Poslední útěk, kapitola 4 - Svobodná paní Ivana

Sokolovsko a Vřesová není jen film Poupata, ale také retronovela ze sedmdesátých let Poslední útěk. Příběhy lidí, kteří se pokoušeli změnit své osudy. Kapitola 4: Svobodná paní Ivana, druhá část.

***

**************************************

Venku pod hradlem je opět klid, na posledním vagónu vlaku hoří dvě koncová světla jasně červenou barvou. Ivana sedí u stolu, Ondřej na zemi a opírá se zády o pult.

„Vůbec k ničemu nemělo dojít,“ sleduje Ivana modrý kouř vinoucí se od cigarety,  „anebo to nemělo dojít tak daleko.“

„Ale jak daleko,“ zvedá Ondřej hlavu, „to jsme to snad měli skončit? Nebo jak sis to představovala?“

„Já to měla skončit. Když jsi neměl rozum ty, měla jsem ho mít já.“

„Ivano,“ Ondřej bere dívku za ruku, „sama víš, že je to úplně jinak. Ano, zpočátku to vypadalo na flirt, pár slov a pár polibků, taky šichty rychleji utíkaly…“

„Ale,“ diví se dívka, „takže pro tebe to bylo jen ukrácení doby v práci…“

„Ty mi nechceš rozumět,“ rozčiluje se Ondřej, „říkám zpočátku. Potom to ale přerostlo rámec chvilkové záležitosti. Vždycky když jsem zastupoval ve vaší směně, úplně jsem se těšil do práce, kluky jsem honil, aby jsme jezdili a mohl tě vidět za okny hradla a když jsem potom s nima přišel sem na kafe, byl se mnou konec. A bylo mi to jasný hned, když ses podívala z téhle židle. Najednou jako by celej můj dosavadní život byl jen poloviční, jako by mi něco scházelo. Práce, domov, žena, děti, ale to jako by bylo málo, najednou jsi byla ty a hotovo.“

Ivana mlčí. Najdu si někoho svobodnýho, anebo i rozvedenýho, říkala si ve dnech, kdy se učila mačkat tlačítka ovládacího pultu hradla, vezmu si ho a budu už konečně normálně žít. Když přišel Ondřej Malý, vzala všechna její předsevzetí za své. Sama nevěděla, čím ji zaujal, snad svojí upřímností, o manželce se dozvěděla po týdnu od něho, byl takový jako starosvětský s tou vlnou vlasů nad čelem… Zmizet z tohoto světa, někam se vytratit, vypařit, vznést se do výšky oblaků a nechat ten klopot někde hluboko dole… napadá ji, myšlenky přeskakují nekontrolovatelnými skoky a do přítomnosti ji vrací Ondřejův hlas.

„Smažeme všechno, co bylo před okamžikem prvního slova, nebudeme o tom nikdy mluvit, začneme znovu a lepší… se svojí ženou se rozejdu, stejně nám to neklape, pomalu denně hádky o prkotiny a hlouposti… rozvedou nás rychle a začneme žít spolu…

„Nastěhuješ se ke mně, ten jedna jedna nám docela stačí, než by nám dali větší,“ říká Ivana zasněně, „pořád se staví, tak by to nemělo trvat dlouho…“

„Hned jak mě rozvedou, vezmeme se…“

„Hned ne, nějaký čas budeme žít jen tak, to přece dneska není nic nenormálního, budeme kolem sebe chodit v našem bytě, budeme se dotýkat kdy se nám zachce, jen tak, prstem po čele, nebo po vlasech ti přejedu,“ dívčin hlas zní slabě, sen před jejíma očima ožívá a do toho Ondřej – a necháme se přeložit na stejnou směnu, abychom byli co nejvíc spolu… a na dovolenou pojedeme k moři…“

„… k moři ne, chtěla bych se jednou podívat do Tater nebo do Alp, nikdy jsem tam nebyla a když vidím na pohlednicích ty hory, rozervaný skály a modrej sníh, tak mám takovej divnej pocit…

„Dobře, pojedeme do hor a potom k moři, ta spousta vody a hukot vln, pořád, denně, večer, v noci, ráno…“

„...a budeme pít víno od vesničanů, co mají vinohrady a víno v ohromných dřevěných sudech a prodávají ho skoro zadarmo, budeme se dívat na jejich domky postavený z bílýho kamene…“

„… a jednou si takovej dům postavíme taky, někde za městem, u lesa, docela malej se širokýma oknama, budeme se dívat na zelené louky a město v dálce a poslouchat ticho…“

„… a budeme mít auťák, se kterým budu jezdit nakupovat, ty si zatím zajdeš na pivo, abys měl nějaký kamarády a doma mi nevyčítal, že musíš být pořád jenom se mnou…“

„Ale jak to, já přece bude pořád s tebou,“ diví se Ondřej.

