Poslední útěk, kapitola 4 - Svobodná paní Ivana

Sokolovsko a Vřesová není jen film Poupata, ale také retronovela ze sedmdesátých let Poslední útěk. Příběhy lidí, kteří se pokoušeli změnit své osudy. Kapitola 4: Svobodná paní Ivana, první část.

***

**************************************

V šest večer je za okny tma a Ivana řeší své časté dilema: vstát, anebo zůstat ležet aspoň ještě hodinu. Protahuje se a sleduje výbojky pouličních světel, vítr se snaží rozhýbat jejich stožáry. Po skle okna stékají dešťové kapky.

Tohle podzimní počasí, myslí si mrzutě Ivana a rozsvěcuje lampu vedle gauče. Vstanu, udělám si něco k večeři a budu se dívat na televizi, rozhoduje se a sbírá jednotlivé kousky prádla, pohozené tu na opěradle křesla, tu na klice u dveří. Dopoledne po noční proseděla u Blaženy a vypily litr červeného vína, po příchodu domů vedle její cesta přímo do postele. Venku zatím uplynulo všední odpoledne, muži se vrátili z práce a snědli oběd, který připravily pečlivé manželky, s novinami v ruce se natáhli na gauč a jako každý den zdřímli. Ženy zatím prošly oddělení obchodního domu, ohmataly zboží, zavrhly koupi spousty zbytečností a spoustu jiných zbytečností nakoupily.

Ivana přemýšlí nad obrazy, které se jí míhaly před očima ve spánku, nemůže si vybavit jejich konkrétní podobu a zlobí se na sebe: proč já si nemůžu pamatovat, co se mi zdá? Zapaluje si cigaretu, která po dopolední dvacítce příliš nechutná a v koupelně napouští vanu. Přidá něco pěny a potom leží ve vodě zahalena do voňavých bělavých bublinek, ruku ven z vody a odklepává popel do těžkého broušeného popelníku na pračce. Pohledem se zastaví u větrací mřížky, kolem se udělala rezavá mapka, budu to muset přetáhnout latexem. Anebo si někoho pozvat, aby to udělal. V duchu probírá známé, kteří by připadali v úvahu, aniž by tuhle maličkost nepovažovali za záminku k navázání bližšího postelového kontaktu, vrtí hlavou a vychází jí, že bude natírat sama.

Krátkým ťukáním uhasí cigaretu, osprchuje se a zabalena do osušky jde do kuchyně. Lednice zatím není vybílená jako před výplatou, ohřívá si párek, krajíčky chleba namaže sýrem a k tomu pořádný kafáč čaje. Jen v županu sedá si k televizi, sleduje zprávy, dva hlasatelé čtou a tváří se vážně, jejich obličeje střídají záběry různých válečných konfliktů po celé zeměkouli. Jak je to možný, když pořád jenom bojujeme za mír, napadá ji krátce, ukusuje párek a nevnímá jeho praskavý zvuk. Představuje si sama sebe na obrazovce, určitě by mi to seklo, zasměje se té myšlence, uklidí nádobí a potom sedí v křesle, míchá kávu a sleduje film. Ten dnes končí před půl desátou a Ivana pohodlně stihne autobus na noční směnu.

Přestalo pršet, jen studený vítr krátkými poryvy profukuje oblečení, na zastávce je ticho, směnaři se tváří otráveně a lhostejně. V takovém počasí raději sedět doma a poslouchat meluzínu z tepla pokoje, než tady čekat na zpožděný autobus.

Uvnitř vozu se Ivana drží zásady odpovědět na pár pozdravů a víc se nebavit. Tuhle taktiku si určila hned zpočátku, její červené kalhoty, hnědá jelenice krátkého kabátku a černé vlasy učesané podle posledních modelů přitahují mužské pohledy a činí neutěšeno náladu před noční směnou poněkud přijatelnější.

Několik zájemců o hovor po cestě od autobusu likviduje Ivana celkem bez problému, z hlavní cesty náhle zmizí mezi tmavými ocelovými stavbami, aby se ráno její štíhlá postava objevila zase až před bránou.

