Poslední útěk, kapitola 4 - Svobodná paní Ivana

Sokolovsko a Vřesová není jen film Poupata, ale také retronovela ze sedmdesátých let Poslední útěk. Příběhy lidí, kteří se pokoušeli změnit své osudy. Kapitola 4: Svobodná paní Ivana, třetí a závěrečná část.

***

**************************************

V tmavé skříňce telefonní ústředničky zabzučí a zároveň spadne klapka z linky od výpravčího. Ivana ťuknutím shodí kolík a bere sluchátko.

„Tři sedm pět nula jedna na kolej první,“ diktuje hlas a Ivana pohledem zkontroluje kolej. Dvě lesklé linky se na druhé straně vlečky sbíhají téměř do jednoho, je volno, odpovídá a zapisuje údaj do deníku.

„Jedou sem uhláky, ani ty nebudeš dělat?“ ptá se Ondřeje. Ten sedí a kouří, nebudu, domluvil jsem se s klukama.

„A není ti to blbý?“ ptá se Ivana lehce podrážděným tónem.

„Nepůjdu odtud, dokud se nerozhodneš,“ trvá na svém Ondřej.

Hochu, co ty víš, myslí si dívka a dívá se do tmy. Na konci koleje vyfukuje světlý kouř parní lokomotiva, za sebou dlouhou řadu prázdných uhláků. Na lokotraktoru se rozsvítilo světlo, dvě postavy se pomalu sbírají z pultu. Mašina zastavuje u návěstidla první koleje, pohled na jeden z posledních kousků, který ještě pravidelně jezdí je impozantní, kompresor hlasitě tluče, z komína se valí obláčky dýmu, od válců po stranách světlá pára. Až nahoru je slyšet zařinčení vyvěšované kuple, Ivana mačká tlačítko návěstidla a mašina párkrát odfoukne. Těžký stroj rachotí kolem hradla, Ivana cítí lehké chvění podlahy.

„Můžu tu mašinu po druhé koleji volné k vám?“ zvoní na výpravčího.

„Pojeďte a hned po prohlídce uklidit vozy na briketárnu, přijede ložené uhlí a potom budou stavět brikety na třetí,“ odpovídá výpravčí.

Ivana zapisuje do deníku čas, jedna hodina padesát. Půlhodina práce a potom je zase klid, uhlí i brikety dělá první záloha. Dnes by ale Ivana nejraději dělala až do rána.

„Měl bys jít jezdit,“ zkouší znovu Ondřeje, ale ten vyndává ze skříně balík složených dek.

„Lehnu si a potom přijď za mnou,“ rozbaluje deky po podlaze. Dvoje akumulační kamna vyhřejí místnost dostatečně, podlaha ale zůstává studená.

Ivana krčí rameny, lokotraktor zajíždí na prázdné uhláky a za chvíli už po částech přistavuje vozy na briketárenskou kolej.

Ondřej leží na zádech, poslouchá vrčení svého lokotraktoru a čeká na Ivanu. Tak na ni čekal už několikrát, některé noční jsou klidné hodně a dvě hodiny spánku nejsou marné, zvlášť v objetí s krásnou hradlařkou s hnědýma očima. Noční čas uvnitř Kombinátu je zvláštní svojí výlučností, život jako by dostával jiné dimenze. V době mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní je lidský organismus obzvlášť labilní a málo odolává pokušení nezavřít oči, nechat kolem víček bloudit spánek a oddávat se snovým představám. Tyto představy měl Ondřej Malý na mysli, když strávil s Ivanou první noc, zatímco posunovači venku jezdili sami. Snové představy však přerostly v denní realitu a v posledních týdnech, kdy se Ondřej vrátil do své směny a Ivanu viděl pouze při střídání, začaly být palčivé. Chuť skončit s manželstvím a začít život s Ivanou byla den ode dne silnější. Na misku vah kladl Ondřej hodnoty neporovnatelné: chvíle strávené v teple hradla anebo jejího bytu s dívkou, připravenou na jeho příchod, vždy usměvavou, příjemnou a milou s minimálními výstřelky náladovosti a chvíle mnohem delší se ženou, která byla matkou jejich dětí, kterou znal osm let a o které věděl, jak se domníval, skoro všechno. V prvních dnech nového vztahu neuvědomoval si pozdější nutné sklouznutí k všedním dnům, k drobným všedním radostem, ale hlavně také k drobným a někdy i větším všedním starostem, hádkám, půtkám, nedorozuměním.

