Poslední útěk, kapitola 5 - Samorost

Sokolovsko a Vřesová není jen film Poupata, ale také retronovela ze sedmdesátých let Poslední útěk. Příběhy lidí, kteří se pokoušeli změnit své osudy. Kapitola 5: Samorost, třetí a závěrečná část.

***

**************************************

Když bylo Ebrtovi pětadvacet, nebyl pochopitelně žádný panic, jeho milostné zážitky byly však prchavé jako kyseliny ve zkumavkách, jejichž vzorce se v nedávné době pečlivě naučil. O pravém vztahu mezi mužem a ženou měl představu získanou především četbou, jak by jeho vyvolená měla vypadat mu bylo jasné. Trochu mírná a laskavá jako matka v dobách jeho útlého dětství, trochu pohledná a trochu praktická, jako byla sestra v době dospívání. Jak hledat a kde hledat, to však Karel nevěděl.

A přece, když přišel jedno dopoledne do laboratoře plynárny pro vzorky odpadních fenolů, podávala mu je Markéta, dívka tichá zrovna jako on a když se spolu začali bavit nejprve v práci, potom cestou domů a nakonec i na procházkách nevábným okolím sídliště, uvědomil si Karel, že je u cíle svého hledání. Vedle Markéty se cítil docela jiný, nerozhodnost se vytrácela a znovu tu byla chuť něco podnikat a žít o několik obrátek víc. Za několik měsíců vybírali spolu zlaté kroužky a hledali v kalendáři termín svatby.

Vztah dvou lidí představoval si Karel celkem prostě – nějaký čas spolu chodit, potom svatba, děti, společné volné chvíle nebo i dovolené… stejně tak podle jeho názoru uvažovala i Markéta. O to větší překvapení prožil při nenadálé návštěvě laboratoře, kdy ji našel v objetí jejího mistra.

Výsledkem překvápka byla mistrova čtrnáctidenní pracovní neschopnost, zdemolované zařízení laboratoře, pohovor u vedoucího závodu plynárny a jen o málo unikl Karel trestnímu stíhání. Zlaté prstýnky putovaly zpátky do obchodu, peníze na náhradu škody a Karel pak na vlečku, kde ho celkem ochotně přijali. Markéta zmizela z jeho života a výsledek jeho první a poslední vzpoury byl poněkud tristní.

Stereotyp dalších dnů Karlova života odbýval se mezi kolejemi, cestou domů, knihami a letadýlky. Z celé chuti něco podniknout zbylo Karlovi slepování modelů letadel, ve volných chvílích konstruoval trupy a křidélka pomocí lepidla a hotovými výrobky zaplnil téměř všechna volná místa v bytě. Tahle titěrná práce měla jednu velkou výhodu: nedopřávala mu rozebírat jeho dosavadní životní neúspěchy.

Šly týdny i měsíce, na vlečce Karel zdomácněl a jednoho dne přišel na briketárenskou váhu pro čísla vagónů, které zbývaly do konce vlaku.

„Co byste rád, pane Ebrt,“ vstala s úsměvem starší žena. Poprvé měl možnost podívat se do tváře těch, které zatím viděl jen zdola a které ovládaly široký pohyblivý pás proudu briket.

„Potřebuji nějaký čísla, mistr sem měl volat,“ zůstal Karel stát u železných dvířek.

„Boženko, napiš panu Karlovi ty poslední vozy,“ obrátila se žena na druhou vážnou, tlustou a ještě docela mladou ženu s malýma očima.

„A sedněte si, pane Ebrt, bude to ještě chvilku trvat,“ oprášila židličku vedle pultu s tlačítky a za okamžik se před ním objevila vonící káva. Překvapený Karel marně přemítal, odkud znají jeho jméno. Nenapadlo ho, že ve stejné směně na stejném pracovišti o sobě všichni vědí všechno a ještě něco navíc. Boženka pustila starší vážnou k ovládání a přisedla si ke Karlovi, trochu záhadně a tajemně se usmívala a oči jí skoro zmizely v obličeji, venku padaly do vozu lesklé brikety a Karel měl starost, jak oběma ženám kávu oplatí.

