Poslední útěk, kapitola 2 - Prémie

Sokolovsko a Vřesová není jen film Poupata, ale také retronovela ze sedmdesátých let Poslední útěk. Příběhy lidí, kteří se pokoušeli změnit své osudy. Kapitola 2: Prémie, třetí a závěrečná část

***

Horké hlavy rozpálené výrobní poradou vychladly, odpolední směna pokračuje svým obvyklým rytmem. Před šestou hodinou je třeba zajít na svačinu do kantýny na teplárně, pochválit prodavačkám teplou sekanou i vychlazené pivo sedmičku a pustit z hlavy starosti, nahromaděné během posledních hodin. Na lokotraktoru cigaretu, s plnými žaludky se krásně odpočívá.

„Dneska už to půjde,“ sleduje Vágner ciferník hodin na tachografu, „přijede ještě jedno uhlí, připravíme na noc pro manipulák, uklidíme briketárnu…“

„Sleduj,“ ukazuje Ebrt ven, „najeli další sušák.“

Pátý čtvercový vrcholek bachratých věží briketárny skutečně začal vypouštět pravidelné kotouče páry.

„A co, uhlí snad mají dost,“ krčí rameny Vágner.

„Uhlí jo, ale podívej se na prázdný uhláky. Dlouho jim nevydrží,“ projevuje se Ebrtova zkušenost. Na vlečce dělá už tři roky.

Nahlas počítají předpokládanou produkci briket a obsah prázdných vozů, do konce směny by měly vystačit.

„Ale co potom? Noční musí mít uhláky nejméně do půlnoci,“ říká Mácha, který s mašinou jezdí už šest roků a podobných situací pár zažil.

„Prázdný vozy přistavuje Jedlička, tak ať se stará, chlapec,“ mává rukou parťák, ale po chvíli leze z mašiny a jde do mistrovny.

Jedlička sedí z boku stolu a hledí na Vágnera. S čímpak zase reformátor přišel?

„Mistře, jak to vypadá s prázdnýma uhlákama?“ ptá se Vágner a usedá s druhého boku stolu.

„Ještě jich tam pár je a každou chvíli by měl přijet vlak,“ nevzrušuje se mistr. „Počkej, zeptáme se výpravčího,“ oceňuje nicméně iniciativu svého podřízeného.

Lehkým trhnutím kličky telefonu v mistrovně spadne na telefonním bloku u výpravčího na věži klapka, ten stiskne tlačítko a z reproduktoru slyší hlas mistra: „Měly by přijet prázdné uhláky. Jak to vypadá? Pomalu doděláváme!“

Pohledem z vysoké věže vidí výpravčí prázdné koleje briketárny také a mluví do mikrofonu na dlouhé tyči: “Padesát tři dvacet by tu měla být každou chvíli…“

Na bloku padá klapka od výpravčího odbočky na hlavní trati.

„Počkejte chvíli,“ mačká vlečkový výpravčí další tlačítka a propojuje všechny tři účastníky.

„Kombinát? Uhláky jsem musel odstavit v odbočce, mašinu musela zbrojit.“

„To už nemohli ten kousek nahoru vyjet?“ zvyšuje hlas výpravčí a v duchu je mu jasné, že tady nezmůže nic.

„Přitáhla to pára, řekli že mají málo vody a nahoru prostě nepojedou,“ oznamuje výpravčí odbočky.

„A jiná mašina by nebyla?“ doufá mistr dole, „uhláky doděláváme.“

„Bohužel, jedině po půlnoci manipulákem tam můžu pár poslat, jestli vám to pomůže.

„To nám nebude nic platný. Za dvě hodiny najedeme poslední vagón.“

„Jedině si přijet,“ navrhuje výpravčí vlečky a jeho kolega dole souhlasí.

„Dobře, zajedeme tam,“ připojuje se mistr a pokládá sluchátko.

„Pojedeme do odbočky pro pár uhláků,“ oznamuje oběma parťákům.

„Proč to nevytáhli až nahoru,“ zajímá Vágnera.