V rozsvícené kabině lokotraktoru ukazuje Standa Vágner charakteristický pohyb hlavy položené na ruku, Ivana kývá a zhasíná lampu. Sedá si na židli a zapaluje další cigaretu. Světlo z venku místnost promodrává, z protějších chladicích bloků stoupá pára.

„Ty ke mně nepůjdeš?“ ptá se Ondřej tiše.

„Ne Ondro, dneska ne,“ odpovídá Ivana a poslouchá šum vody bloků a zlostné vrčení buldozeru na hromadě uhlí.

„Tak nechoď,“ říká Ondřej naštvaně, ale vzápětí vstává a přechází ke stolku. Ivana dovede být neoblomná, několikadenní trucy nejsou u ní výjimkou.

„Můžeš mi vysvětlit proč?“

„Asi bych musela povídat dlouho a v šest ráno musíme domů.“

„Co se ti zase stalo,“ vstává Ondřej a bere do dlaní dívčinu tvář.

„Ne, nech toho,“ uhýbá Ivana a Ondřej ji drží pevněji.

„Nech toho a pust,“ vykřikne Ivana zlým hlasem a Ondřej nechápavě hledí na její rozhněvané oči.

„Já snad rozsvítím a podívám se, jestli to myslíš vážně,“ pokouší se o úsměv, ale sám cítí nepřesvědčivost jak úsměvu, tak slov.

„Nemusíš. Myslím to naprosto vážně. Včera byla u mě doma tvoje žena.“

Věta zazněla jako prásknuté bičem a strach ve tváři Ondřeje je naprosto nepředstíraný. Cosi koktá, nechápe, ale dívka jej přerušuje.

„Ano, slyšel jsi dobře. Včera je mně domů přišla tvoje vlastní žena.“

**************************************

Dopoledne před první noční spala Ivana celé dopoledne, aby po obědě nebo k večeru nemusela znovu do postele. Když řešila své dilema – vstát nebo zůstat pod teplou dekou, ozval se zvonek na dveřmi.

Kdo tu straší tak po ránu, nadávala potichu a s županem přehozeným přes ramena šla otevřít.

Na prahu stála štíhlá žena v džínové sukni a bundou do pasu.

„Koho hledáte?“ podivila se Ivana. Nikdy ženu neviděla.

„Vás,“ pohnula návštěva ústy, „jmenuji se Malá. Alena Malá, Ondřejova manželka.“

Ivana ustoupila do předsíně a díky své praxi v řešení podobných životních kotrmelců zůstala navenek klidná.

„Posaďte se,“ ukázala na židli v kuchyňském koutu, „zrovna jsem vstala, takže se dám trochu do pořádku.“

„Ne, zůstaňte,“ téměř poručila žena, „dlouho si povídat nebudeme.“

„Milá paní,“ postoupila Ivana o krok dopředu a uvědomila si převahu oblečené a upravené ženy proti jejímu rozcuchanému účesu, „jestliže jsem vás pozvala dál, neznamená to, že mi budete nařizovat, co můžu nebo nemůžu ve svém bytě. Jestli chcete mluvit o svém muži a zřejmě proto jste přišla, budete muset chvíli počkat, jinak je mi líto,“ uzavřela a odešla. Žena mlčela a zůstala sedět.

Před zrcadlem studovala Ivana svůj obličej a pomalu se oblékala. Tak problém sedí v kuchyni, pomyslela si. Stejně se něco muselo stát, ale zrovna tohle? V duchu probírala, zda s touto možností počítala a připustila, že tak trochu ano. Přišla si bránit svoje rodinný hnízdečko, ušklíbla se, když ve svých červených kalhotách a tričku, pod které nenosila podprsenku, vešla do kuchyně. Návštěvnice seděla v nezměněné pozici.

