Poslední útěk, kapitola 3 - Disciplinární komise

Sokolovsko a Vřesová není jen film Poupata, ale také retronovela ze sedmdesátých let Poslední útěk. Příběhy lidí, kteří se pokoušeli změnit své osudy. Kapitola 3: Disciplinární komise 1. část

***

Celá tahle ranní šichta nestojí za nic, myslí si Karel Bláha, hlavu vykloněnou z okénka svého zeleného lokotraktoru. Mašina před sebou tlačí čtrnáct velkých uhláků naložených uhlím pro elektrárnu v Opatovicích, daleko vpředu u odstavených dalších vozů stojí parťák Vágner a mává ušmudlaným červeným praporkem ve snaze přinutit strojvedoucího k rychlejší jízdě.

Všechno by chtěl mít hotový hned, za chvíli dá návěst pomalu a já budu muset tyhle rozjetý tuny ubrzdit na pěti metrech, kroutí hlavou strojvedoucí a pohybuje pákou mezi druhým a třetím stupněm. Od jižního zhlaví žene vítr uhelný prach, ruka parťákova s praporkem je šikmo nahoře, znamená to pomalu a parťák mizí mezi vozy. Rukojeť brzdiče je vyhlazená do leskla, lokomotiva je proti váze nákladu příliš lehká a kola dostávají smyk. Rychlost ale nebyla velká a náraz o stojící vozy není prudký.

Strojvedoucí zavírá zasouvací okénko a obrací se na otáčivém sedátku. Na návěstidle u jejich koleje naskakuje bílé světlo, hradlařka mává rozsvícenou lampou. Bláha krátce houkne, mávání přestává.

„Hej,“ zaslechne venku a podívá se z okénka. Parťák ukazuje mezi vagón a mašinu a rozhazuje rukama. Kuple je natažená a nejde ji vyvěsit. Jeden dva stupně, nárazníky se dotýkají a kuple zařinčí o ocelový štít. Parťák jeze nahoru.

„Tak jedem,“ říká a usazuje se na protější sedátko.

„Kam,“ ptá se strojvedoucí.

„Dozadu na plynárnu, stáhneme prázdnou cisternu a pošleme jí klukům na jih. Potom přistavíme vozy na šestou pro nakládku uhlí na odpoledne a bude to všechno.“

Strojvedoucí se dívá na hodinky, je půl jedné.

Přes výhybky se stroj kymácí na svých třech hnacích soukolích, u reléového pultu hradla stojí Ivana, černé vlasy a hnědé oči, Vágner ukazuje za hradlo. Ivana zvedá ruku a sklání se nad pultem. Na dalším návěstidle opět naskakuje bílá, za výhybkou strojvedoucí brzdí. Necelých sto metrů ještě pokračují koleje, aby byly zakončeny dřevěným pražcem ve výši nárazníků, zabetonovaném do skály. Skála do výšky deset metrů je kolem dokola, nahoře Kombinát končí a k plotu se táhne březový hájek, ve kterém rostou křemenáče a kozáci.

„Jedem,“ dívá se parťák na strojvedoucího a čeká.

„Dlouho jsme nebyli na houbách,“ ukazuje Bláha nahoru a Vágner kývá.

„Při odpolední zajdeme. Jestli nás ovšem dneska nezavřou,“ směje se parťák.

„Dělej si srandu,“ mračí se Bláha a přidává stupně. Zapomněl přehodit reverz směru a mašina se rozjíždí proti skále.

„Tam ne, tam už jsme dneska byli,“ směje se parťák a zvedá prst. „Abysme tu skálu nerozbili!“

Koleje na plynárnu se používají dvakrát denně, v noci je dokonce zakázáno sem jezdit, vedle kolejí se povalují různé konstrukce a trubky, mašina jede pomalu a strojvedoucí i parťák pozorně sledují volnost cesty. Po pravé straně zůstává dlouhá teplárenská budova, kousek dál trafostanice, ve které začíná vedení vysokého napětí. Na plynárenský systém hledí oba s úctou, změť nádrží, kotlů, trubek, parovodů, armatur a všemožného potrubí je pro ně příliš složitá záležitost. Bláha zastavuje před malou cisternou, parťák sjede se schůdků dolů, vstoupí mezi nárazníky, Bláha povolí brzdu a najede na vagón. Mohl by najet hned, ale potom by se parťák musel pod nárazník ohýbat dvakrát a to oběma připadá zbytečné, hlavně parťákovi.

