Poslední útěk, kapitola 3 - Disciplinární komise

Sokolovsko a Vřesová není jen film Poupata, ale také retronovela ze sedmdesátých let Poslední útěk. Příběhy lidí, kteří se pokoušeli změnit své osudy. Kapitola 3: Disciplinární komise 2. část

***

Disciplinární komise zasedá jednou měsíčně a v čele s vedoucím závodu snaží se objektivně posoudit vinu či nevinu přestupníků předpisů a nařízení. Už slovo disciplína svojí hladkou syčivostí vyvolává svíravé pocity, k zakrouceným paragrafům není odtud daleko. Postih komise je různý, nejvíce mrzí stržené prémie, náhrada škody a nádavkem odnětí podílu na hospodářském výsledku za celý rok, laicky zvaným třináctý plat.

Bláha s parťákem opouštějí lokotraktor, tu malou oázu bezpečí a loudavým krokem odcházejí k dvoupatrové přístavbě vedení závodu.

„Myslíš, že přijdeme na řadu hned?“ ptá se Bláha.

„Nevím,“ krčí rameny parťák a dívá se k hlavnímu hradlu. Ostatní jdou klidně domů a my… „ono je to vlastně jedno, kdy přijdeme na řadu. Jestli je něco rozčílilo přes den, můžeme přijít hned a nebude to nic platný. Jestli byli přes den v klidu a nazvedne je ten, co bude před námi, bylo by lepší přijít na řadu hned. Takže je to skoro jedno. Starosti budou tak jako tak.“

Bláha se zastavuje. „Máš hochu nějak nahnáno.“

„Ale kdež,“ ožívá parťák, „jenom beru v úvahu všechny alternativy. Jeden nikdy neví.“

„Takže s třináctým platem se můžeme rozloučit, co.“

„To bych netvrdil,“ vrtí hlavou parťák a napadá ho, že za necelý rok na vlečce stejně nebude závratně vysoký.

Na schodech potkají svého mistra.

„Chlapi zatracený,“ nadává Hudec, „nemohlo se to obejít bez tady těch tyjátrů?“

Parťák se ježí. „Nemohlo. Protože jinak by s náma vorali, jako doteďka. Měli uhnout.“

„Tobě se to mluví. Ale co já mám před komisí vykládat?“ stará se mistr.

„Co bystě vykládal? Přesně to, co jsme nadiktovalo do protokolu,“ zvyšuje Vágner hlas a Bláha jej bere za rameno. „Neblbni, naštveš ho a bude tam povídat hlouposti,“říká potichu.

„Ty hlouposti tam bude povídat stejně, protože má strach o židli,“ dívá se parťák za mistrem, „ale musí vidět, že si za věcí stojíme. Když mu někdo vykecal, jak to ve skutečnosti bylo. Jinak nás odepíše a odkejve všechno, s čím na něho vybafnou.“

„No já nevím,“ pochybuje Bláha.

„Jen žádný poraženecký nálady. To až půjdeme ven,“ uzavírá parťák a prohlíží si nástěnku s povzbudivými pracovními hesly.

Bláha přechází pět kroků sem a pět tam a na zádech mu vyrážejí kapičky potu. Kdokoliv projde okolo, prohlíží si nás jako zločince, myslí si strojvedoucí. To jsou oni, průseráři, říkají si. Dívá se na Vágnera. Stojí, prohlíží si obrázky a tváří se jako by nic. Snad si dokonce myslí, že se jim komise omluví za zbytečné obtěžování!

Jemu se vlastně skoro nic nestane, napadá najednou Bláhu a znovu ho oblévá pot. Mašinu jsem mu přece půjčil já! Proto je tak klidnej! Nakonec to všechno odnesu já! Prémie dolů, třináctej plat taky a při dalším průšvihu dolů z mašiny a do dílny!

„Víš co, navrhuje parťákovi, „řekneme raději, jak to doopravdy bylo.“

„To snad ani nemyslíte vážně!“ děsí se parťák.

„Třeba by nám to odpustili,“ míní strojvedoucí.

„To je neuvěřitelný,“ chytá se parťák za hlavu, „to vás nesmí ani napadnout! Jednou jsme něco nadiktovali do protokolu a jak to tam je, tak to platí. Jinak bude další vyšetřování, přidají nám úmyslné klamání vyšetřujícího orgánu a teprve potom to bude totálně v prdeli!“

Bláha se jen dívá a zdá se mu, že parťák poněkud přehání.