„Dáte si se mnou kávu?“ zeptala se nenuceně a čekala prudkou reakci.

„Dám, jestli můžete udělat dvě,“ zaslechla ke svému překvapení a obrátila se. Žena si ji zvědavě prohlížela.

Teď hodnotí, čím jsem mohla jejího Ondřeje upoutat. Je toho dost, holka, usmála se, když stavěla šálky na stůl.

„Sladíte?“

„Děkuju,“ odmítla žena.

„Tak,“ položila Ivana lžičku na okraj talířku, „co máte na srdci?“

„Mýlíte se, pokud očekáváte, že vám budu vyčítat vaše… váš…“ hledala vhodný výraz, „váš poměr se svým mužem. Chtěla jsem slyšet vaše plány do budoucna. Hlavně plány týkající se Ondřeje. Abych se podle toho mohla zařídit.“

Dobře hraje, pomyslela si Ivana, ani mrknutím oka nedá najevo své pocity. Teď jen vědět, kdo jí za mnou poslal. To vlastně ani není důležité, opravila se a cítila, že bude muset odpovědět. A pokud možno taky na rovinu.

„Podívejte paní Malá, nemá cenu se tady nic předstírat, ani nalhávat. Co čekáte? Že vám řeknu, jak strašně miluju vašeho muže? Nebo že bez něho nemůžu žít? Došlo taky k určitému… řekněme sblížení…“

„Jen to nazvěte pravým jménem,“ povolila náhle žena, „řekněte rovnou, že jste s mým mužem spala!“

To zní zajímavě, napadlo Ivanu, spala s mým mužem…

„Jestli to chcete tvrdit, budete se muset zeptat svého muže, já svoje intimní záležitosti nevykládám na potkání,“ sekla Ivana a přemýšlela, jestli jí to Ondřej skutečně řekl, nebo si to vydedukovala.

„Vy především znáte svého muže a řekla bych, že nejsem jeho první poměr, jak tomu říkáte, během vašeho manželství,“ rozhodla se Ivana pro účinnější obranu.

Žena sklopila oči. „Nevím, dozvěděla jsem se až tohle. A zajímá mě, jak budete tuhle situaci řešit.“

„Ten, kdo by jí měl řešit především, tady bohužel nesedí,“ řekla Ivana a cítila, jak na Ondřeje dostává vztek.

„Ale ona s ním není kloudná řeč,“ začala natahovat žena.

„Jen mi prosím vás nebrečte,“ vstala Ivana a prošla kuchyní. „Jestli mi tu chcete vykládat o dětech, že ztratí tátu a kdo ví co ještě, tak to si taky odpusťte. Nejsem malá holka, abych si nedokázala dát dvě a dvě dohromady.“

„Jistě, vás to ani nemusí zajímat,“ řekla žena vztekle a hledala v kabelce.

„Můžu si zapálit?“ zeptala se s cigaretou v ruce.

„Ale jen kuřte, jestli vám to pomůže,“ podala jí Ivana popelník a sama si taky zapálila. Chvíli seděly, kouřily a mlčely.

„Svým způsobem vás chápu,“ ozvala se znovu Ivana, „ale pochopte zase vy, že některý věci si chlap musí uvědomit sám. Uvědomit a taky se podle toho chovat. Chtěla jste vědět moje plány do budoucna. Jsou celkem jednoduché a všední. Dál budu chodit do práce, dál budu jíst, pít, spát, bavit se a dělat to, co uznám ze vhodné. Jsem svobodná. Jestli v tom bude nějakou roli hrát váš muž, to musí vědět především on sám, Já mu nebudu v ničem bránit. Ani bránit, ani nic přikazovat.“

„V tom případě tady nemá cenu dál povídat,“ pokrčila rameny žena.

„No snad nechcete, abych mu řekla – podívej, běž za svojí ženou, má tě ráda, děti tě taky potřebujou, nech mě být! To mu můžu říkat stokrát a když nebude chtít, zpátky stejně nepůjde. I když zatím z domova nikam neodešel, pokud jsem dobře informovaná.“

„Ne, a dokonce se mnou ještě minulý týden… to…“ řekla žena tiše.