Ten zatím mává z budky cisterny, povoluje ruční brzdu a jedou dolů. Návěstidlo svítí modře, je třeba zahoukat už nahoře, protože Ivana určitě uklízí, aby mohla vypadnout co nejdříve domů. Současně s přestavováním výhybky spadne s koleje i výkolejka, která má zabránit samovolnému ujetí vozů ze spádu jejich vykolejením. Stalo se to už několikrát, párkrát také přes výkolejku vyskočila i mašina, když strojvedoucí přehlédl tenhle proradný kousek betonu. Ještě že jsem tu nevypadl i já, myslí si Bláha a zastavuje mašinu.

Parťák seskakuje a točí kličkou telefonu na sloupu návěstidla, cosi vykládá do sluchátka a dívá se dopředu na vlečku. Dvě koleje jsou volné, na třetí stojí vlak, který před chvíli sestavili.

„Pane Bláha,“ volá parťák do okénka, „s tou cisternou dáme šoupek, já se svezu na brzdě. Ivana vám to postaví na osmou na uhláky, zajeďte tam a já přijdu. Vezmeme jich pár a dáme na tu šestou.“

Bláha kývá, parťák stojí na plošince, dřevěným sochorem vyvěsí kupli, Bláha rozjíždí mašinu a před dalším návěstidlem brzdí. Cisterna pokračuje před výhybky a dojede skoro až na druhý konce vlečky. Tam ji Vágner zabrzdí a jde zpátky na osmou kolej.

Práce s tímhle parťákem docela odsejpá, myslí si Bláha, z dráhy si přinesl smysl pro úsporné jízdy, v noci je víc času na zdřímnutí a ve dne na karty, pokud jsou ve třech. Posunovačů je ovšem málo a tak druhá záloha jezdí většinou jen v jednom. Pouze při nakládce uhlí na šesté koleji přichází další člověk obsluhovat vrátek.

Mašina stojí před vozy na osmé, Vágner se klátí s rukama v kapsách, praporek pod paží.

„Zůstaneme tady, odpoledne se nakládat nebude, mají málo uhlí,“ oznamuje a usazuje se na sedátko.

Ťuknutím do červeného tlačítka motor několikrát škytne a potom je ticho, jen mohutné ventilátory teplárny temně hučí. Na desáté koleji zařinčí nárazníky, vagóny na briketárně popojíždějí a do prázdného uhláku se z širokého pasu s rachotem sypou další brikety.

„Prázdných vozů je dost?“ ptá se Bláha, jen aby něco řekl.

Parťák jeho otázku nevnímá, dívá se přimhouřenýma očima a zapaluje si cigaretu. Vypouští kouř ústy i nosem a povídá: „Tak co, jak to odpoledne zvládneme?“

„Jo kamaráde, to je ve hvězdách,“ škrábe se Bláha ve vlasech.

„No, musíme to zvládnout dobře,“ směje se parťák.

„Tobě se to řekne, ale měl jsi už někdy takovej průšvih?“

„Ale jo, pár jich bylo,“ mávne rukou parťák, „ale disciplinárka z toho byla jen jednou. Na osobním nádraží mi klepnul služební vůz do soupravy, ve který pracovaly uklizečky. Polekaly se a šly žalovat. Že se uhodily, že půjdou domů a podobně. Pak jsme šli před komis, můj parťák vytáhl předpisy a jel. Jeden bod za druhým, úplně perfektně. A ženský nakonec dostaly vynadáno, protože souprava nebyla označená praporkem, nikomu nic nenahlásily a tak. A od tý doby jsem se naučil ovládat předpisy na jedničku. Ne pro nadřízený, ale pro sebe. Protože člověk nikdy neví, jestli všechno udělal úplně podle nich…“

„Jenže tady to asi jednoduchý nebude,“ uvažuje Bláha nahlas a nemá zrovna nejlepší pocit.

