Poslední útěk, kapitola 2 - Prémie

Sokolovsko a Vřesová není jen film Poupata, ale také retronovela ze sedmdesátých let Poslední útěk. Příběhy lidí, kteří se pokoušeli změnit své osudy. Kapitola 2: Prémie, první část

***

Červen se začervenal jahodami v zahrádkářské kolonii za sídlištěm, koupaliště a břehy rybníků jsou obloženy prvními naháči, ve školních lavicích netrpělivě posedávají děti v toužebném očekávání posledního zvonění a v rodinách se kují plány letošních dovolených. Jen Kombinát jako by nebral letní počasí na vědomí, dýmí a hučí nad městem svým neměnným rytmem a tak místo k vodě přiváží pět autobusů dělníky na odpolední směnu. Na rozcestí u jižní brány vystupují vlečkaři třetí směny a spolu se zaměstnanci drtírny jdou ve skupinkách kolem tankerů a čisticích filtrů fenolky do patrové budovy šaten.

V nízkém baráku vlečky sedí mistr Hudec ve světlých montérkách za stolem a spolu s mistrem dopolední směny prohlížejí předávkovou knihu. Zatím nepřevlečený sleduje jejich řeč Jedlička, dnes bude zastupovat parťáka druhého obvodu a přijel již prvním autobusem.

Do dveří nahlíží parťák prvního obvodu v Vágner a hlasitě volá: „Poklona mistře, jak to vypadá? Budeme dělat hned nebo až potom?“

„Nazdar nazdar,“ snaží se Hudec zakrýt nepříznivý dojem z familiérního pozdravu, „než půjdeš na mašinu, tak se zastav.“

Jedlička ještě chvíli sedí a potom sám šlape cestu mezi kolejemi kolem vysokého zásobníku drceného uhlí, kus před sebou vidí Vágnera a jeho posunovače Ebrta a nejraději by si vybral volno a seděl doma u lahve vychlazeného piva.

V šatně šumí sprchy a muži na sebe pokřikují a pouštějí si studenou vodu, s opálenými zády legračně kontrastují bílé zadky a muži mají dobrou náladu: šichta jim skončila.

Jedlička se převléká hned za vchodem a jeho skříňka tu stála jako jedna z prvních. Roky odpracované na vlečce jej řadí mezi pamětníky. Takový Vágner se musí sprchovat až kdesi v páté uličce za sprchami. Montérky, které vytahuje ze skříňky jsou skoro čisté, většinu šichet prosedí Jedlička u mistra, jemuž je pravou rukou. Občas zajde na mašinu zahrát si dudáka a vyslechnout názory dělnictva (podržet prst na tepu mas, říká tomu s oblibou), aby mohl informovat mistra. Hodnota těchto informací není valná a mistr to ví, hodnocení jeho práce je závislé na aktivitě jeho dělníků a svým způsobem je nutno táhnout s nimi za jeden provaz. Jedličkova hlášení přijímá nicméně ochotně.

Zastupováním parťáka Jedlička nadšený příliš není a pevně doufá, že jeho nemoc nebude mít dlouhého trvání. A kdoví, jestli se neválí někde u vody, napadá ho.

Na lavičku mezi skříňkami usedá strojvedoucí Bláha, křiklavě modré montérky umazané hlavně na loktech, stehnech a kolenou. Pod paží odřenou aktovku, uvnitř svačinu, dvě lahve desítky a karty.

„Nazdar Karlíku,“ zdraví jej srdečně Jedlička přesvědčený, že na prvním pozdravu závisí nálada po celou šichtu.

„Těbůh,“ odpovídá ledabyle strojvedoucí a zapaluje si jednu z dvacítky cigaret za šichtu.

„Ty seš dneska místo Petra,“ ptá se, když si napřed pořádně od plic odkašle.

„Dneska s tebou. A s Vocelkou,“ odpovídá Jedlička, pečlivě skládá kalhoty na ramínko a přemýšlí, jestli někde viděl posunovače Vocelku. Kdyby nepřišel, musel bych všechno dělat sám, napadá ho zděšeně.

Jeho starost řeší Bláha: „Vocelka si zapomněl klíč od skříňky a šel k údržbářům pro pilku na železo. Takže přijde asi později.“

„Jasně, nic se neděje, máme dneska dost času,“ uklidňuje se Jedlička a nasazuje nádražáckou čepici. Ve skříňce má dvě, jednu zánovní když zastupuje mistra a jednu starší s červenou páskou nad štítkem. Páska je odznakem určitého postavení v kolejišti – má právo rozkazovat svému posunovači, pokud dostane nějakého přiděleného. V opačném případě dělá parťák i posunovače a řídí se heslem – poruč a udělej si sám.