„Nebudeš,“ vrtí Ivana hlavou a uvědomuje si, že sedí vedle něho na zemi, „to nejde, za chvíli bychom si šli na nervy. Manželé mají mít volné chvíle jen pro sebe, i dovolená by měla být týden dva společná a zbytek každý sám pro sebe. Ba i ložnice se doporučují oddělené.“

„Ty snad nechceš, abychom byli spolu?“

„Blázínku, jistěže chci, ale tohle všechno se píše v psychologickejch knihách a výzkumech, oni psychologové mají o lásce nějaký podivný představy.“

„Možná bychom se měli odstěhovat jinam,“ uvažuje Ondřej, „myslíš, že tady budeme mít klid?“

Zase jinam, děsí se Ivana, začínat někde znova, znovu poznávat nový lidi, být ve střehu, komu co říct a na koho si dávat pozor, zase spousty omylů a nedorozumění s lidmi, kteří se nakonec vybarví úplně jinak, než je člověk vnímá v prvních dnech… „ne,“ říká nahlas, „já zůstanu tady. Pro ostatní se tím nic nezmění. Kdo nám bude fandit, bude náš kamarád tady i jinde. Kdo nás bude nenávidět nebo nesnášet, udělá to tady a jinde taky.“

Ale nám fandí strašně málo lidí, dodává Ivana v duchu, pro všechny budu jenom ženská, která dětem odlákala tátu… i když vždycky taky ne, lidi po nějaký době zapomínají… Myšlenky se opět rozbíhají do všech směrů, hodiny odcvakávají jednu hodinu, Kombinát pracuje svým neměnným rytmem.

„Ty Ivano,“ začíná Ondřej váhavě a dívka se pomalu vrací do skutečnosti, „jak to tehdy bylo s tím tvým manželstvím?“

Ivana se probírá úplně, zrovna teď pomyšlení na Michala… ne, nebudu nic povídat, manželství nebylo, nebyl rok v lázních, nebylo nic. Nic.

**************************************

„Zůstaň tady,“ řekl Michal, když se jednoho dne dopoledne snažili vstávat z medvědí kůže v jeho mansardě. Na dveřích provozovny visela už několik dní cedulka s nápisem INVENTURA.

„Jak, zůstat tady,“ nechápala.

„Normálně, v té svojí fabrice dej výpověď a nastěhuj se ke mně,“ rozvíjel Michal svoji myšlenku, zatímco si oblékal na své štíhlé tělo triko.

Na svých třicet vypadá docela zachovale, pozorovala jej Ivana a uvažovala. Lázně na celý život… lákavá představa!

„A co bych taky jako měla dělat? Nebo ti zůstanu na krku a budeš mě živit svým uměním?“

„Něco by se našlo,“ přisedl si a přejel jí rukou ňadra.

„Chceš facku?“ vztyčila se.

„Ale běž, kočičko, neškrábej. Špatně si vysvětluješ některé pojmy. Práci najdeme, tady v lázních je možností dost,“ vykládal. „A vydělat se dá taky, jen si vzpomeň, kolik jsi nastrkala lázeňským do kapes.“

„A ty myslíš, že bych měla jít někam napouštět vodu do vany a čekat na pětikačku, hozenou do kapsy? Já chci dělat něco pořádnýho!“ rozčilovala se.

„Jo?“ zeptal se s ironií v hlase, „a co jen tak na okraj umíš?“ Tady v okolí naštěstí žádná textilka není.“

„Tam už bych ani zpátky nechtěla,“ vyletělo z ní a vzápětí se zarazila. Co vlastně umí?

Nakonec šla dělat servírku do lázeňského domu. Ráno, v poledne a večer roznášela na širokém platě jídlo svým bývalým spolubydlícím, kmitala mezi kuchyní a jídelnou, talířů bylo mnoho a plné jídel byly těžké. Lázeňská pohoda se zvolna vytrácela, fotograf chtěl vyžehlené košile a vyprané ponožky, náhle si vzpomněl na teplé večeře a když se Ivana vzbouřila, postavil ji před rozhodnutí: buď budou věci podle mne anebo se můžeš sbalit a jít. Něco za něco, opáčila Ivana, buď do měsíce svatba, anebo opravdu rozchod. Fotograf se bránil, jedné manželské zkušenosti měl dost na dlouhá léta, o Ivanu však přijít také nechtěl a ta byla neoblomná.

Do lázní se vkradl čas spadaného listí, hlavní třída i kolonáda osiřela, počasí hnalo zbylé pacienty do tepla. V této málo poetické době fotograf podlehl a svatba se konala v obřadní síni místního národního výboru za přítomnosti oddávajícího a dvou svědků docela potichu. Rodiče Ivana informovala věcným dopisem, jejich vzájemná vztah už se jinak než písemně neodehrával, přijeli si prohlédnout zetě a požehnali Ivaně teplými slovy a vkladní knížkou s desetitisícovým obnosem.

„Máš výborný rodiče,“ uznal Michal po jejich odjezdu a odešel koupit láhev oblíbeného cinzana. Tu noc se opět milovali na medvědí kůži, kterou Michal dostal od lesníka ze Slovenska za obzvlášť zdařilé nafocení pacientky, kterou v lázních coby host obdařoval svojí přírodní sexuální sílou.