„Jednoduchý… když se dáme ukecat, tak dopadneme špatně. Když se budeme bránit, nic se nám nestane.“

„Tomu nevěřím. I když jsi v právu, něco si najdou. Kdo tam jednou jde, toho musí potrestat.“

„Já vám něco řeknu,“ vstává parťák ze sedačky, „jestli budete mít tuhle poraženeckou náladu, tak projedeme všechno. Ti kluci mají pravdu, ale jenom poloviční. Když budeme obhajovat právě tu druhou půlku, musíme jejich argumenty zpochybnit. A když nám dají pálku, dostanou jí oni taky.“

„A čeho tím dosáhneš, třináctej plat bude stejně pryč,“ mává Bláha rezignovaně rukou.

„Jenže je taky můžeme ukecat a nestane se nám nic. Nebo nás jenom napomenou,“ sedá si parťák a zamačkává cigaretu do plechovky od paštiky.

Na cestě od hlavní brány se objevil chumel postav odpolední směny. Než dojde k vlečce, rozpadne se na jednotlivá pracoviště. Komise je od dvou hodin, zbývá ještě půlhodina.

„Jdeme se převlíknout, ne?“ navrhuje Bláha.

„Ale to by byla hrubá chyba,“ děsí se parťák, „musíme tam jít v montérkách. Jako že jsme neměli čas na převlíknutí!“

„A to bude něco platný?“ pochybuje strojvedoucí.

„No jasně,“ nedá se parťák, „člověk v montérkách působí totiž dost pracovitě. Chápete, psychologická finta.“

Bláha pokyvuje, na briketárně znovu řinčí nárazníky, proud briket je nepřetržitý. Kdyby všechno bylo tak jednoduchý, jak si tenhle kluk představuje, myslí si a odklepává popel cigarety. Kdyby se vždycky dalo říct ukecáme je a vyhrajeme…

**************************************

Poslední léta jako by se v tomhle bytě nedostávalo místa pro čtyři lidi, napadlo Bláhu, když z kuchyňské židle přendal na ledničku tepláky a žluté kombiné.

„Mami, neviděla jsi někde tu mojí kostkovanou sukni?“ ozvala se z koupelny dcera.

Bláhová stála u kuchyňské linky a krájela zelí na nedělní oběd.

„To nemůžeme mít v neděli k jídlu něco jinýho, než pořád to zelí? Přece víš, že mi nedělá dobře v žaludku,“ zeptal se Bláha s strkal nohy do nohavic tepláků.

„A můžeš mi poradit co? A za co?“ otočila hlavu žena. Vlasy nedbale přičísnuté, na sobě tepláky podobné těm, které si oblékl i Bláha.

Pokrčil rameny a přejel si strniště na tvářích.

„Budeš už hotová v tý koupelně?“ zavolal.

„Tak mami,“ ozvala se zvonu dívka, „kde je ta sukně?“

„Hlídám ti jí? Nebo jí snad nosím?“ zaječela žena, „tady nebude nikdy klid, ani v neděli, to je hrůza,“ odhodila nůž do výlevky.

„Nech blbostí a pojď dělat oběd,“ poručila a zapálila si cigaretu.

„No mami, já hned po obědě musím jít,“ postavila se čtrnáctiletá dívka vyčítavě do dveří kuchyně.

Bláha se podíval na její hody. Ty jediný má po mámě, jinak je hubená jako lunt po mně. A hubatá bude taky po mámě.

„Uhni,“ odstrčil ji starší syn s vlády přes uši. „Co bude k jídlu,“ otevíral dvířka trouby, ve které už se peklo maso.

„V kolik jsi včera přišel,“ sekla matka.

„Já?“ získával čas s škrábal se na hlavě, „asi tak po půlnoci…“

„Já ti dám po půlnoci, do jedný jsme koukali na televizi!“

„Jo? A dávali něco pěknýho?“ zeptal se syn ironicky a couval z kuchyně.