Vyhýbaje se kalužím dojde k hradlu na konci vlečky. Dveře jsou odemčené, dole si Ivana pečlivě očistí boty a na prvním schodě se zuje. Reléové zařízení RPS 60 vyžaduje přísnou čistotu a bezprašnost, což ženské osazení hradla dodržuje rádo: uvnitř hradla je možno chodit v ponožkách. Hradlařka z odpolední je připravena k odchodu, řeknou si pár vět o rozestavení vagónů na kolejích a potom už Ivana sedí na měkké židli a dívá se do tmy venku. Tmavé uhláky na briketárenské koleji se táhnou pod rozsvícenou nakládací rampu, ze sušáků stoupá k obloze světlá pára. Všechny tři dopravní koleje jsou volné, temena se lesknou odrazem zářivek na vysokých stožárech. Přímo pod hradlem šumí voda v chladicích blocích, ze širokých jícnů se valí šedivá pára. Na vysoké hromadě drtírenského uhlí je zatím klid, po desáté tam začne šplhat buldozer a do rána bude přihrnovat uhlí a rušit noční klid.

Klid noci bude rušit i zelený lokotraktor, který houká na třinácté koleji. Ivana mrkne na kulatý ciferník elektrických hodin, je deset minut po desáté. Po zmáčknutí tlačítka kontroly postavení výhybek na ovládacím pultu rozsvítí se úzká elipsovitá okénka představující obvod výhybek přilehlých k hradlu, Ivana stiskne tlačítko u čísla třináct a tlačítko na konci vidlice vytáhne, světélka zablikají a po stisknutí dalšího tlačítky rozsvítí se bílá větev ze třinácté koleje. Na návěstidle i malém korálku na pultě naskočí bílá, venku se ozve houknutí a první políčko se zbarví červeně. Když lokomotiva opustí uzavřený obvod, poličko blikne a zhasne.

Ivana bere do ruky elektrickou lampu na dlouhém kabelu a krátce blikne na pozdrav do okna. Silné světlo osvítí na okamžik celou místnost, z mašiny se ozve krátké houknutí.

Lokotraktor zastavuje za návěstidlem, pult potemněl a Ivana se dívá k mašině. Dolů leze postava, zastaví se u sloupu návěstidla a v malé skříňce telefonní ústředny to zavrčí. Současně spadne klapka, Ivana klepne prstem do kolíku a bere sluchátko.

„Nazdar,“ ozva se hlas parťáka Vágnera, „jak je?“

„Dobrý,“ rezonuje jasný dívčí hlas místností, „pojedete na šestou?“

„Jo, je tam k doložení šest nebo sedm vozů, počkáme u toho a potom postavíme vlak. Počasí na baterky, co?“

„Vydržíme, ne?“ zasměje se Ivana, sluchátko drží pod bradou a staví cestu na šestou kolej. Rozsvítí návěstidlo, houknutí a lokotraktor projede pod okny hradla. Světlo u stropu jeho kabiny osvítí vnitřek, ze sedátka strojvedoucího se směje Ondřej Malý. Ivana zvedne ruku, přepne kolík na ústředničce a zvoní na výpravčího.

„Neohlásila jste se do směny,“ slyší ve sluchátku úsečný hlas.

„Promiňte pane výpravčí, zapomněla jsem,“ zvedne Ivana rozmrzele oči ke stropu, „hlásím se do služby. Kluci jeli na šestou kolej doložit ten vlak. Kam ho budeme stavět?“

„Hned jak to bude naložené, tak na druhou kolej, odjezd to má v jednu dvacet. Číslo vlaku včas řeknu.“

„Dobrý,“ řekne Ivana a uvědomí si, že správně měla říct rozumím.

Různé služební postupy a předepsaná hovorová kázeň jí občas připadají poněkud směšné, ale budiž, jinak to asi nejde. Nic neříkal, myslí si o výpravčím, snad dá do rána pokoj. Přehlédne pult, podívá se na šestou kolej, mašina tam stojí se zhasnutými světly. Ivana si zapaluje cigaretu, vstane a jde si uvařit kávu. Za okny hučí chladicí bloky a cvakání hodin odměřuje počátek noční šichty.