„Vážně,“ říká ten po chvíli klidněji, „musíme mluvit tak, jak jsme to řekli mistrovi a do protokolu. No, necháme to tak. Tohle prostě musíme vyhrát!“

Ze dveří vykukuje hlava sekretářky. „Je tady někdo z úpravny?“

Oba se rozhlížejí, chodba je prázdná.

„To je vynikající, oni vůbec nepřišli,“ vytahuje obočí parťák.

„Proč? To je přece úplně jasný! Mají to vyhraný a tak se vůbec neobtěžovali!“

„Ale to není pravda,“ říká parťák s ulehčením v hlase, „u komise je třeba konfrontovat protokoly s tím, co říkají obě strany. A obhájit si to svoje. A když z úpravny nepřišel ani jejich mistr, znamená to, že kluky hodili přes palubu. No,“ rozhazuje rukama, „prostě to nechali plavat!“

Kdyby tak bylo všechno, co tady vykládáš pravda, myslí si Bláha a znovu se dává na pochod chodbou. Parťákově dobré náladě se diví, dokud neuslyší kladný výsledek na vlastní uši, neuvěří. Při přecházení přemýšlí nad svým parťákem, kde se v tom klukovi bere tolik víry ve svojí pravdu? Jak si může tolik věřit, když celá tahle záležitost má spoustu trhlin? Přijde kdoví odkud, rozumu má za tři, v partě nadělá spoustu vzruchu, zblbne hlavu Matyldě, samá sranda a legrácky a potom tohle… Jen abych to nějak umluvil, myslí si a dívá se na sekretářku, která vychází ze dveří.

„Soudruh Vágner, pojďte dál!“

Zaraženě se na sebe podívají, s možností výslechu každého zvlášť nepočítali.

„Žádnej strach, starký,“ zubí se parťák a zvedá palec, „přesně tak, jak jsme si řekli. A jak jsme diktovali do protokolu,“ ohlíží se na sekretářku, která je sice mladá a sympatická, ale přece jen patří do tábora protivníka.

Strojvedoucí Bláha na chodbě osaměl, zastavuje je u nástěnky a bezmyšlenkovitě si prohlíží barvotiskové obrázky. Poslední měsíce je toho nějak moc na mojí šedivějící hlavu, napadá ho a znovu se dává na pochod.

**************************************

Letního slunce a volného víkendu svého muže rozhodla se Bláhová využít k cestě za sestrou do městečka na Šumavě. Rodině to oznámila ve čtvrtek, usmažila řízky na cestu, na pátek si vybrala volno. Když se Bláha vrátil z poslední noční, navlékl na sebe sako a kravatu, která ho škrtila u krku a následoval svoji ženu na nádraží.

Očekávanou cestou dostala lepší náladu. „Zdřímneš si ve vlaku a potom u sestry. Děti se o sebe postarají, jsou velké dost.“

Najednou, mihlo se Bláhovi hlavou.

„Projdeme se venku a nadýcháš se čerstvýho horskýho vzduchu.“

Podivil se tomu, za sestrou jezdila většinou sama, občas i s Marcelou a on se synem zůstával doma. Třeba to chce nějak dát dohromady, napadlo ho a proti rozhodnutí jejímu rozhodnutí nic nenamítal. Námitkám jej ostatně odnaučila hned v prvních letech manželství.

Možná ji stará známá místa opravdu připomenou lepší časy jejich vztahu a bude to lepší, uvažoval, když je vlak vezl kolem rozlehlých povrchových dolů. A třeba se to i povede, ačkoliv nějaké poklidné stáří vedle této ženy si stěží dovedl představit. Kdoví, co jednoho všechno ještě čeká, než ho položí do černý bedny, napadlo ho ve chvíli, kdy v rytmu klepání kol na stycích kolejnic začal podřimovat.

Když vystoupili z osobáku s nasedlo do autobusu, cítil svědění kůže v obličeji, poslední dvě noční bylo práce až nad hlavu a o nějakém podřimování si mohl nechat jenom zdát. Zarudlýma očima hleděl na svěže zelené stráně kopců, silnice zářila modrým asfaltem a vesničky svítily čerstvě natřenými fasádami chalup a domků. Když před pětadvaceti lety chodil za ženou z malé pohraniční posádky, byly cesta prašné a domky zanedbané.

Na náměstíčku vystoupili, žena měla v obličeji jas lidí, kteří se vracejí na známá místa, ačkoliv za sestrou jezdila několikrát do roka.