„Nevytáhli. Neměli vodu,“ říká mistr úsečně, „kdo pojede?“

„Ať jede první záloha, má výkonnější mašinu,“ reaguje okamžitě Jedlička.

Parťáci se na sebe chvíli dívají a jiskry létají mistrovi pod nosem.

„To je jasný, ale kdyby jely obě mašiny spolu, vytáhlo by se toho víc,“ uvažuje Vágner.

„A proč obě, my vám toho moc nepomůžeme,“ vyskakuje Jedlička.

„Pomohli byste, kdyby bylo trochu zájmu,“ zvyšuje hlas i Vágner a mistr hledí z jednoho na druhého jako při stolním tenise.

„Tak dost, jedna mašina tu stejně musí zůstat a velká toho opravdu vytáhne víc,“ přidává se k Jedličkovi a zbytečně přerovnává papíry na stole.

Jedlička dává nohu přes nohu a usmívá se. „To nemůžeš jenom sedět a nic nedělat,“ provokuje svého mladého kolegu.

„Vlezte mi na záda,“ snaží se o nemluvit sprostě Vágner, „samozřejmě tam pojedeme,“ dodává a odchází ven.

„Kdybyste jeli oba, taky by se nic nestalo,“ říká mistr Jedličkovi, „za půl hodiny jste mohli být zpátky.“

Jedlička se usmívá a krčí rameny, mistr pokývá hlavou a hledí z okna. Z jasného dne se obloha pozvolna zatahuje, bude pršet, podle kolen ti cítím už dva dny, myslí si mistr a znovu se pouští do sepisování naložených vozů.

Téměř hodinu ještě trvá, než Vágner převezme od výpravčího písemný rozkaz k jízdě mimo dopravnu Kombinátu a potom už spolu se strojvedoucím pozorují volné koleje pětikilometrového úseku do odbočky.

Za Kombinátem je krajina poznamenána intenzívním dobýváním uhlí povrchovým způsobem, kde včera byla rovina, tam dnes roste umělý kopec odklizené horniny nadloží, kde bylo pole, tam zeje hluboká jáma povrchového dolu. Na silničním přejezdu se spouští červenobílé automatické závory, lokomotiva předuní přes silnici a všichni tři muži v kabině mají pocit volnosti z jízdy sice krátké, ale neomezované kilometrovou vzdáleností mezí výhybkami vlečky Kombinátu.

„Kolik toho vezmeme,“ ptá se Vágner po lehkém najetí na prázdné uhláky odstavené na jedné ze čtyř kolejí odbočky.

„Tak dvacet vozových jednotek vzít můžeš,“ pomalu odpovídá Mácha a má před očima dvacet promile stoupání těsně před vjezdem na vlečku. Registruje i houstnoucí mraky na obloze a doufá, že nahoře budou ještě před deštěm.

Posunovač Ebrt spojuje vzduchové potrubí brzdy a potom procházejí s parťákem kolem vozů, nohou zkoušejí pevnost brzdových zdrží a počítají. Parťák počítá ještě jednou, patnáct malých dvouosých a pět čtyřosých vagónů dává dohromady pětadvacet jednotek. Ebrt podkládá zbývající vozy podložkami a vrací se k lokotraktoru.

„Ze sto první pro vlečku odjezd,“ rozléhá se hlas reproduktorů mezi stráněmi odbočky, na návěstidle svítí zelená se žlutou současně.

„Jsme jako opravdovej vlak,“ září Vágnerovi úsměv na rtech a sleduje strojvedoucího.

„Tak to zkusíme,“ říká Mácha, po jednom stupni přidává motoru otáčky, kuple vagónů se natahují a všechno se zvolna dává do pohybu. Vágner se ohlíží, v oblouku výjezdu se řada zdá dlouhá. I strojvedoucí sleduje zátěž, kolik toho je?

„Pětadvacet,“ odpovídá Vágner s trochou obav, ale Mácha kývá hlavou.