**************************************

Čtrnáctiletá Ivana byla klasickým produktem své doby: po starší sestře, která odešla studovat vysokou a bydlela na koleji, zdědila sympatický pokojík ve třípokojovém bytě v okresním městě, jehož stěny polepila barevnými plakáty skupin a zpěváků, kterých se tehdy objevovalo jako hub po dešti. Když z rodičů nevyrazila peníze na nový stereomagnetofon z Tuzexu, pouštěla si aspoň z rádia různé rozhlasové houpačky, juniory 30, starty, mikrofóra a studia mladých, či jak se všechny ty pořady pro mládež jmenovaly. Rodiče trávili čas plněním svých pracovních a funkčních povinností a tak měla Ivana možnost trávit odpoledne a večery dle vlastního vkusu a uvážení. Díky své vyspělé postavě a malé bdělosti uvaděček kina chodila téměř pravidelně na všechny nepřístupné filmy. Bedlivě studovala erotické a sexuální scény, kterých nová vlna nabízela víc než kdy předtím, ve třídě pak předávala mírně nadsazené poznatky méně výbojnějším kamarádkám a tím snadno získala vůdčí pozici. Učení brala sportovně, bez větší námahy snadno udržovala lepší průměr, hlavně aby měla klid od rodičů. Na střední školu se díky jejich angažovanosti dostala bez problémů, ale tady přišla kosa na kámen. Pravidelná příprava Ivaně nic neříkala a bez ní to nešlo. I rodiče se začali poněkud víc zajímat o svoji dceru a tohle všechno ji donutilo hledat ztracenou svobodu, pokud možno bez přímého dohledu rodičů. Po neúspěšném roce školy odešla se učit tkadlenou do velkého textilního závodu na severu Čech, kde mezi mladšími spolužačkami byla opět za šéfku.

V té době měla za sebou také první sexuální zkušenost, víceméně pouhý akt zvědavosti a především zbavení se onoho nemoderního přízviska panna. Došlo k tomu ještě před koncem povinné školní docházky na jednom z rozlučkových mejdanů u nich doma. Po několika doušcích alkoholu a pár šlucích cigaret byl svět celý do růžova, vykuleného spolužáka zatáhla Ivana do rodičovské ložnice a hoch přestal být panicem, aniž to skoro postřehl. Největší starost způsobila Ivaně rudá skvrna na prostěradle a tak se matka po příjezdu z třídenní služební cesty velice podivila nebývalé aktivitě své dcery, která nejenže převlékla inkriminovanou postel, ale povlečení i vyprala a vyžehlila.

Během dalších dvou let pozvala Ivana svůj velký omyl ve výběru zaměstnání a ani život v internátu, kontrolovaný přísnými a jak Ivana zdůrazňovala i frigidními vychovatelkami zdaleka nenaplnil její představy a očekávání. Se zatnutými zuby vydržela poslední rok a jediným uklidňujícím elementem byla vyhlídka na svobodný život v ubytovně po vyučení.

I tady se však dívčina zbujnělá fantazie dočkala zklamání. Město a okolí se mladými, svobodnými a pohříchu půvabnými dívkami jen hemžilo. Zbývaly pouze dvě možnosti. Použít veškeré drzosti a urvat prvního kluka, který se namane a někam ho zamknout a nehnout se od něho na krok, anebo na sebe upoutat tak, aby se výrazně odlišila od šedého davu.

První možnost byla technicky neproveditelná a druhá se díky kouzlu nechtěného naskytla sama. Jednoho krásného odpoledne vyšla Ivana z obchodu s bižutérií a nadšena náhrdelníkem z falešných jantarů vkročila bez rozhlížení do vozovky. Zakvílení brzd ji přimělo couvnout zpátky na chodník, ale kolemjedoucí embéčko už se ve smyku opřelo o další stojící auto. Celou příhodu sledoval mladý příslušník Veřejné bezpečnosti (dnes policista) a než stačila Ivana začít nadávat řidiči za nepozornou jízdu, držel ji za ruku: „Slečno, zavinila jste nehodu a zaplatíte pokutu!“ A podíval se na ni tak, že zapomněla na všechny nadávky jak řidiči, tak jemu.

