Poslední útěk, kapitola 2 - Prémie

Sokolovsko a Vřesová není jen film Poupata, ale také retronovela ze sedmdesátých let Poslední útěk. Příběhy lidí, kteří se pokoušeli změnit své osudy. Kapitola 2: Prémie, druhá část

***

 Jedlička v roli parťáka sedí na sedátku lokotraktoru a pozoruje kojeliště. U sloupu návěstidla mašina zastavuje a strojvedoucí houká.

„Co tam ta holka dělá,“ kroutí hlavou Jedlička a hledí k širokým oknům hradla. Za lesknoucími se skly neregistruje žádný pohyb a tak bere do ruky sluchátko vysílačky, umístěné na lokomotivě.

„Zavolám výpravčímu, ať na ní zazvoní,“ oznamuje stručně.

„Počkej, už se něco hejbe,“ říká strojvedoucí a pozoruje závaží výhybek, které se trhavě přestavují, „zbytečně budeš otravovat výpravčího a ten si bude myslet, že se tam Ivana flinká.“

Na návěstidle svítí bílé světlo, krátké houknutí a kola lokotraktoru přejíždějí výměny. U poslední výhybky ukončující deltu všech kolejí Jedlička pomalu slézá ze schůdků a točí kličkou telefonu na sloupu návěstidla.

„Dobrý den Ivanko,“ hovoří do sluchátka a snaží se o vlídný tón, „pojedeme na pátou pro prázdné uhláky a dáme je na desátou briketárenskou. Tam bysme počkali, ano?“

Výhybky se s tlumeným vrčením motorů opět přestavují, mašina najíždí na prázdné uhláky. Jedlička stojí vedle vozů a dívá se do okénka mašiny.

„Kde je ten Vocelka, už je půl třetí,“ sleduje hodinky a rozhlíží se.

„Tak ty vagóny přivěš, vždyť on přijde,“ volá strojvedoucí do hluku mašiny a ohlíží se k hradlu. Bílé světlo umožňuje jízdu.

Jedlička se ohýbá pod nárazník a tiše nadává. Kuple, kterou musí zavěsit na hák mašiny je těžká a na tuto práci je tady posunovač. Vylézá ven a stoupá si na železnou stupačku.

„Tak jedem, když tady ten kluk není,“ zvedá ruku s praporkem a v duchu závidí strojvedoucímu. Sedí si uvnitř, kouká z okénka a jenom pohybuje pákou. Jeden aby tady pobíhal venku a tahal se s kuplema.

Vagóny se škubavě dávají do pohybu, nárazníky řinčí a rychlost se zvyšuje.

„Héj, Karle, pomalu trochu,“ křičí Jedlička na strojvedoucího. U návěstidla musí seskočit a když všechny vozy přejedou, postaví se na stupátko prvního z nich. Bláha kývá, přibržďuje a vagóny se cukají sem tam.
Jedlička mává praporkem, na briketárnu je třeba zajíždět opatrně. Vozy k nakládce jsou zavěšeny na vrátku a ten lze prudkým najetím lehce utrhnout. U briketárny čeká Vocelka, Jedlička seskakuje a v oblouku dává návěst.

Když jsou vozy na místě, vrací se lokotraktor zpět k návěstidlu. Strojvedoucí si zapaluje, přichází i Vocelka.

„Musel jsem jeden zámek uříznout a druhej sehnat, protože jsem si jako blbec nechal klíče doma,“ vysvětluje.

„To je dobrý,“ mává rukou Jedlička, „můžeme taky udělat jeden za druhého, ne?“

Strojvedoucí si myslí svoje a sleduje okna hradla, za kterými se pohybuje světlo signální lampy. I ve dne tak hradlařka nahrazuje praporek.

„Máme někam jet,“ obrací se na Jedličku.

„Jak to, svoje jsme si udělali, kam bysme jezdili?“ tváří se Jedlička nechápavě a bere sluchátko vysílačky.

„Proč mu pořád chceš volat,“ diví se strojvedoucí, „zeptej se Ivany, ta ti to taky řekne!“

„Co mi hradlařka bude rozkazovat,“ odporuje Jedlička a palcem mačká bublinu gumového sluchátka. „V 219, tady je V 217, přepínám,“ volá do sluchátka, zahleděný důležitě do neurčita.

„Slyším,“ ozve se hrncový hlas .

„Kam pojedeme?“

„Po druhé koleji máte volno, bude výrobní porada,“ oznamuje výpravčí a dodává: „Konec.“

„Jo,“ řekne Jedlička a vrací sluchátko na místo.