Na rovině nabírá vlak rychlost téměř čtyřicet, ale v prvním oblouku to víc nejde, rychlost se stabilizuje a malinko klesá. Mašina pracuje na plné obrátky, teplota motoru stoupá a relé co chvíli spíná silnou vrtuli ventilátoru. Na skle kabiny se rozpleskávají první dešťové kapky, to nám ještě scházelo, myslí si strojvedoucí a sleduje otáčkoměr. Motor pracuje v maximu, ručička rychloměru klesá a trhavě se pohybuje mezi patnáctkou a dvacítkou. Rychleji se to ani vyjet nedá, vzpomíná Mácha na podobné jízdy, hlavně když se to pohybuje.

Parťák s Ebrtem se opírají o pult, stěrač odebírá vodu stékající po skle a předek mašiny zvolna ukusuje metry tratě. Vědomi si napětí chvíle oba mlčí, na povídání v hluku motoru ostatně ani nejsou podmínky. Na vysílačce se rozsvěcuje červené světýlko, Vágner bere do ruky sluchátko.

„V 218, tady je V 219,“ ozývá se výpravčí.

„Tady je V 218,“ hlásí se Vágner, „co se děje?“

„Mate postaveno na první kolej volnou, kolik toho vezete?“

„Pětadvacet jednotek, dvacet vozů, hlásil jsem to odbočce.“

„V pořádku, mohli byste přidat, na briketárně najeli na předposlední vagón,“ upozorňuje výpravčí.

„Jak je to možný, spočítaný to bylo do osmi,“ křičí Vágner do sluchátka a dívá se na rychloměr. Ručička stoupat nechce, spíš má opačnou tendenci.

„Zvýšili výkon, mají uhlí dost,“ konstatuje výpravčí.

„Děláme co můžeme, ale začíná to klouzat,“ říká Vágner a pokládá sluchátko na pult. Dívá se na strojvedoucího, ten pohybuje pákou písečníku, pod kola padá jemný píseček a zdrsňuje povrch kolejí, Mácha snižuje otáčky, celá souprava zpomaluje, znovu písek a znovu otáčky, motor řve plnými obrátkami a kola se protáčejí, těžký stroj se chvěje a Mácha se mračí.

„Vzali jsme toho moc, pánové,“ překřikuje hluk motoru a Vágner je rád, že do rozhodnutí o počtu vozů zahrnuje také sebe. Mohl nadávat jenom mě, uklidňuje se, ale to nic nemění na skutečnosti, že lokomotiva už jede jen krokem.

Mácha má ve tváři sveřepý výraz, v sázce je i jeho prestiž, zkusíme to ještě, říká, povoluje otáčky a znovu přidává, celý ten malý vlak se hlemýždím tempem blíží k poslednímu oblouku před vjezdem na vlečku, ale tady je stoupání největší a přes všechno úsilí strojvedoucího lokotraktor zastavuje.

Motor se převaluje volnoběhem, všichni tři mlčí a po chvíli se Vágner ptá nejistým hlasem: „Co budeme dělat?“

Mácha mlčí, Ebrt se tváří tázavě.

„Že bysme tu něco nechali a vrátili se?“ navrhuje Vágner.

„To ti výpravčí nedovolí, nechat stát vozy na trati a navíc v takovým stoupání,“ vrtí Mácha hlavou.

Vágnera cosi napadá, vrhá se ke sluchátku a mačká gumovou bublinu.

„Pane výpravčí,“ opomíjí předepsaný způsob navázání spojení, „pošlete nám druhou mašinu, zůstali jsme stát v oblouku pod vlečkou. Když to spojíme, musíme to vytáhnout.“

Na briketárně mezitím nastává zděšení. Vážná ze své kabiny vidí poslední prázdný vagón a urguje svého dispečera, aby dodal další vozy. Mladý dispečer si uvědomuje svoji chybu, že neinformoval vlečku o navýšení výkonu, taktně o ní mlčí a adresuje urgenci svému nadřízenému, dispečerovi závodu. Ten dává připravit rezervní chladicí pasy pro případ, že by brikety skutečně nebylo do čeho nakládat. Mohutné lisy produkují další a další lesklé krychličky a záležitost s vagóny přesáhla rámec vlečky. O vzniklé situaci je třeba sepsat hlášení, které bude ráno nevybíravě komentovat vedoucí závodu.