Hajzl, proletělo Ivaně hlavou, a v práci mi vykládá úplně něco jinýho!

„Milá paní, váš muž se musí rozhodnout, co udělá. Je snad nějaký čas dospělý, ne?“ řekla Ivana, vstala a uklidila šálky od kávy. Opřela se o kuchyňskou linku a založila ruce na prsou.

„Já vám toho víc povědět nemůžu, to snad chápete,“ řekla potichu a nejednou pocítila únavu. Proč zrovna já musím mít takovýhle problémy! Proč zrovna já!

Žena vstala.

„Tak nashledanou,“ řekla a šla ke dveřím. Ivana vzala ze stolu její cigarety.

„Zapomněla jste si…“ podávala jí krabičku a připadalo jí, jako by jí podávala ruku. Na usmířenou? Na další setkání? uvažovala, když za návštěvou zavírala dveře.

Když se vrátila do pokoje, usedla do křesla, nohy natáhla na druhé křeslo a hlavu položila na opěradlo. Dlouho seděla bez hnutí a dívala se do stropu. Potom vstala a začala škrábat brambory. Budu jíst ve čtyři, než se to uvaří, napadlo jí při pohledu na hodiny.

**************************************

Vždycky ses tvářil náramně vědoucně a teď stojíš a koukáš, jako bys neuměl do pěti počítat, dívá se Ivana na Ondřeje a myslí na rozmluvu s jeho ženou.

„Co u tebe dělala?“ souká ze sebe.

„Přišla na kávu a domluvit se, jak tě budeme používat,“ oznamuje Ivana a sleduje účinek svých slov. Ondřej reaguje očekávaně.

„Nemůžeš aspoň chvíli mluvit vážně? Tohle snad není sranda!“

„Právě proto. Tys… jí něco říkal?“

Ondřej přechází kolem oken a zajímá se o chladicí věže venku. „Jo,“ řekne vzdorovitě, „a co jsem podle tebe měl dělat?“

„Docela by mě zajímalo, co jsi jí vykládal,“ Ivana jako by mluvila sama pro sebe, „určitě jsi neřekl, že chceš odejít, viď?“ Slůvko viď už má lehce útočný charakter.

„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi ještě před hodinou mluvila o Tatrách, o moři, o domku, který si spolu postavíme?“ vyhýbá se Ondřej odpovědi.

Ivana chvíli mlčí. „Protože já jsem v těch Tatrách opravdu ještě nikdy nebyla. Jenom v Krkonoších, a tam to nějak nebylo ono. A to ostatní? Ty sis nikdy nic nepřál? Třeba prožít něco hezkýho s někým milým? Tak co se divíš?“

„Já tomu fakt nerozumím. Co vlastně chceš? Víš vůbec sama, co chceš?

Chvilkové zasnění odeznělo a Ivana se vrací do skutečnosti.

„Já to vím. A v poslední době to vím velice dobře. Jenže ty máš v tomhle směru problém.“¨

„Já že nevím, co chci?“ chce mít Ondřej situaci pod kontrolou, „já ti řeknu, co chci. Chci všechno, o čem jsme dnešní noc mluvili. Ale hlavně chci tebe,“ obchází pult a snaží se Ivanu obejmout. Ta vstává ze židle a odstrkuje mu ruce.

„Ale já nechci tebe!“ říká jasným a ostrým hlesem.

„Jak to? Proč? Proč tak najednou? Vždyť ještě před hodinou…“

„Nemohl bys trochu přemýšlet?“ stojí dívka před Ondřejem a neustále zvyšuje hlas, „já bych nemohla žít s člověkem, který nedovede v pravou chvíli přijít a říct na rovinu – mám tě rád a chci s tebou žít! Který nedovede doma říct – mám rád někoho jinýho a jdu pryč! Který tady na hradle sní pohádky a doma se vyspí se svojí ženou! A tady vykládá, jak je nesnesitelná! Tohle já nechci, protože nemám jistotu, že za nějakou dobu to samý neuděláš mně!“ křičí Ivana Ondřejovi do obličeje.