Pokutu nezaplatila, Milan, jak se později příslušník představil, se po první procházce za město postaral o její prominutí. Přes své zaměstnání byl Milan protipólem povahy Ivaniny. Tichý, mírný ve vyjadřování i uvažování, milý chlapec s jemným dívčím obličejem. Ve svých osmnácti letech poznala Ivana sílu citu zvaného láska se všemi jeho radostmi, starostmi, nejistotami i obavami. Najednou měla pocit, že uspěcháním by celý tento vztah degradovala na pouhých několik chvil vzrušení a tak během léta toho roku prožila klasický dívčí románek. Sama se podivila, že něčeho takového je schopna, díky svému naturelu se na podobné případy dívala značně skepticky.

I milování nakonec přišlo, bylo palčivé a plné a prvně Ivana pocítila ohnivé vyvrcholení té chvíle.

Šňůru slunečných dnů však překryl mrak, jehož rozsah ani Ivana nedovedla určit. Při gynekologické prohlídce přišel doktor na zánětlivé onemocnění v pánevní dutině, následkem kterého by Ivana nemohla porodit zdravé dítě. Následovala další vyšetření, několik operací a dlouhodobé léčení, během kterého její příslušník patrně pokutoval další dívku a v době návštěvních hodin přestal mít volno.

Pro Ivanu to znamenalo konec něčeho, co ještě nikdy nepoznala. Svým racionálním uvažováním však přišla na to, že v osmnácti letech není pozdě na reprízu podobného zážitku a případné jeho užitečnější zužitkování.

**************************************

Po jedenácté hodině slyší Ivana na šesté koleji zahoukání, lokotraktor s rozsvícenými světly se sune k návěstidlu, za sebou několik velkých, tmavých vagónů naložených uhlím. Tlačítky vykouzlí na návěstidle bílé světlo, zvoní na výpravčího a hlásí obsazení druhé koleje. Z dalších odstavných kolejí přidávají posunovači vagóny a po necelé hodině stojí na koleji sestavený vlak. Kopečky uhlí tvoří skoro zákryt a lokotraktor se uhýbá na briketárenskou kolej. Někdy kolem druhé hodiny přijede vlak prázdných uhláků, do té doby bude klid.

Na mašině je tma, určitě jsou nataženi na pultech, myslí si dívka a zhasíná stolní lampu. Od mašiny se oddělila postava ve světlých montérkách a s rukama v kapsách jde k hradlu. Ivana seběhne se schodů, odemkne a vrací se nahoru. Jen dosedne na židli, ozve se telefon z ústředny Kombinátu.

Ivana bere sluchátko a krátce říká: „Prosím?“¨

„Ahoj,“ slyší mužský hlas a výraz jejího obličeje trochu zvlídní.

„Nazdar, co je?“

„Prosímtě, mluvila jsi dneska s Blaženou? Večer zase někom šla a ještě se nevrátila…“ hlas v telefonu je trochu vzrušený a dost nejistý.

Dole na chodbě bouchnou dveře, Ivana se dívá na schody a mluví do telefonu: „Byla jsem u vás dopoledne a Bláža nic neříkala… ale určitě šla jenom někam na drby, neboj…“

Světlé montérky vstoupily dovnitř, Ivana se usměje, kdo ví, zda do telefonu nebo na příchozího a ukazuje na židli u akumulátorových kamen. Strojvedoucí první směny Ondřej Malý se také usmívá, obchází pult a usedá na okenní parapet proti Ivaně. Prohlíží si její tvář, jak dlouho chce ještě volat?

Shodou okolností říká do telefonu jednotlivá slova, která si Ondřej Malý může vysvětlovat různě – jistě, zítra odpoledne se stavím a promluvíme si, nemusíš se bát, kam bys teď v noci chodil…

Ivana je soustředěna na hovor, očima občas zabloudí k Ondřejovi, který se mračí čím dál víc. Nakonec se zvedne a chce zase odejít, ale Ivana zakrývá mluvítko a jasným hlasem přikazuje: „Sedni si a nikam nechoď!“

„Nemůžeš to skončit?“ rozčiluje se Ondřej a uraženě se dívá na protější chladicí bloky.

Konečně se Ivana rozloučila, pokládá sluchátko a pohodlně se opírá na židli.