„Člověče,“ rozčiluje se dispečer závodu na výpravčího, „co tam vyvádíte? Kde máme prázdný vozy? To máme sypat brikety na zem?“

„Nekřičte na mě, soudruhu,“ nenechává se výpravčí vyvést z rovnováhy, „vagóny jsou na cestě a budeme se snažit dostat je pod násypku včas.“

„Budeme se snažit, taková snaha je mi na nic, já tu chci mít vozy, rozumíte?“

„Vozy budou,“ usekává výpravčí, „a příště až budete zvyšovat výkon briketárny, dejte laskavě vědět taky na vlečku. Původní plán počítal s vozy do konce směny, váš dispečink nehlásil nic a že budete mít vozy je naše iniciativa,“ uzavírá výpravčí a vypíná telefon.

„Bez písemného rozkazu proti červené na první traťovou kolej odjezd,“ volá výpravčí do vysílačky druhou, severní zálohu. Strojvedoucí Bláha z předchozích hovorů ve vysílačce je v obraze, žene mašinu po volné koleji k odjezdovému návěstidlu. Červená neplatí, přidává na otáčkách, ale Jedlička mu klepe na rameno.

„Zastav, nikam nejedu. S touhle partizánštinou nechci mít nic společnýho,“ otevírá dvířka, leze se schůdků a proti kanceláři mistra seskakuje.

„Co blázníš,“ podlehl i Bláha napjaté situaci, „kluci stojí na trati a vozy nejsou.“

Lokotraktor se znovu rozjíždí, z kanceláře vychází mistr.

„Proč jste jako vedoucí posunu nejel s ním?“ ptá se Jedličky.

„Tohle není podle předpisů a já to podporovat nebudu,“ odpovídá Jedlička v chodbě vlečky s rukama v kapsách.

„Máte pravdu, že je to průšvih,“ zvyšuje i mistr hlas na svého skoro kolegu, „ale i váš, protože i vy máte sledovat vozy na briketárně!“

Společně prožitá léta na vlečce jsou náhle zapomenuta.

„Vaše starost je to, vy za to berete peníze,“ pouští se Jedlička i do mistra, ale ten mává rukou a jde do vchodu vyhlížet obě své lokomotivy.

Druhý lokotraktor zastavuje před bezmocným strojem, u kuple stojí v dešti Ebrt a čeká, až o sebe zazvoní nárazníky. Rychle háže kupli na hák, vylézá ven a mává rukou. Oba motory zaberou současně, vozy se hnou s po několika metrech nabírá souprava slušnou rychlost. Po vedlejší důlní koleji se sune vlak s uhlím, chvíli se zdá jet rychleji, ale potom už jedou oba vlaky vedle sebe.

Krátká dešťová přeháňka ustává, na výhybky zhlaví vjíždějí obě mašiny nejvyšší povolenou rychlostí a po volné koleji vezou prázdné uhláky na druhou stranu vlečky. Cesta je volná a během několika minut zastavují na briketárenské koleji. Poslední brikety padají do posledního vagónu, na ochozu stojí dispečer a osobně dohlíží na připojování vozů k vrátku.

„Prohlídneš nám to za nakládky, co říkáš,“ domlouvá se mistr s vozmistrem dráhy a ten souhlasí.

Oba strojvedoucí debatují nad výkony svých strojů, všichni si zapalují a z tváří pomalu vyprchává napětí.

„Kde je Jedlička,“ ptá se Vágner a ostatní teprve teď registrují jeho nepřítomnost.

„Náš milej parťáček slezl dolů, když se jednalo o průšvih,"“říká Bláha.

„A jakej průšvih,“ diví se Vágner a nechápavě hledí na ostatní.

„Jeden z toho, kdybychom ty vozy nepřivezli včas a musel by přiznat, že u toho byl taky a druhej proto, že asi jeli na trať bez písemnýho rozkazu,“ ptá se Mácha svého kolegy a ten kývá.