„Nebojte se,“ odpověděla s úsměvem vážná, „bydlíme obě kousek od vás a jednou se k vám pozveme na návštěvu, viď Boženko?“

Na návštěvu skutečně přišly, vypily kávu, podivily se Karlově trpělivosti nad slepováním modýlků a příště už přišla Boženka sama. Za pát týdnů zůstala přes noc a Karel začal objevovat taje jejího tlustého těla. Svět pro něho přestal existovat, respektive zúžil se do Boženky, která se k němu záhy nastěhovala. Karel kolem sebe neviděl, neslyšel, žil jenom pro nový vztah, které se mu jevil jako jedinečný. Ušel mu poněkud fakt, že Boženka je dvakrát rozvedená a její dvě děti pro naprostý nezájem o jejich výchovu přiřkl soud jejímu druhému manželovi. Ušlo mu, že Boženka je tvor omezený a líný a nevšiml se ani, že chvílemi se podobá dávné družce jeho hrubiánského otce. To všechno zavinily vnější okolnosti, omlouval ji před sebou i kamarády z práce, Boženka určitě neměla možnost ukázat všechno dobré, co v ní je, ve skutečnosti je to hodná a pracovitá žena. Jen až se spolu trochu sžijí, vezmou si její děti k sobě a ještě budou mít aspoň dvě vlastní spolu!

Sžívali se spolu téměř tři roky a teprve po této době Karla napadlo, že některé věci skutečně nejsou tak docela v pořádku.

V neděli večer po delší diskusi připravila Boženka k večeři chleby s máslem a marmeládou, protože nic jiného lednice neobsahovala a Karel si pustil televizor ve chvíli, kdy znělka ohlásila nedělní chvilku poezie.

„Co dávají,“ ozvala se Boženka líně z gauče, které byl jejím oblíbeným místem pobytu většinou vleže.

„Poezie. Básničky, víš,“ odpověděl Karel a sledoval první verše.

„Hele, a k čemu je to dobrý?“ projevila Boženka zájem.

„Tak, je to zajímavý,“ snažil se Karel odpovídat vlídně.

„Nevím, co je na tom tak zajímavý,“ řekla Boženka rezolutně, obtěžovala se z gauče a přepnula na druhý program. Karlem to cuklo, chvíli seděl, mlčel, potom jeho vztek vyprchal a věčné hloubání jej opět zradilo: svým způsobem má pravdu, k čemu je to dobrý?

A tehdy Karel přestal číst, lepit modely letadel a kdyby to nebylo nutné, přestal by chodit i do práce. Že Karel přestal téměř komunikovat si všimlo jen pár lidí a pro jeho spolužití s Boženkou (na svatbu byli oba příliš pohodlní) se vžilo celkem jednoduché vysvětlení: ti dva se hledali, až se našli.

Ale Karlova netečnost měla i své občasné přestávky a v těchto jasnějších okamžicích jej napadalo, že by něco měl podniknout. Když byl sám, rozhodoval se, že Boženku prostě vyhodí z bytu, ať si sbalí těch pár svých hadrů a jde, odkud přišla, když však hleděl do jejího tlustého (tlustějšího, než před lety, kdy se seznámili) a netečného obličeje, nezmohl se ani na slovo. Snad proto, že sám v životě prožil málo hezkých okamžiků, neměl najednou to srdce, aby jí řekl svoji dlouho připravovanou řeč. Třeba se ještě změní, třeba někdy…

Než Karel stačil realizovat jakoukoliv změnu, rozhodla Boženka za něho. Jednoho dne, kdy se vrátil z odpoledního přesčasu, odemkl byt a už zvuk otevíraných dveří zdál se mu jakýsi jiný. Jako by se rozléhal do prázdných prostor. Zakroutil hlavou, otevřel dveře pokoje a zůstal stát v němém údivu. Boženka se odstěhovala. Odstěhovala sebe, odstěhovala ale také obývák, který Karel koupil před lety a poctivě jej splácel třemi stovkami měsíčně, odstěhovala i prádlo na postele, ručníky, utěrky, nádobí i ubrus ze stolu. Jen modýlky letadel zůstaly, rozvěšeny na silonových nitích lehce se pohupovaly v průvanu prázdných místností.