„Víš co,“ obrátila se žena na Bláhu, „vyřiď si to s ním. Klukovi ještě není osmnáct a bůhví, kde v noci lítá. Nakonec ho přivedou esenbáci!“

Bláha vstal a odešel do pokoje. Před šesti lety, když se rozloučil s nadějí získat větší byt, přenechali ložnici dětem a sami denně rozkládali gauč v obýváku. Pokoj byl zakouřený, v poslední době zůstával gauč i neustlaný.

Syn vyhlížel z okna oblečený jen do půl těla. Na zádech se mu rýsovali svaly. Kouřil a klepal popel ven na chodník.

Bláha si vzal z jeho krabičky, natáhl první kouř a rozkašlal se.

„Měl bys míň kouřit, táto,“ ozval se syn.

„Ty bys neměl kouřit vůbec, seš na to mladej,“ poznamenal otec a zaujal místo v okně. Dům stál ve staré části okresního města, činžáky postavili hned po válce a byty v nich nebyly valné úrovně. Ulice dole byla pustá, čistou oblohu brázdilo několik vzdušných mráčků.

„Kam vyrážíš odpoledne,“ zeptal se otec. Manželčiny řeči nebral na vědomí, už několik let byly stejné a zbytečné.

„Nevím,“ přiznal pomalu syn, „trochu se cournem po městě a potom asi na pivko…“

„Přijď včas, ráno jdeš do práce,“ promluvil otec, aby se nějak výchovně realizoval.

„Neboj, stejně všude zavírají v deset… Nemáš náhodou dvacku?“

„Tos uhodl, nemám. Řekni mámě.“

„Ta se mnou vyběhne. Nemá Marcela?“

„Nevím,“ odpověděl Bláha, hodil nedopalek na chodník a odešel do koupelny. Skříňky pod zrcadlem byly přeplněny lahvičkami s černidly na obočí, laky na nehty, krabičkami s očními stíny, mastičkami a krémy, šampóny a spoustou dalších ženských nezbytností. K čemu to mají, když to na nich stejně není vidět… Povaha člověka se časem vtiskne do jeho vizáže a jeho žena se v posledních letech vymezovala vůči celému světu, připadalo mu. Našel holení, namydlil tváře a potom už poslouchal praskání vousů pod ostřím žiletky. Když se umyl a oblékl košili, vypadal docela spokojeně.

Do kuchyně vešel s úsměve na rtech: „Tak co dámy, jak to vypadá, když to dopadá?“

Jeho žena seděla za stolem, pila kávu a kouřila. Z věčnýho mračení má obličej plný vrásek, napadlo ho. Otevřenými dveřmi pokoje uviděl uválené peřiny a prostěradla, Marcela seděla v křesle a sledovala televizi. Pyžama a noční košile na opěradle křesla jí nevadila.

„Už byla sportka?“ odsunul peřinu a sedl si na gauč.

„Za chvíli,“ ozvala se dívka.

„Našla jsi sukni?“

„Tati,“ rozhodila rukama, „já se dívám…“

„No tak jo,“ pokývl hlavou a hleděl na pohádku, jejímž uvedením umožňovala televize nerušenou přípravu nedělního oběda bez dětské asistence.

„Bude jídlo včas?“ zavolal do kuchyně, „jdu před jednou na autobus.“

„Když jídlo nebude, najíš se v práci v kantýně,“ ozvala se žena a dcera se po tátovi ohlédla. Bláha stiskl zuby, vrátil se do kuchyně a vzal ze stolu cigarety.

„Nemáš svoje?“ zeptala se hádavě žena.

„Tyhle jsou zrovna tak moje jako tvoje,“ hodil krabičku zpátky na stůl a odešel do ložnice.

Po obědě se děti začaly dohadovat, kdo bude umývat nádobí. Bláhová se natáhla na gauč, k ruce si dala popelník a kouřila. Bláha si připravoval svačinu a dvě lahvová piva a mimoděk se přistihl, jak myslí na klid lokotraktoru a nedělní odpolední šichty. Snažil se tu myšlenku zahnat, ale něco na ní určitě bude, řekl si, když zavíral dveře byru, jenž už dávno plnil funkci pouhé noclehárny. Na jeho pozdrav odpověděla jenom dcera.

Pokračování zítra ve 14 hodin!