. Tento životní krok jej naplnil uspokojením i jistou hrdostí a když v nedalekém Kombinátu rozjížděli první provozy a hledali kvalifikované dělníky za výhodných podmínek, požádal o přeložení. Získal dobrou práci v provozu plynárny, na sídlišti nový byt jedna plus jedna a zároveň si uvědomil, že ve svých šestadvaceti letech by měl pomýšlet na založení rodiny. Sestra se vdala už před lety a žila si celkem spokojeně.

U Karla však přišla kosa na kámen. Získání kvalifikace, slušně placené práce a bytu byla víceméně záležitost vůle, snahy a píle. K získání ženy bylo však třeba i značné dávky odvahy a štěstí. O štěstí si Karel myslel své, odvaha začít s někým žít mu ovšem chyběla totálně.

**************************************

Místo svačiny nasadili všichni čtyři vypadaná vrata do uhláků, mistr promluvil do duše vozmistrovi ČSD, aby do opravy s diagnózou prudký náraz poslal pouze dva uhláky a loženou cisternu nechal odjet do cílové stanice, Ebrt celou dobu přemýšlel o svém podílu viny na nehodě a po hodině se zpocení, unavení a hladoví vracejí k rozmrazovacímu tunelu. Z otevřených vrat stoupají do mrazivého ovzduší oblaka našedlé páry, stěny vagónů jsou pokryty drobnými kapičkami a proteplené uhlí vydává zvláštní vůni. Vozy vyjíždějící z tunelu jsou obaleny párou jako když kuchařka vyndává uvařené knedlíky z hrnce.

Bagry na kypě jsou nehybné, z plechové budky vycházejí muži, kteří budou otevírat vagóny a po železné lávce jdou pomalu k poslednímu vozu.

„Tak fešáci, dejte se do díla, ať vám to sype,“ volá za nimi parťák a Ebrt jede přistavit do tunelu další vozy. Janovce posadili na lokotraktor, aby se z prožitého šoku trochu vzpamatoval. Tunel dýchá vlhkým teplem, vozy na kypě jsou prázdné a do kabin bagrů usedají bagráci, jekot klaksonů předchází rozběhnutí pasů pod bagry a po chvíli už korečky pravidelně klapou, nabírají ze šikmých stěn uhlí a jeho pravidelné hromádky běží po pasech do drtírny k dalšímu zpracování pro briketárnu.

S prázdnými vozy zajíždí mašina na volnou kolej, znovu do tunelu a další kus na kypu. Než budou vozy prázdné, kouří všichni v kabině lokotraktoru.

„Vykašli se na to,“ mává parťák rukou, „dva trochu natřesený vozy, jinak nic. Za tři dni o tom nikdo nebude vědět. A máš mladej se příště bude dívat, kam vlastně jede, viď?“

„Já vím, ale stejně jsem tam měl jet s ním,“ vrtí hlavo Ebrt.

„Stalo se, nic s tím už nenaděláme. Kolikrát se přihodí věci, že rozum zůstává stát. Někdy na podzim jsme měli na jihu tuhle mašinu, odpolední šichta, žádná práce, hezký počasí a tak že zajedeme nahoru na plynárnu a dírou v plotě zaskočíme do hospody přes silnici na pivko. Mašinu jsme postavili na devatenáctou kolej, Bláha jí zabrzdil ruční brzdou a jdeme. Zmákli jsme dvě tři piva, v poklidu se vracíme zpátky, koukáme a mašina nikde. Napřed uvažujeme, jestli jsme jí nepostavili někam jinam, ale byli jsme tři, takže těžko. Třeba jí odvezl mistr a bude průser jak vrata, povídá Bláha. Jak, když byla zamčená a klíče máte v kapse, podám mu a navíc, Hudec pro tyhle žertíky nemá smysl. Devatenáctá kolej má docela dobrej spád a tak zbývala jediná možnost – brzda se nějak povolila a mašina sjela samospádem dolů.“

Mácha poslouchá a usmívá se: „Tyhle mašiny mají ruční brzdy dost volný, je lepší ji ve spádu založit…“

„…No a to Bláhu nenapadlo a tak jdeme dolů po kolejích. Bláha měl docela staženo, protože viděl mašinu vypadlou přes výkolejku. Jenomže vidíme návěstidlo, za ním šturc a mašina zase nikde. To už jsme se přestali smát, protože to vypadalo, jako by jí někdo ukradl. A že z toho bude průser jak kráva. Koukáme na vlečku – a mašina stojí u hradla. To byla přímo lavina šutrů, co z nás spadla. Jenomže jak se tam dostala? Koumali jsme a došli k závěru. Když pomalu ušel vzduch z brzd, tak ruční brzda, jak jste správně pane Mácha poznamenal, se povolila, nebo jí prostě neudržela a mašinka se dala do pohybu dolů. Ivana měla postaveno pro nás, výkolejka byla dole, mašina dojela až do šturcu ve skále, tam narazila na pražec a Ivana zrovna nějak koukala a když se jí obvod smazal, tak normálně postavila na vlečku. Ta odražená mašina pomalu jela zpátky a protože pod hradlem jsou už styky kolejí všelijak propadlý, tak se prostě zastavila. My k ní došli, vylezeme nahoru a všechno v naprostým pořádku, jenom lahve od limonád byly poražený. Ivaně jenom bylo divný, že jsme dojeli před hradlo, zastavili jsme a nikde nikdo… Bláha byl tak šťastnej, že druhej den přinesl půllitřík rumu!“

Příhoda na chvíli dala zapomenout na nehodu a vzápětí někdo bouchá na dveře kabiny, můžete jet a hned přitáhněte zbytek, volají kypaři a ježdění pokračuje. Zbývající vagóny byly v tunelu jen krátce a uhlí je přimrzlé ke stěnám, kypaři rozhazují rukama a jejich parťák volá na Vágnera: „Co jste to přivezli, vždyť to nejde vysypat?“

„A kdo chtěl, abychom to sem honem přistavili, co?! Teď si s tím poraďte jak chcete!“

Vágner se vrací na mašinu a dívá se ven, kypaři nesou kladiva a sochory.

„Pitomci, teď se budou zbytečně dřít, mohli to aspoň půl hodiny nechat v tunelu,“ kroutí hlavou Vágner.

„A teď už to tam dát nejde?“ zajímá se Janovec.

„Když mají otevřený klaply vozů, tak ne. Jedině kdyby je zavřeli a to se jim těžko povede,“ mává rukou Ebrt.

„Uhlí by se po rozmražení vysypali do tunelu a to nakládání si nedovedu představit…“

Vysílačkou se hlásí výpravčí, je potřeba vytáhnout naložené vozy z briketárny.

„Zajdi tam a připrav všechny naložený vozy,“ říká parťák Ebrtovi, „já se svezu mašinou a půjdu ti naproti. Tohle uhlí necháme tady, ať si nějak poradí.“

Karel kývá, pěšky překračuje koleje, napadaný sníh už zčernal, v prostoru nakládky briket úplně zmizel pod vrstvou mouru. Karel jde po ocelových plátech briketárenské váhy a dívá se nahoru na zasklenou budku váhy. Dvě ženy s hlavami zabalenými v šátcích tam tlačítky obsluhují pohyblivý nakládací pás, sledují řadu lesklých briket a mávají Karlovi. Ten se usmívá, zvedá na pozdrav praporek a jde vyvěsit naložené vozy.

Pokračování zítra ve 14 hodin!