„Nazdar,“ říká stejným hlasem jako před chvílí, „pozdravil jsi vůbec?“

„Jistě, ozývá se od okna, „jenomže jsi to ani nepostřehla.“

„No nevím nevím,“ vrtí Ivana hlavou a zapaluje si cigaretu.

„Chceš taky?“ ptá se uražených zad.

„Mám svoje,“ Ondřej si také zapaluje a zápalku hází na podlahu.

„No prosímtě, koukej to sebrat,“ rozkazuje Ivana hlasitě, „snad mi tu nebudeš dělat bordel?!“

Ondřej se shýbá a hledá sirku, dává ji do popelníku a prohlíží si dívku. Její obličej je naprosto klidný, trochu zaklání hlavu a v očích se jí objevuje smích.

„Co je? Co koukáš?“ ptá se a Ondřej si znovu ověřuje onu naprostou nevypočitatelnost žen. Jednu chvíli by bouchl dveřmi, jak je tahle ženská nesnesitelná, teď by zase vedle ní seděl třeba do rána…

„Kdo to byl,“ ukazuje na telefon v domnění, že vhodná chvíle k vyzvídání nastala právě teď.

„Ále jeden známej,“ mává rukou Ivana a rozhlíží se po kolejích.

„To si takhle voláte často?“

„Kdo se moc ptá, moc se dozví… A vůbec, co děláš na naší směně?“

„Bláha si vzal dovolenou. Hlavně jsem tě ovšem chtěl vidět.“

Ivana mlčí, dívá se na Ondřeje, světlo stolní lampy jej osvětluje poněkud zdola, ostrá brada, na širokými ústy knírek, tmavé obočí a staromódní vlna nad čelem… proč tenhle kluk musel přijít zrovna na tohle hradlo a zrovna tehdy, když jsem tady byla já, myslí si a pohrává si s tužkou.

„Vidět?“

„Prosím tě Ivo, co se stalo? Řekni…“

„Neříkej mi Ivo, kolikrát ti to mám povídat. A co by se mělo stát? Nic…“

Rozmluva s Ivanou je plná zámlk, nevyřčených náznaků a nejistot. Atmosféra v místnosti tomu odpovídá, Ondřej se dívá dívce do tváře a snaží se najít tam odpověď na svoje otázky. Ivana se chrání netečností, chvíli sleduje světélka na pultě, chvíli se dívá ven, pohrává si s tlačítky i kolíčky telefonu.

„Vyměnil sis to sám, nebo ti to přikázal šéf?“

„Co bys chtěla slyšet? Že jsem si to vyměnil sám od sebe? Nebo že jsem dostal rozkaz?“ Ondřejovy oči stále hledají.

Ivana se dívá na hodiny, rafičky se překryly na dvanáctce.

„Ondro, to snad nemá cenu. Uvažuj nad tím trochu, řekni, k čemu to všechno je,“ říká Ivana náhle unaveně a její tmaví oči sledují hejno teček na papíře.

„Co nemá cenu,“ zvyšuje tentokrát hlas Ondřej, „proč by to neměli mít cenu? Ivano, musíme se nějak domluvit. Co bude pro nás dnešní noc? Nebo aspoň pro mne? Nic, vůbec nic. A kolik takových nocí, ale i dnů už bylo? A všechno k ničemu. Protože s tebou není rozumná řeč. Už to konečně jednou uznej!“

V místnosti je ticho, jen tužka v ruce Ivany ťuká do papíru a hejno teček se rozrůstá.

„Rozumná řeč není s tebou,“ říká potom tiše dívka.

Ondřej se dívá udiveně.

„Opravdu to k ničemu není. Už to konečně pochop. Já to poznala, myslíš taky na svojí ženu? Máš přece dva kluky…“

Ondřej sedí na okně a dívá se do podlahy, Zvenku se ozývá houkání, Ivana vstává.

„Kdo za tebe jezdí?“ ptá se Ondřeje.

„Standa Vágner to zvládne, stejně toho moc není.“

Ivana otevírá vyklápěcí okno a vyklání se ven.

„Zajedeme na desátou, vezmeme pár uhláků a přehodíme je na osmou,“ říká posunovač z otevřeného okénka mašiny.