„Tak jedem.“

Strojvedoucí s Vocelkou se na sebe dívají a oběma cuká v obličeji.

Pod hradlem zastavují, z vyklápěcího okna se vyklání Ivana, počkejte na mě, hned jsem dole, volá a za okamžik šplhá do otevřených dveří kabiny lokotraktoru. Červené kalhoty kontrastují s černými vlasy sčesanými do čela, dívčina přítomnost v tomto výlučně chlapském prostředí zmírňuje napětí před poradou, která by měla být jakýmsi zlomem v životě party. Jedlička dokonce nabízí sedátko, na něž má nárok vedoucí posunu.

V mistrovně už čeká zbytek směny. Vágner se svým posunovačem Ebrtem (další posunovač je zatím ve fázi slibů vedení), strojvedoucí Mácha, mistr i Matylda ve svých vytahaných teplácích. Výpravčí přijde jen na chvíli, nahoře na věži obsluhuje i návěstidla důlní dráhy a ta jezdí nepřetržitě. Všichni kouří a mistr marně rozhání dým u svého stolu. Ovzduší se stává nedýchatelným na samém počátku.

„Tak chlapci,“ začíná mistr opatrně a rozhlíží se, „vítám vás na dnešní výrobní poradě, na které bysme měli probrat některé běžné záležitosti. Prvním bodem je soutěž ve vykládce vozů s briketovatelným uhlím. Zprávu přednese soudruh Jedlička.“

„V soutěži vedeme o dvacet vozů, dnes je dvacátého prvního, do konce měsíce bysme to měli udržet,“ říká pomalu Jedlička vědom si své důležitosti. Je totiž také vedoucím Brigády socialistické práce. Pro každého pracovníka je za vítězství v soutěži stovka, pro něho a mistra sto padesát. A tahle informace by měla navodit smířlivou atmosféru, myslí si Jedlička i mistr. Nikoliv ovšem parťák Vágner.

„Když tu soutěž vyhrajeme, dostane každej stovku?“ ptá se.

„Správně,“ přikyvuje mistr a doufá, že výměna názorů se dnes konat nebude.

„Proti tomu ovšem musím protestovat,“ kazí mistrovu naději Vágner.

„Jak to,“ zvedá Jedlička hlavu od papírů.

„Protože na tom všichni nemají stejnou zásluhu, to je přece každýmu jasný.“

„Vždycky tomu tak bylo,“ rozhlíží se Jedlička po ostatních.

„Možná,“ připouští Vágner, „ale hlavní podíl na vykládce má hlavně první záloha, která jezdí tady pod věží. Takže by ty peníze měli brát hlavně oni.“

„Druhá záloha vám nepomáhá? Nikdy?“ oponuje Jedlička.

„Pomáhá. Zatlačit, když se tahá všech pětadvacet vozů najednou. A to je málokdy, většinou se souprava trhá na dva kusy,“ zvýšeným hlasem vysvětluje Vágner.

„Počkej, nerozčiluj se,“ vstává mistr od stolu ve snaze zažehnat hádku, ke které se schyluje, „a co bys navrhoval?“

„Střídat se. Už jsme o tom mluvili, jenomže to nějak zapadlo. Normálně se po týdnu turnusu střídat. Protože na jihu je podstatně míň práce. A prémie máme zase všichni stejný.“

„K tomu se musí vyjádřit taky ostatní,“ říká mistr a situaci vidí černě.

„Strojvedoucí se střídat nemůžou, protože velká mašina je na jihu zbytečná a mašiny máme přidělený podle typů,“ vyděluje Mácha strojvedoucí z návrhu.

„Dobře, s tím se nedá nic dělat, ale posun se střídat musí, abychom měli všichni stejný díl práce. Tím pádem budou odpovídat i prémie, který se stejně dělí rovným dílem,“ hájí Vágner svoji myšlenku.

„A já jsem kategoricky proti,“ oznamuje Jedlička popuzeně.

„Vám to přece přeci může být jedno, stejně jenom zaskakujete za marody,“ diví se mistr.

„Může, ale není. Protože střídám hlavně druhou zálohu na jihu. A jak znám Petra, nebude s tím souhlasit vůbec,“ usmívá se Jedlička.

„Bohužel,“ vrtí hlavou Vágner, „s Petrem jsme tohle prodiskutovali dávno. A souhlasí. Bez výhrad. Dokonce řekl, že to mělo být už dávno.“

„Já si taky myslím, že je to spravedlivý. My tady dřeme a vzadu kolikrát skoro celou šichtu prospí,“ říká Ebrt, „taky bych si někdy v noci dal dvacet!“

„No, to je argument,“ snaží se mistr něco říct do všeobecného smíchu.