„Ale já…“ snaží se Ondřej

„Jdi pryč, vypadni tady odtud,“ Ivana má obličej zkřivený zlostí, „vypadni a nikdy se tady neukazuj! Běž, na co čekáš,“ otevírá dveře na schody, Ondřej couvá z místnosti, dívá se na dívku, co jí to popadlo, ona snad ztratila rozum, vrtí hlavou, bere boty do ruky a bos se zastavuje na studených schodech před hlavními dveřmi.

Ivana prudce zabouchne dveře, běží ke stolu, sedá na židli a zaťatými pěstmi buší do desky stolu, chce se jí brečet, brečet a řvát vzteky, rozmazávat slzy po tvářích a křičet do celého světa, proč zrovna já musím být tak nešťastná, proč zrovna já, slzy však jako by vyschly, její oči jsou suché, jen pocit nevolnosti kolem žaludku se stupňuje, Ivana vstává a potácí se ke dveřím záchodku a tam má pocit, že se jí žaludek snad obrátí naruby. Potom sedí schoulená na zemi u teplých kamen, drží si žaludek a nevnímá svět kolem sebe, nevnímá šumění chladicích bloků a vrčení buldozeru a ani vytrvalé drnčení telefonu.

Po dlouhé chvíli cítí na rameni ruku, probere se trochu a doufá v hlas Ondřejův, jeho zabarvení je ale jiné a taky vůně postavy stojící nad ní je jiná, co je, co se stalo, slyší hlas Standy Vágnera a jenom vrtí hlavou, nic, nic mi není…

Vágner bere telefon, co tam děláte takovou dobu, rozčiluje se výpravčí, spíte nebo co?!

„Ivaně se udělalo špatně od žaludku, sedí tady celá zkroucená,“ líčí Vágner a sklání se k Ivaně.

„Není náhodou v jiném stavu,“ žertuje nevhodně výpravčí, Ivana bere do ruky sluchátko, už je to dobrý, už to bude dobrý, říká slabým hlasem.

„Dejte mi Vágnera,“ požaduje výpravčí, „nepila něco,“ ptá se znovu Standy.

„Ne, určitě ne, to bude asi z nějakýho zkaženýho jídla. Já tady s ní chvíli počkám,“ uklidňuje výpravčího a kolíkem vyhazuje spojení.

O šesté hodině ranní je tma stejná jako celou noc, hradlařka ranní směny má chuť do práce a dobrou náladu a tak ani nepostřehne nezvyklou Ivaninu bledost. Dívka odchází na autobus bez zbytečných řečí a vysvětlování, každodenní cestu absolvuje bezmyšlenkovitě a jako by neznámým prostředím. Dole na sídlišti vystupuje, za chvíli začne svítat a pro všechny začne nový den osudů lidí a lidiček…

**************************************

I svobodnou paní Ivanou zalomcoval osud důkladně, předchozí události přivodily Ivaně takovou nevolnost, ze odpoledne nemohla vstát. Lékař z pohotovosti konstatoval celkové oslabení organismu a nařídil převoz do nemocnice. Ani její racionální povaha neunesla zátěž, kterou si naložila na svá útlá záda. Když se vrátila na hradlo, byla to úplně jiná Ivana, zaražená a nemluvná, zmizel její každodenní humor a po čase se přiznala kolegyni, že opravdu byla s Ondřejem v jiném stavu. Dlouhodobé léčení bylo tedy úspěšné, po stresech v poslední době ale o plod přišla a to jí chuti do dalšího života nepřidalo. Dlouho, dlouho trvalo, než se vrátil její optimismus a byla zase sluníčkem party i svého okolí. A jednou ji až k teplárně doprovázel svobodný technik teplárny, který po ní už dlouho pokukoval v autobusu cestou do práce. Že jezdil stejným spojem jako Ivana asi náhodnou nebylo…

Pokračování zítra ve 14 hodin!