Ivana přibouchne okno a mačká tlačítka. Venku se přestavují výměny, z vedlejší místnosti je slyšet tlumené cvakání relátek a světélka pultu se odrážejí na stropě.

**************************************

Léčba v nemocnici byla zakončena čtyřmi týdny doléčení v lázních a tak jednoho dne Ivana vystoupila na malém nádraží z rychlíku, předala svůj kufr zřízenci lázeňského domu a vykročila na další pouť svého klokotavého života.

Lázeňské město mělo docela jinou atmosféru, než jakou Ivana do té doby poznala. Navyklá na život v průmyslovém městě měla náhle spoustu volného času, procházela se pod rozkvetlými svícny kaštanů na hlavní třídě, prohlížela si výklady malých obchůdků a jednou se dostala i do hloubi svěže zeleného parku. Do zvyklostí lázeňského provozu ji zasvětila zkušená spolubydlící.

„Podívejte děvenko,“ vykládala třicetiletá plnoštíhlá blondýna na balkoně jejich pokoje, shlížejíce přitom dolů na kolemjdoucí, „nesmíme nic uspěchat. Máme čtyři neděle času a proto není třeba chvátat. Jak máte rozepsané procedury?“

„Něco dopoledne a něco odpoledne,“ odpověděla Ivana.

„Chyba,“ zvedla spolubydlící prst, „všechno je třeba odbýt dopoledne, abychom odpoledne měly čas jen pro sebe. Hned zítra to zařídíme.“

Druhý den zakoupily za Ivany peníze láhev koňaku a odebraly se do rozpisu procedur. Hned druhý den odpoledne měla Ivana volno.

„Další bod. Půjdeme do Slávie. Hned po večeři, abychom dostaly dobré místo,“ pokračovala spolubydlící.

„Tady ke nejlepší možnost seznámit se s prostředím,“ řekla potom potichu u stolku pseudoklasicistní vinárny.

Prostředí se Ivaně příliš nezamlouvalo, pár muzikantů stísněných na miniaturním pódijku hrálo melodie deset let staré. Po rozsvícení velkých světel byla podlouhlá místnost poněkud omšelá.

„Hrají sice volně,“ souhlasila spolubydlící, „a pokud se pamatuji, tak hodně let pořád stejně, ale nedivte se. Turnusy se střídají a plno žen se do vinárny nedostane, jak je rok dlouhý. Vezmou za vděk i tímhle.“

U zdobeného zábradlí balkónku nad restaurací postávalo několik mužů, znuděně si prohlíželi dámské návštěvnice a co chvíli vyrazili pro některou tančit.

„Kdo to je,“ ukázala k nim Ivana a spolubydlící se záhadně usmála. Jistě, kdo by to byl, napadlo Ivanu, když jeden z nich přišel lehce znuděným hlasem pořádal Ivanu o tanec.

„Díky příteli,“ zatvářila se stejně znuděně, „nebyla jsem v mládí podrobena výuce tance, takže lituji…“

Spolubydlící sledovala její řeč překvapeně, tancechtivý muž se tedy obrátil k ní a ona křepce vstala a odhopkala do víru, či spíš do tlačenice na parketě.

„Proč jste ho odmítla,“ divila se potom na pokoji, „je to inženýr stavař a tančí úplně nádherně,“ rozplývala se v posteli a druhý den s ním odešla na testovací schůzku do parku.

Osamělá Ivana se vydala na průzkum ostatních podniků. Objevila repliku selské jizby, podávali tam sudové víno importované přímo z mikulovských sklepů a společně vypité džbánky přítomné příjemně sbližovaly. Místností zněly buď lidové písně anebo poslední šlágry z muzicboxu.