„Když mají dostávat všichni stejný peníze a za soutěž taky, tak by se střídat mělo,“ připojuje se Matylda, „to je snad každýmu jasný, ne?“

„Ty tomu tak rozumíš, ty zrovna,“ rozkřikuje se Jedlička.

„Jen jí nechte, má snad nárok na svůj názor. Patří do party zrovna tak jako vy,“ zastává se Matyldy Vágner a patrně jenom Ebrt ví, co za tím vším je.

„Tak dobře,“ oznamuje mistr, „od prvního se budou parťáci i se svými posunovači střídat vždycky po turnusu. Máte ještě někdo něco?“

„Mám,“ hlásí se zase Vágner, „podle vlečkového řádu se v bodu rozdělování prémií mají zúčastnit taky parťáci. Za ty tři měsíce, co jsem tady, jsem nic takovýho nepozoroval.“

Zatracenej kluk, kde zase tohle vyšťoural, myslí si mistr a jakési tušení o téhle záležitosti má.

„A co bys na tom chtěl měnit?“ ptá se Jedlička značně ostrým tónem. Do této chvíle byly prémie záležitostí jeho a mistra.

„Měnit možná nic, ale kdo jiný než parťák může ohodnotit lidi, se kterýma dělá?“

„Ale to se nějak…“ hájí Jedlička své vymoženosti, zatímco mistr listuje v předpisech.

„No jo, je to tady,“ pokyvuje hlavou a je rád, že všechny nepříjemnosti navrhl Vágner. Sám by si na Jedličku netroufl.

„Domluvíme se koncem měsíce, až dostaneme prémie přidělený,“ končí mistr poradu a otevírá okno. Kuřáci a kuřákama, nadává potichu. Když všichni odejdou, zastaví se Jedlička ve dveřích: „Tomu jsme měli zabránit. Za chvíli nám tihle učedníci budou poroučet. Mám, starým kozákům,“ dodává a odchází k mašině.

Před osmi lety stála v těchto místech dlouhá dřevěná bouda, ve které sídlil výpravčí, šéf budoucí vlečky a tři posunovači. Vlečku představovaly tři koleje, na kterých bylo neustále živo. Kombinát byl v počátcích výstavby, manipulační vlak přivážel nahoru konstrukce, armatury, kotle, stroje, trubky, potrubí a spoustu dalšího materiálu. Koleje obsluhovaly čety manipuláků, místní obsluha přistavovala na další dvě koleje vagóny k vykládce a koncem směny je stahovala zpět. Jedním z obsluhy byl i Jedlička. Přišel z malé vesničky na Olomoucku, kde v padesátých letech jako dělník kovopodniku rozkulačoval vesnice a pomáhal v terénu prosazovat kolektivizaci. Tak se dostal k domku se zahrádkou a zůstal pracovat v JZD. Jenomže práci za lidi nikdo nedělal a tak se rapidní zvyšování jednotek nekonalo tak rychle, jak si představoval. Když se doslechl o náboru do Kombinátu, dal zemědělství vale a šel, jak hrdě prohlašoval, budovat hornické pohraničí.

Jako první se musel naučit chodit v kolejišti, aby nezakopával o temena kolejí a taky sledovat vagóny, aby ho nějaký nepřejel. Práce se mu zamlouvala. Většinu směny čekali na vyložení vozů a byl čas na partičku dudáka nebo mariáše. Každá nově otevřená kolej se slavila a spolu s kolejemi přibývalo do provozu i nových zaměstnanců. Když začali stavět hradlo pro výpravčí a dole kanceláře, doufal Jedlička, že se teplého místečka dočká i on. Byl přece jedním z prvních a hlavně, vlastnil červenou stranickou knížku!

Vlečka nebyla velká, ale vybavili ji moderní technikou a tak přicházeli odborníci – bývalí výpravčí, absolventi dopravní průmyslovky s ještě vlhkým vysvědčením, posunovači a parťáci od dráhy a místa v nové budově se stále nedostávalo. Časem začala pracovat briketárna, provoz vlečky se rozšířil a přešlo se na turnus ranní, odpolední a noční, víkendové volno jednou za měsíc, den klouzavého volna navíc. Vytvořily se čtyři party, v čele každé mistr a výpravčí a tu Jedlička zjistil, že na něho jaksi pozapomněli.