Moderní domek stál téměř na konci městečka a skoro nic nenasvědčovalo tomu, že byl adaptovaný ze staré, téměř rozpadlé chalupy. Na garáži vedle domku se od Bláhovy poslední návštěvy objevil čerstvý brizolit.

Švagrová vyšla před stavení a podala jeho ženě ruku. Díval se na ně, ve tvářích byly skoro stejné, jen švagrová byla o pár let mladší a taky zřejmě spokojenější. Určitě se tolik nehádá, řekl si, když mu podala ruku.

„Dlouho jste tady nebyli,“ usmála se, Bláha to vztáhl na sebe.

„To víš, šichty, práce… málo času,“ prohodil rozpačitě.

„Pojďte dál,“ vedla je dovnitř, „dáte si kafe, něco sníte, Franta se vrátí tak za hodinku. Shání něco na auto, znáš to,“ obrátila se k sestře.

„Neznám,“ odpověděla žena, „my sháníme tam maso na neděli, viď Karle,“ podívala se na něho uštěpačně.

Snad jí nevadí, že její sestra toho má víc než ona? ptal se Bláha v duchu. Vždyť nám nic neschází, pustil problém z hlavy a s chutí se pustil do světlých koláčů, kterých švagrová dala na stůl celou mísu.

„Zbyly nám řízky, koukej je dojíst!“ sykla žena a zakousla se do koláče.

„Nenuť mu je, dáme je psovi,“ řekla švagrová a vzala umaštěný balíček.

Pocítil jakési zadostiučinění, jeho žena se zamračila, ale neřekla nic.

Když se vrátil švagr, šlo prohlížet auto. Světle modrý žigulík stál v garáži nablýskaný a jako nový.

„To víš, moc s tím nejezdím,“ vykládal halasně blahobytně vyhlížející švagr, „celej den mám v ruce volant traktoru a tak si potom raději dám pivo. Alena si řidičák udělat nechce a tak občas zajedeme do okresního města nakoupit, aby jsme lidem ukázali, že na to máme. Ale jenom když je hezky, abych to moc neumazal. Kam bysme jezdili, uznej. Vzduch je tady čistej, ticho, klid, ve městě špína, rámus, prach… jako tam u vás.“

Bláhu napadlo cosi o zastarávání součástek nepoužíváním, ale mlčel. Je to konec konců jejich auto, ať si s ním dělají, co umí. Já kdybych měl takový auto, tak bych jezdil pořád, pomyslel si, když švagr zavíral dveře garáže.

Po večeři odešel Bláha spát, únava z cesty a svěží vzduch udělaly své. Z postele v podkroví se chvíli díval otevřeným oknem na hvězdnatou oblohu, která se zdála být docela blizoučko a potom usnu tvrdým spánkem.

Ráno bylo plné slunce a ptačího křiku, protáhl se v posteli a založil ruce za hlavou. Nemuset nikam chodit, jen tak si ležet a lenošit… dlouho už nepocítil takovou obyčejnou radost, oddával se tomu pocitu a potom zaslechl ze zahrady hlas své ženy.

„Holka, ty si stejně žiješ, docela ti závidím. Krásnej domek, peněz že nevíš co s nima…“

Zase peníze, napadlo Bláhu, pořád jenom peníze. Pocit radosti se začal vytrácet.

„Jen si nemysli, že ti všechno spadne do klína,“ odpovídala švagrová. „Franta musí jezdit taky v sobotu, někdy i v neděli. Melouchy, znáš to. Odveze někomu kamení do základů, jindy zase cihly nebo materiál na stavbu a hned máš dvě stovky v kapse. Nezdaněný,“ zasmála se.

„Prosímtě, ten můj moula se na něco takovýho nezmůže. V práci je skoro pořád a domů přinese pár stovek,“ zaslechl svoji ženu. Slovo moula ho vztyčilo z postele. Chtěl vstát a jít dolů, ale náhle se rozhodl jinak. Lehl si, podepřel hlavu a poslouchal. Sestry musely stát téměř pod okny.

„Hlavně ale vydělávají pronajímaný pokoje. To je pětadvacet korun na osobu a den, tak si to spočítej,“ pokračovala švagrová. „Jsou s tím sice výdaje a práce, ale dost zůstane…“

„Kolik?“

Zaslechl zasmání. „Věříš, že ani nevím? O tyhle věci se stará hlavně Franta. Taky to byl hlavně jeho nápad.“

„Máš se, no,“ byla z hlasu jeho ženy slyšet závist, „kdybych se nedala dohromady s tím…“ představoval si, jak mávla směrem k oknu, „tak bych se taky měla. Ale poslouchej… to ti musím říct, zajímá se o mně jeden důstojník, kapitán to myslím je, každou chvíli mi volá do práce…“

„Potichu,“ přerušila ji švagrová, „co když tě uslyší?“

„Ten spí jako dřevo. Prospí půl dne… a ten kapitán…“hlasy se ztišily a byl slyšet jen smích.