V tom okamžiku dolehly na Karla všechny černé chvíle jeho nepovedeného života a přesto, že jeho nejniternější já bylo ukryto v silné ochranné vrstvě zdánlivé netečnosti, vypracované a zatvrzelé všemi kopanci a fackami, co jich za třicet let dostal – faktických i pomyslných – udál se v jeho myšlení posun a všechna víra v hodnoty vybudované vlastníma rukama se rozpadla na drobné kousíčky. Beznaděj a zoufalství převládlo v Karlově mysli, začal zmateně přecházet po vykradeném bytě, lehnout si na zem a pustit všechny hořáky plynového sporáku naplno a udělat všemu konec, úplný a jednou pro vždy, nebo si lehnout do napuštěné vany a žiletkami za tři koruny přerušit tepny na zápěstí, nechat krev volně se rozplývat ve vodě, nemyslet na nic v pomalu se propadat do věčného klidu… bloudil místnostmi a v dlaních držel hlavu, která jako by se chtěla roztrhnout na drobné kousky, podíval se z okna a vnímal jen tmu rozdělenou kužely světel pouličních zářivek, obrátil se a pomalu se zády po stěně svezl na podlahu. Hlavu stále v dlaních, stáhnout tu třeštící kouli plnou něčeho, čemu nerozuměl, mátožné bdění se přelévalo do polospánku, obrazy kolejí, vagónů, ženských těl, obličejů, tváří, úsměvů, grimas a masek se míhaly před očima a potom bylo ticho, hluboké noční ticho. A do toho ticha uslyšel Karel pláč dítěte z bytu na sebou, vzlykavý, táhlý pláč a potom šouravé kroky a nezřetelný hlas a potom zase ticho.

Promnul si oči, odlesky světla z ulice mihotavě nasvěcovalo letadýlka a jejich trupy mířily vzhůru do oblak, vysoko, vysoko a daleko, těžce vstal a oblečený si lehl na holé matrace postele a do prvních slunečních paprsků se díval do stropu, bez jediné myšlenky, bez jediného hnutí hlavy, bez mrknutí oka. V poledne druhého dne se zvedl a šel na autobus do práce.

Boženka se vytratila i z briketárenské váhy, nehledal ji, přestože mi všichni radili, aby to nahlásil jako krádež a dal ji k soudu, ale Karel jen mávl rukou a znovu začal zařizovat svůj malý byt smířen s faktem, že do konce života bude pořád jen sám.

**************************************

Uzené s hrachovou kaší v závodní jídelně teplárny má vynikající chuť, zvláště po vynechané svačině, Ebrt s parťákem sedí za stolem a sledují další postavy u okénka kuchyně. Jídelna je plná hlasů, cinkotu příborů a lžic, kuchařka pokřikuje na dva kluky v rohu, kteří si po obědě dopřáli pár šluků cigarety.

„Dneska je pěkně blbá šichta, co,“ mluví parťák s plnými ústy.

„Nemám rád dopolední,“ souhlasí Ebrt, „všude spousta papalášů, nemají na starosti nic jinýho než koukat, jestli děláš nebo ne…“

„Ale zase máš možnost vidět spoustu pěkných holek,“ sleduje parťák dva krátké bílé pláště u okénka.

„Dej mi pokoj s ženskejma, je to hadí plémě,“ zabloudí Ebrt krátce stejným směrem jako parťák a pak si raději hledí talíře.

„No jo, jenomže bez ženskejch se žít nedá…“

„Zní to sice trochu jinak, je smůla, že s ženskými se žít nedá, ale ani bez nich, nebo tak nějak, ale to je relativní. Jak kdo,“ rozebírá citát Ebrt.

„Musíš vědět, jak na to, to je přece jasný,“ nevzdává se parťák, jehož věk krátce po dvacítce jej opravňuje k názorům, jež postrádají zkušenost dospělých.