Nemáte patřičnou kvalifikaci, řekli mu na vedení bez ohledu na jeho zásluhy a tak měl dvě možnosti. Začít v jiném provoze od začátku a nebo dělat parťáka. Od běhání s praporkem v ruce jej zachránila funkce, o jejímž smyslu se u vedoucího závodu vedly dlouhé diskuse: prohlížeč vagónů a zástupce mistra s povinností střídat parťáky.

Kdo v kolejích nezačínal v mládí, nikdy si pořádně nezvykne, tradovalo se mezi ajznboňáky. Práce ve dne v noci, venku v dešti, mrazu i sněhu, stále ve střehu… Jedlička nebyl valný parťák. Přesto se rozhodl vydržet. V duchu kalkuloval s Hudcovým odchodem do penze. Tak mělo všechno poklidně směřovat k vytouženému cíli, když se objevil nový parťák Vágner.

„Co říkáte na toho novýho kluka, mistře,“ zeptal se Jedlička dva týdny po jeho nástupu.

Hudec zbystřil pozornost, názory na lidi nutno odměřovat v malých dávkách a opatrně.

„Proč se ptáte,“ vyhnul se odpovědi.

„Tak, jak se vám jeví?“ nedal se Jedlička.

„Jak… je tady krátce, ale jinak… posudek celkem dobrý, všechny zkoušky zvládnutý výtečně… Někdy trochu moc rozumu. Ale nebyli jsme jiný?“ řekl a skoro věřil tomu, že on sám byl v mládí stejný.

„Ba ne, toho budeme muset pohlídat,“ zvedl prst Jedlička. „Za dobu zácviku toho napovídal…“

„A co jako?“

„No, jak by se dalo dělat úsporněji, jak by měl mistr řídit práci… různě,“ sledoval Jedlička reakci Hudcovu. Ten mávl rukou, ale nejméně dva dny přemýšlel o jeho slovech. Ne, nový parťák se určitě nebude tlačit na jeho místo. Alespoň ne do chvíle, než přijde čas důchodu. Ani zatím nemá předpoklady… Že to Jedličkovi vrtá hlavou, napadlo ho ještě a po nějaké době pustil rozhovor z hlavy.

Na zelené lokomotivě zvané rosnička je ticho. Jedlička sedí na sedátku a dívá se z okénka na pustou cestu k hlavní bráně, strojvedoucí Bláha kouří, nohy pohodlně natažené na pultě. Poslední slovo porady měla Ivana, kterou vezli zpět na hradlo.

„Dobře to Standa řekl,“ pronesla nahlas a dívala se na Bláhu.

„Podívejte Ivanko, mě je to celkem jedno. Slyšela jste Máchu. My se střídat nebudeme a jak se dohodnou kluci venku, to je hlavně jejich věc. Pravda je, že tady to trochu volnější je.“

„A nakonec je to správný. Prémie berou všichni stejný,“ uzavřela, když sestupovala po schůdcích mašiny. Parťák Petr poslední dobou marodil častěji a Jedlička řídí práci posunu zdlouhavě. Jízdy jsou zbytečně komplikované, práci dopředu naplánovat neumí. I hradlařla je ráda, když světýlka jednotlivých kolejí na pultu zhasnou a ona může nerušeně plést, luštit křížovku anebo listovat časopisy. Její slovo v partě není rozhodující, práce na hradle má sice přímou souvislost s prací venku na kolejích a na šikovnosti hradlařky také závisí doba posunu, světlá místnost s akumulačními kamny a čisté oblečení ji však staví poněkud stranou mužů ve špinavých montérkách.

„Ta ví taky všechno nejlíp,“ utrousil Jedlička, když za sebou zabouchla dveře.

Lolotraktor stojí na briketárenské koleji, kousek dál na koleji vedlejší stojí odstavený červený lokotraktor. Otevřeným oknem se valí dým z cigaret, osádka první, severní zálohy sedí na pultech motoru a hraje karty.

„Mám červený,“ hlásí Mácha a na vrch paklu dává žaludského svrška.

„Ale pane Mácha, co mi to děláte. Kde mám ta žaludy pořád brát,“ lamentuje Vágner, bere vrchní kartu a dívá se na zelenou mašinu. Jak asi bude Jedlička reagovat na stejné prémie, napadá ho a nedává pozor na hru. Znovu bere vrchní kartu a nakonec je nucen míchat a rozdávat hru další.

„Mám smůlu ve hře,“ směje se a karty pleskají i pult.