Za polovinu úspor nakoupili manželé lyžařskou výbavu a odjeli na svatební cestu do Krkonoš. Po prvních kotrmelcích ve sněhu odmítl Michal krásy zasněžených vrcholů a Ivana se bez dlouhého přemýšlení přidala. Zbytek knížky utratili v baru horského hotelu, kde si k přirážce v cenové skupiny přidali ještě i přirážku horskou.

Po návratu do mansardy sedla Ivana do jediného křesla a zrekapitulovala svůj dosavadní život. Výčet obsahoval většinu minusových položek. Na otázku – co jsem – odpověděla dívka snadno: špatná tkadlena bez textilky a servírka bez valné možnosti jakkoliv si polepšit. Vedle sebe mám třicetiletého kluka, který bere věci jak přicházejí, aniž by nad nimi trochu přemýšlel. Máme pronajatou mansardu s oknem do dvora a záchodem na chodbě, vybavenou nejnutnějším nábytkem a letilou televizí. Stěny sice ověšené uměleckými pokusy mého muže, ale konvenční náměty nemají šanci na úspěch v jakékoliv soutěži, o komerčním využití ani nemluvě.

Když si promítla, co by dělat chtěla, začala jednat. Narazila však na nepochopitelný odpor svého muže, který měl kromě pozitivního vztahu v ženám panickou hrůzu z jakýchkoliv změn. Z velikých plánů nakonec zůstalo rozhodnutí dostudovat střední školu při zaměstnání a tím se později dostat k lepší práci.

To všechno bylo v zimě, na střechách lázeňských domů ležel sníh a v provozu byly jen tři největší objekty. Ivana trávila čas mezi jídelnou, mansardou a Grile u Volfíka, kde se pokračovalo v pseudoitelektuálním žvanění o ničem a předstírání znalosti velkého života. Až na pár opravdu zajímavých setkání zvrtly se řeči ve vyprávění milostných zážitků s pacientkami a vypíjení tvrdých alkoholů. Druhý den z toho byla kocovina se všemi důsledky, nechutné dohadování s příliš náročnými pacientkami a dozvuky v kanceláři provozní vedoucí.

Spolu s jarem vrátila se Ivaně chuť do života a pokusila se o reprízu procházek do rozkvetlých parků ruku v ruce s Michalem. Znovu však narazila na nepochopení, teď jsme spolu denně, tak na co procházky venku, dostalo se jí odpovědi.

Jednoroční manželská epizoda skončila tak rychle, jak začala a probíhala. Se sluncem se město naplnilo pacientkami a jednoho dne při cestě z práce kolem ateliéru našla Ivana na dveřích známou cedulku INVENTURA. Šestým smyslem vytušila cosi nekalého, zaběhla domů pro rezervní klíč od zadního vchodu a potichu odemkla.

Na bílém bonekanu ležela nahá žena s těžkými prsy, přivírala oči před světlem reflektorů, nad ní Michal bez kousku oděvu za stativem s kamerou.

Ivana se opřela o dveře.

„Děláš umění?“ zeptala se věcně. Žena se posadila a zakryla si prsa pažemi.

Michal se obrátil. První věc, která se mi dostala do ruky – naštěstí to byly vlastní kalhoty – vzal a mrštil ke dveřím.

„Vypadni tady odtud!“ zařval, „zmiz a hezky rychle!“

„Snad aby ses přioděl, včera jsem ti vyžehlila trenýrky,“ upozornila ho Ivana, která rychle potlačila první vlnu vzteku.

„Příště mu je jistě ráda vyžehlíte, ale předtím i vyperete vy, že?“ obrátila se na ženu, vyděšeně sedící na umělé kožešině.

„Záležitosti kolem rozvodu nebudou trvat dlouho a potom bude už tento umělec zcela volný pro vás,“ pravila, zavřela za sebou dveře a odešla se vztyčenou hlavou. Teprve v mansardě, která jí najednou připadala nesmírně ubohá, padla vyčerpaně na postel. Ráno odcházela se stejným kufrem, s jakým před rokem přijela, bohatší o rok života v této bizarní lázeňské společnosti a starší nejméně o roky tři.

Kam jít vyřešila Ivana snadno. Nedaleko odtud měla šťastně vdanou kamarádku z učení, která pracovala v Kombinátu a bydlela na sídlišti. Blažena ji u sebe ubytovala a další den navštívily osobní oddělení Kombinátu. Přijali ji bez průtahů, vlečka nutně potřebovala hradlařky. Vzdělání stačilo základní, po čtrnáctidenním intenzivním kurzu složila Ivana zkoušky a měla oprávnění pracovat na tomto moderním hradle. V partě ji přijali vlídně, sympatická žena má seznámení s okolím vždycky jednodušší a podobných ztroskotaných manželských pokusů bylo na sídlišti také požehnaně. Na bytovém referátě vzali na vědomí, že je vdaná a bezdětná a dostala byt jedna jedna v prvním poschodí staršího paneláku.

Začnu jinak, řekla si tehdy, najdu si někoho svobodnýho, nebo i rozvedenýho… jenomže potom přišel na hradlo Ondřej.

Pokračování zítra ve 14 hodin!