„A ty snad víš, jak na to?“

„Jasně, přijít, uvidět a …“

„… prošvihnout, co se dá. Jako třeba já.“

„Jsi sám, můžeš si vybírat, plno ženskej by po tobě sáhlo, ano bys nestačil koukat,“ směje se parťák.

Já vím, myslí si Ebrt, jako Boženka, ačkoliv kdo ví…

**************************************

Do malé budky briketárenské váhy chodil Karel dál, starší vážná jako by chtěla odčinit svůj podíl na seznámení Karla s Boženkou zvala jej na kávu stále a Karel chtěl nechtěl musel poslouchat vyprávění z jejího bohatého života, upíjel přeslazenou kávu a pokyvoval hlavou. Jednoho dne mačkala tlačítka na jejím místě žena s veselou, opálenou tváří, krátce se podívala na Karla, který se ve dvířkách už už obracel k odchodu a zavolala na něho: „Jen si sedněte, Anežka mi o vás vyprávěla.“

„Když tu paní Anežka není, tak já bych raději šel,“ soukal ze sebe Karel a téměř proti své vůli pomalu usedl na okraj židle.

„Snad byste se mě nebál,“ zasmála se žena a pohodila hlavou.

„Od ženskejch raději dál,“ utrousil Karel a podíval se zaprášeným oknem na vagóny dole.

„No jo, vlastně… nezlobte se, já to tak nemyslela…“ zasmála se zase a natáhla ruku: „Jmenuju se Marie. A mám čtyři děti,“ rozesmála se teď úplně nahlas.

Karel se zarazil, vypadá docela mladě, se čtyřma dětma a pořád se směje… a přistihl se, že je mu vedle ní docela dobře.

„No, já mám zase prázdnej byt… a smůlu,“ řekl a podíval se jí do očí. Znovu v nich přeběhla vlna úsměvu.

„Smůla je opak štěstí a co je to štěstí?“ rozesmála se zase, „muška jenom zlatá, nikdy do nenajdete celý pohromadě. Tomu našemu štěstí zase zmizel táta těch čtyř dětí. Zmizel, prostě je fuč,“ zavlála rukou do ztracena a pokrčila rameny.

Karel se podivil, nebere to nějak na lehkou váhu?

„Vidíte tam dole?“ pokračovala žena, „jsem vážná profesí, takže pro jednotlivý vozy musím nastavit přiměřenou váhu. A pro události, co v životě přicházejí taky. A víte, co jsem zjistila? Že žádný břemeno není tak těžký, aby se na nějaký váze nedalo zvážit. Natož pak jeden nezodpovědnej chlap. My si vystačíme!“

Vagón pod násypkou byl plný, soustředila se na přejíždění a chvilku mlčela, Karel se díval, jak se vozy pomalu sunou dopředu a nevěděl, co říct.

„To víte, úplně se vším si nevystačím, hlavně já,“ rozesmála se znovu, „ale to už se nějak podá, co?“

Karla tahle žena fascinovala. Jak je srovnaná s problémy, které v porovnání s jeho jsou mnohem větší a důležitější, kolik je v ní optimismu, jak se pořád směje…

„A vy si nevěstu nehledáte?“ vytáhla obočí.

„Nevím,“ zauvažoval, „vlastně ani ne. Já dohromady nikam nejdu, lidi vidím jen tady v práci…“

„A zkusil jste inzerát? Já už párkrát a to byste viděl, jak jsou všichni zájemci žhaví. Dokud jim neřeknu o svých dětech. Potom je hned po zájmu. Jenomže přece nebudu zapírat svoje vlastní děti, ne?“

Karel nevěděl, co odpovědět a tak jen kývl, ale žena jeho přítomnost jako by ani nevnímala.

„Stejně si myslím, že dneska mají lidi na lásku nějak málo času. Pořád jen spěch, shon…“

„Čas na lásku? Asi máte pravdu,“ řekl potichu Karel.

„Vůbec by lidi měli mít víc času jeden na druhýho, ne? Potom by třeba měli i čas na básničky. Třeba tohle:

Zapomínáme na oblázky,

zapomínáme cenu lásky,

zapomínáme, že je dražší,

než život, smrt že přetrvává,

jak jablko z jabloně naší,

na podzim sládne teprva.