„Zato u ženskejch ti to šlape dobře, co?“ doráží Ebrt a uznale se ušklebuje.

„Myslíš?“ dívá se na něho Vágner a rozkládá karty do vejířku.

„Takovou Matyldu dostat do ruky, to musí s člověkem zamávat,“ směje se Ebrt.

„Kamaráde, se mnou nezamávaly jiný Matyldy, natož pak tahle,“ snaží se téma zahrát do autu Vágner a pomáhá mu výpravčí. Z vysílačky se ozývá jeho hlas: „Zajeďte na briketárnu, odstavte loženou zátěž a počkejte na šesté koleji. Jede sem jednoduchý uhlí, mašina počká na prázdný vozy.“

„Rozumím,“ odpovídá Vágner do sluchátka a leze z mašiny.

„Zajeďte tam, já to zatím připravím,“ ukazuje hlavou na vedlejší kolej, přelézá odstavené vagóny a jde kolem zelené mašiny. Podívá se nahoru, Jedlička odvrací hlavu. Škoda, že se takhle musíme dohadovat, myslí si mladík a nemá ponětí o tom, jak těžko se vyklízejí těžce vydobyté, pohodlné pozice…

Ze širokého pasu padají do vagónu brikety, uhelný prach se v souvislé vrstvě usadil na nosnících nakládacího prostoru a Vágner odpojuje vozy a čeká, až lokotraktor najede na řadu vagónů briket, překrytých igelitovou plachtou. Mezerou mezi vozy vidí Jedličku, cosi vzrušeně vykládá a rozhazuje přitom rukama.

Poslouchejte, co vám kantoři řeknou, neodmlouvejte a splňte všechno, co po vás chtějí, poučoval Jedlička své dva syny ve chvílích výchovného působení. Nikdo vás nebude zbytečně honit a budete mít svůj klid, radil jim a synové jeho slova brali bez výhrad. Alespoň v době dětství. Po přestěhování do hornické oblasti končil starší syn základní školu a šel se učit opravářem zemědělských strojů. Třeba se uplatní lepší než já, myslel si otec Jedlička.

Druhý syn téměř celou základku prodělal v městečku a vliv tohoto prostředí na něm nechalo nesmazatelné stopy. Otcovy rady a názory nepovažoval za svaté a dával to také hlasitě najevo.

„Nevím, proč bych měl mlčet, když učitel pravdu neměl,“ hájil poznámku na zadní straně žákovské knížky.

„Učitel má pravdu vždycky, to si pamatuj,“ přesvědčoval jej otec a prožíval infarktové stavy. Kam to kluk jenom dopracuje?

„V tomhle případě ji prostě neměl,“ bránil se syn Jedlička. Tahle tátova starost o školu! Abych mě dobré známky a mohl někdo po poli jezdit traktorem! Anebo se motat na vlečce v zapáchajícím Kombinátu! Na to se nemusím učit, rozvíjel své pubertální teorie. Přece nebudu jako táta jezdit s motorkou se sajdkou a sbírat ve škarpách jablka do výkupu! Anebo překopávat vyorané bramborové pole a paběrkovat zbytky! Tohle jejich věčné shánění, kritizoval mladík své rodiče netušíc, že obdobné vzpoury jsou staré jako lidstvo samo a časem se pokorně vrátí do kolejí, které rodiče svojí přičinlivostí kousek po kousku vytlačili do povrchu zemského…

Otec Jedlička viděl v synových názorech zhoubný vliv města a stále častěji se mu vnucovala myšlenka vrátit se zpět na Moravu, kde v domku žila jeho stará matka. Musel by se kajícně vrátit do družstva, což mu bylo silně proti mysli, ale jiného východiska neviděl. Nepostřehl bohužel rozdíl v době, kdy vyrůstal on a dobou, která utvářela názory a postoje jeho synů. Jestliže se mu podařilo staršího uchránit vlivu města, mladší syn jeho ochrannou bariéru pozvolna prorážel. Občas Jedličku napadlo nechat názorům mladého vzpurníka volný průchod a jen mírně je korigovat, snažil se však tuto myšlenku oddalovat co nejvíc. Že v budoucnosti bude muset kapitulovat si zatím příliš nepřipouštěl. Před světem vypadal Jedlička neoblomně a změnám se bránil seš mohl, ale kapka po kapce i skálu naruší a tuhle moudrost Jedlička dobře znal. Měl přece jen k přírodě blíž, než si sám někdy připouštěl.

Pokračování zítra ve 14 hodin!