Večer jdou všichni společně na autobus, jen Jedlička čeká v šatně a jde sám. S nikým mluvit nechce, protože by musel hovořit o závadách v práci mistra, strojvedoucích, výpravčího a hlavně parťáka Vágnera. Nic jim vykládat nebudu, protože si všichni myslí, co vyjímečného dnes neudělali, přesvědčuje se a nechápe, proč jeho správné a předpisové stanovisko nikdo nebere v úvahu.

**************************************

Za ohrožení provozu briketárny dostali dispečer, výpravčí i mistr prémiový postih, který Jedlička pojal jako zadostiučinění za mistrovu liknavost při odmítání návrhů parťáka Vágnera. Po skončení týdenního turnusu přešel i s Vocelkou na jižní zhlaví, protože nemoc parťáka Petra se nečekaně protáhla. U velké mašiny se Jedličkovi dobře nepracovalo, výpravčí se podle jeho názoru pořád vymýšlel nějakou práci a často jezdili celou směnu.

K rozhodujícímu konfliktu došlo koncem dalšího měsíce. Pokud zastupoval parťáky, měl Jedlička nárok na sto procent prémií jako ostatní. V měsících, kdy nezastupoval nikoho, měl dostávat pouze procent osmdesát. Celá léta mu však mistr psal celých sto procent. Nikdo se tomu nedivil, nikdo neprotestoval. Až nový parťák Vágner. Při navrhování prémií svým podřízeným sledoval také prémie Jedličkovy a na konci měsíce se podivil.

„Proč má Jedlička sto procent, když ani jednou nikoho nezastupoval a víceméně se tady poflakoval ke stravě?“ zeptal se neomaleně.

„Počkej počkej, tohle neříkej,“ ohradil se mistr, „kus práce taky udělal. No a prémie má pokaždé stejné. Sto procent.“

Ze svého oblíbeného místa z boku stolu sledoval Jedlička rozvíjející se debatu.

„Tenhle měsíc má mít procent osmdesát,“ trval na svém Vágner.

Má pravdu, pomyslel si mistr, zřejmě těch hloupých dvacet procent neobhájím. Podíval se na Jedličku pohledem – vaše prémie jsou pryč…

„Má nárok na osmdesát, tak ať je má. Ten zbytek se může rozdělit mezi posunovače. Jestli to nepřepíšete, nepodepíšu to já a půjdu si to nechat vysvětlit k šéfovi,“ uzavřel Vágner a vyčkávavě hleděl na mistra. Tomu bylo jasné, že Vágner k šéfovi půjde a celou věc vyklopí partě. A potom bude mít místo jednoho naštvaného člověka na krku naštvanou partu celou a šéfa k tomu, protože o spravedlivosti rozdílení prémií nebylo pochyb. Navíc Jedlička mezi šéfovy oblíbence zrovna nepatřil.

Vzal papír a začal přepočítával osmdesát procent.

„A to teda ne,“ vyskočil Jedlička, „když je to takhle, jdu k šéfovi já,“ přešel místnost a práskl za sebou dveřmi.

Mistr poklidně dopsal nové rozdělení prémií a s poněkud smíšenými pocity je zanesl do kanceláře vedoucího. Ten čísla přehlédl a kývl hlavou. Porovnal ještě směnovnice a obrátil se k Jedličkovu, který stál opodál.

„Jaké máte námitky? Spočítané je to dobře, takže vaše stížnost nemá opodstatnění.“

Jedlička odešel beze slova, mistr pokrčil rameny a odešel také. V kanceláři usedl za stůl, zadíval se z okna a přemýšlel nad tím, jak je tento svět nevděčný a složitý.

**************************************

Po extempore s prémiemi Jedličku napadlo, jestli to není konec jeho působení na vlečce. Celou situaci probíral několik týdnů a když se začalo proslýchat o zrušení funkce zástupců mistra a jejich převedení na parťáky, vzdal to. Využil nastávajících přesunů v partách, podal žádost o výpověď a jednoho dne naložil do žlutého stěhováku nábytek, motocykl se sajdkou prodal a vrátil se do vesničky na Olomoucku.

Časem se na vlečku dostala zvěst, že se Jedlička stal zástupcem vedoucího družstva. Pár lidí se tomu podivilo, ale to byli ti, kteří neznali jeho nesporné zástupcovské schopnosti.