„Určitě,“ zaslechl Bláha po chvíli svoji ženu,“ jen co holka bude starší, rok nebo dva, tak končím. No jistě, rozvedu se s ním. Přece nebudu celej život koukat na starou televizi ve starým bytě se starým nábytkem na starýho chlapa a počítat každou korunu…“

Bláha ztuhnul na posteli. To snad… ne, to jsem se musel přeslechnout. Zavrtěl hlavou, ale potom si náhle uvědomil, že slyšel dobře. Rozvést se chce, zakroutil hlavou a hrůznost tohoto slova vyvstala před ním v celé své nahotě. Slovo rozvod bylo pro něho do této chvíle něčím abstraktním, bez konkrétní náplně. Znal sice hodně lidí, kteří bylo rozvedeni anebo se rozvádějí, ale to nebyl j e h o případ, neměl s tím nic společného, netýkalo se ho to! A najednou o n hrál hlavní roli v budoucím procesu, zvaném rozvod! Připravovaném a promyšleném, kdoví jak dlouho už je takhle jeho žena rozhodnutá a že to myslí vážně, o tom ani na chvíli nepochyboval.

Rozvod. Co všechno se skrývá za tímhle skoro banálním slovem! Toto jediné slovo dávalo do pohybu všechny dosud statické věci a jevy, vztahy a vazby. Znamenalo to uvolnění a zřícení všeho tak pracně slepeného a vystavěného do stavby sice malinké, ale představující alespoň pár základních jistot…

Náhle se zarazil. Dá se v jejich případě vůbec o nějaké stavbě mluvit? Taková stavba přece vyrůstá na základech hezkého vztahu dvou lidí, to přece není nic umělého, to musí být přirozená budova lásky, přátelství, porozumění… Nebyla tohle mezi námi jenom ubohá slepenina jeho ženy, stavba z bláta a hlíny, při které on zpočátku trochu pomáhal a později pouze trpěn přihlížel?

Před očima mu proběhlo několik okamžiků: noční návraty z tohoto městečka k rotě, potom chuť zůstat mezi lesnatými šumavskými kopci a třeba v nedaleké vesnici v nově zakládaném družstvu pracovat v dílně anebo jezdit zrovna třeba s tím traktorem. Ne, půjdeme do města, rozhodla žena, kterou tehdy považoval za jedinou na světě a jejímž rozhodnutím se začal pomalu, ale jistě podvolovat. Pravda, v domnění, že to myslí nejlíp. Z velkého města pocházel a nedělalo mu problém najít si dobrou práci, v pohraničí jí bylo vždycky dost. Problém měla ona, slušně zaplacenou práci nesehnala prakticky nikdy. Jen zařídit uměla všechno dobře a hned. Nejprve aby přestal dělat v dílně a šel jezdit s nákladním autem. Dnes mohl v dílně třeba i mistrovat, kdo ví? Náklaďák nevynášel tolik, aby plat splnil její nároky. Tak do chemičky. Na několik let, než začal mít problémy s průduškami. Odejít ho donutil doktor, jestli budete ještě pár let dýchat tyhle výpary, čeká vás invalidní důchod, varoval ho. Nakonec to byla vlečka v nově vystavěném Kombinátu. Napřed znovu dílna, potom lokotraktor. Konečně trochu zajímavá práce, sice na směny, ale líbilo se mu tam. V pětačtyřiceti letech byl konečně spokojený – alespoň v práci.

Vstal, prošel se bosýma nohama po studené podlaze a pohled do zeleného sadu jej vrátil do skutečnosti. Co teď? Jít mezi ně, zabalit si věci a odjet? Nebo dělat, jako by nic? Přecházel místností v trenýrkách a poslouchal zvuky domu. Po půlhodině marného rozhodování sešel dolů. Posadil se ke stolu a vypil kávu, kterou mu podala švagrová. Snažil se nevnímat její zvědavý pohled, takhle se dívají na odsouzence k smrti, napadlo ho. K smrti samotou. Plaše se na ni usmál a zbytečně se zeptal, jak je venku.

Odjeli v neděli po obědě a její pozvání, aby zase brzy přijeli, nebral příliš vážně.

Pokračování zítra ve 14 hodin!