Příliš hlučno, usoudila Ivana a zavítala do kavárny ve vedlejší ulici. Hned za dveřmi barpult a několik stolků, dva schůdky a jeden malý lokál, za ním další a ještě jedna úzká nudle na konci. V kuchyňce za barem připravovali grilované speciality, proto název Gril a protože nedaleko odtud kdysi hodně dávno pobýval Goethe, dali kavárně poněkud krkolomý název Gril u Wolfganga. Odžínová mládež, která se tam scházela přejmenovala jej familiérně na Volfíka a nejen z tohoto důvodu se tady Ivana cítila dobře. Seznámila se s několika vlasatci, kteří polovinu večera popíjeli u baru svoji sklenici piva nebo vína a druhou polovinu proklábosili neplodnými úvahami o životě. Mírně se s nimi nudila, nakonec ale byla ráda, že nemusí nic předstírat. Když ji vzali do parku mezinárodního hotelu na minigolf, chodila tam potom každé odpoledne popíjet vinný střik a postrkovat zahnutými holemi míčky do jamek na eternitových drahách.

Čtrnáct dní vydržela chodit dopoledne na koupele, nechat se obalovat rašelinovým blátem, plavat v bazénu a strkat lázeňským pětikoruny do kapes bílých plášťů. V polovině vymezené doby pobytu pocítila nutnost radikálně změnit už skoro stereotypní běh dnů. Prohrabala svůj skromný, ale kvalitní šatník, oblékla se do večerní toalety, nalíčila se tak, že vypadala aspoň o deset let starší a zaujala místo u barového pultu vinárny Gruzie. Její prostředí mělo už docela blízko k luxusu, Ivana dva večery seděla u pultu, sledovala tančící dvojice, kouřila ameriky a popíjela cinzano. Za hlavu hodila ustanovení o příchodu do dvaadvaceti hodin, jehož dodržování se stejně příliš nekontrolovalo a přinejhorším vypomohla spolubydlící. Ta prožívala svůj každoroční románek, z inženýra stavaře se sice vyklubal zedník lázeňské nádvorní čety, ale na sexuálních kvalitách mu to neubralo, možná spíš naopak.

Třetí večer lehkým gestem odmítla několik napomádovaných zbloudilců a pobaveně sledovala dvě pacientky, snažící se ulovit plešatého, evidentně prachatého staříka na hrobem.

„Na co si tu hrajeme, dívenko?“ vyrušil ji hlas.

Podívala se do tváře opáleného muže a pohodila hlavou.

„Z hraní jsem už poněkud vyrostla, chlapče,“ odpověděla zvysoka a vzápětí se zakuckala koňakem, na který ten večer přesedlala.

„Chápu,“ usmál se muž ironicky, „slečna je snad přímo z Prahy, že?“

„I kdyby, tak vám do toho nic není,“ odpověděla a opřela se o barový pult. Stále ještě polykala.

Muž se jí lehce dotkl.

„Nezlobte se,“ usmíval se teď docela příjemně, „tohle určitě pomůže,“ a natáhl k ní ruku se sklenicí sifonu.

„Zatančíme si,“ ukázal potom na parket a tam už se nechala dovést za ruku. Navíc ocenila, že ji při tanci netiskl k sobě.

Ten večer ji doprovodil ke vchodu lázeňského domu, mírně jí vyčinil za pozdní příchody, když nebudete dodržovat řád, pošlou vás domů a to by zrovna teď byla škoda, řekl na rozloučenou a potom už spolu strávili zbytek jejího lázeňského pobytu. Ukázal jí okolí, kterému dosud věnovala pramalou pozornost, procházeli se pod letitými korunami javorů, buků a dubů parků, pili vodu z polozapomenutých pramenů za městem a veslovali na jezeře, obrostlém rákosím. Michal byl fotografem místního komunálu, přes den dělal řemeslo a večer uměleckou fotografii. Nakolik byly tyto pokusy úspěšné Ivana posoudit nedokázala, ale několik záběrů jejího obličeje se jí docela zamlouvalo. Když ji zavedl do svého ateliéru, byla nejprve trochu rozpačitá, ale po krátké době a několika sklenicích oblíbeného cinzana nechala své nahé tělo ohledával objektivem kamery zcela bez uzardění.

Prožila zvláštních čtrnáct dnů, vztah k fotografovi bylo něco docela jiného než nadýchané polibky příslušníka VB. Jestliže svoji první vážnou lásku přirovnávala k mladému, lehkému vínu, měl vztah k fotografovi příchuť doušků tmavého koňaku. Pobyt v lázních si prodloužila několika dny dovolené a náhle si byla jista, že konečně došla k cíli svého hledání.

Pokračování zítra ve 14 hodin!