Trochu uzarděná podívala se na Karla, jako by se polekala své odvahy říkat tomu člověku verše, zrovna tomuhle, ale Karel seděl, ohromeně zíral na tuhle fantastickou ženu, která tady, uprostřed zaprášené a hučící briketárny docela jen tak, v montérkách, recitovala verše.

„Nemyslete, že jsem se zbláznila, to opravdu ne,“ řekla rychle a trochu zaraženě, když dlouho mlčel.

„Proboha ne, to by mě ani nenapadlo,“ vyrazil ze sebe, „jenom mě to dost překvapilo. Docela dost, protože já od někoho básničku neslyšel, ani nepamatuju!“

Žena se teď usmívala jen mírně a jakoby snivě. „To já si občas pár veršů přečtu. Jen tak. A když se mi něco líbí hodně, tak se to naučím i nazpaměť. Ale to mi šlo už ve škole.“

„Já myslel, že nahlas si básničky říkají jenom zamilovaní studenti,“ nemohl se Karel pořád vzpamatovat.

„A proč?“ zeptala se živě, „proč by si je nemohly říkat i dospělí?“

„Já nevím, já opravdu nevím,“ vrtěl hlavou Karel, „ale jenom mě napadlo, že musíte být hodně mladá. I přesto, že máte čtyři děti. Fakt.“

„Ale jděte, kolik byste mi hádal? Schválně,“ smála se už zase naplno.

Prohlížel si jí, hlavu zabalenou v šátku jako všechny tady na váze, hladké čelo, pár vrásek kolem očí, nejspíš od toho smíchu… kolik jí může být?

„Stejně byste neuhodl. Pětatřicet,“ řekla a pohodila hlavou.

„Fakt? Já bych vám hádal aspoň o deset míň, opravdu,“ dodal rychle, když se znovu hlasitě rozesmála.

Z briketárenské váhy se tehdy vrátil za dvě hodiny, kus práce udělal parťák sám a vůbec nic neříkal.

**************************************

Po půl druhé zajíždí Mácha s lokotraktorem na kypu, Karel beze tašku s prázdnými lahvemi od limonád, zimní slunce se snaží rozpustit zbytky černého sněhu mezi kolejemi a Karel čeká na svého parťáka.

„Běž na šatnu, já přijdu za chvíli,“ nasazuje si parťák čepici, „zajdu k mistrovi podepsat protokol o těch uhlákách.“

„Tak to já jdu s tebou, je to taky moje vina,“ rozhoduje se Karel, ale parťák ho vrací zpátky.

„Nikam nechoď. Jednak je to jasná vina výpravčího a jednak jsem neměl pouštět Janovce samotnýho na brzdě. Nějak to dopadne. Běž se osprchovat a nedělej si starosti,“ mává rukou a jde k mistrovně.

Karel Ebrt se chvíli dívá za ním a potom jde pomalým krokem k šatnám. Po chvilce zrychluje, musím stihnout první autobus na sídliště, uvědomuje si a skoro běží.

**************************************

Karel tehdy spěchat musel, protože u prvního autobusu čekala Marie. Téměř na poslední chvíli si vzpomněl, že jdou spolu nakupovat potahy na nový nábytek do obývacího pokoje. Od chvíle, kdy mu recitovala na briketárenské váze věděl Karel, že tohle je žena, kterou celý život toužil potkat. Pro tuhle ženu stálo za námahu vyměnit Karlův jedna jedna a Mariin dva plus jedna za jeden velký byt o čtyřech místnostech, aby všichni, Marie, Karel, jejich čtyři děti a babička, která je hlídala, když Marie byla na šichtě, mohli bydlet a žít pohromadě. A tak samorostlý Karel Ebrt měl najednou děti hned čtyři a když je učil slepovat letadýlka stavět komorového draka, přestavoval si na jejich místě sebe a bylo mu po létech docela fajn. A Marie mu oplácela věčným smíchem a někdy mu říkala básničky, ale když byli úplně, úplně sami…

Pokračování zítra ve 14 hodin!