Když zamkne skříňku a přesvědčí se o pevnosti zámku, jdou oba klidným krokem starších lidí ke vchodu. Na schodech zaslechnou hlas Vágnera: „Na té výrobní poradě si budeme muset pár věcí vyříkat,“ vykládá zřejmě svému posunovači a Jedlička se zamračeně podívá na strojvedoucího. Napjatá situace trvá již několik šichet, od okamžiku, kdy Jedlička udělal malinký naschvál. Vlečka je rozdělena do dvou obvodů. První obsluhuje větší, čtyřnápravový lokotraktor, parťák má k ruce dva posunovače a jeho práci bezprostředně řídí výpravčí, pod jehož věží výšky třípatrového domu jsou také kanceláře vlečky. Četa sestavuje vlaky naložené briketami a uhlím, přistavuje šedivé výklopné vozy s uhlím pro briketárnu a práce je tady víc, než v obvodě druhém. Ten je na druhém konci téměř kilometr dlouhých tří dopravních kolejí pod hradlem, jehož obsluhu mají na starosti signalistky. Mašina je menší, třínápravová, přistavuje prázdné vozy k nakládce briket i uhlí a obsluhuje koleje plynárny a teplárny. Pomyslná hranice obvodů je v polovině nejdelší dopravní koleje a právě sem odstavil Jedlička malou prázdnou cisternu, kterou přitáhl z plynárny. Byla to zlomyslnost, když měla malá mašina hodně práce, nechal se vůz hned na kraji koleje, pokud měla četa čas, přivezla vagón až na druhý konec koleje. Jedlička zvolil kompromis. Na konci šichty se Vágner rozčiloval u mistra – proč tu cisternu nemohl zatlačit až k nám, museli jsme s patnácti vozama zajíždět přes půl koleje!

„Uklidni se, seš ještě moc mladej, abys nám tady radil nebo rozkazoval,“ ozval se Jedlička, který seděl na svém oblíbeném místě vedle stolu mistra.

„No tak chlapci…“ snažil se Hudec uhasit hrozící požár, jenomže Vágner neměl úctu ani před šedinami, ani autoritou.

„Já jsem sice mladej,“ ukázal na Jedličku, „jenomže vy jste zase práci na dráze viděl z rychlíku a ještě špinavýma oknama!“ řekl prudce a odešel do šatny.

„No řekni Karlíku, měl jsem pravdu já, nebo on?“dožaduje se Jedlička souhlasu. Strojvedoucí krčí rameny. Ze svého okénka nahoře na mašině může sice zaujmout objektivní stanovisko, ale proč si to rozházet s jedním nebo druhým? Tohle je záležitost mistra, odpovídá Jedličkovi a ten mlčí. Rozhodně má pravdu on, vždyť na téhle vlečce dělá už osm let!

Příčina jeho rozladěně přichází zatím do mistrovny, usedá z boku stolu a přisunuje si předávkovou knihu.

„Proč neuklidili ten vůz od skladu?“ dívá se tázavě na svého mistra, „tyhle vagóny má přece uklízet ranní šichta!“

Krytý vůz od součástek k drtírenským strojům opravdu měla odstranit dopolední směna, mistr to ví lépe než jeho parťák, ale ne všem se měří stejným metrem. Jedna parta může nechat vagón stát a nic se neděje, nechá-li ho tam parta jiná, jsou z toho významné pohledy, ne-li pokárání. Kromě Hudce jsou totiž všichni mistři členy stranické organizace.

Marnost protestů si mistr Hudec uvědomil už před lety a byl by rád, kdyby tento fakt vzal na vědomí i jeho nový parťák.

„Tak tam zajedeš ty, no,“ bere zpět knihu, „potom vytáhneš briketárnu, vlak zatím dělat nebudeme, takže naložené vozy odstavíte na osmou a devátou kolej, to se domluv s výpravčím. Druhá záloha přistaví zbytek uhláků a potom bysme měli udělat tu výrobní poradu.“

„Jak to měli, je přece plánovaná, tak bude, ne?“

„Bude, samozřejmě že bude,“ uklidňuje parťáka mistr a odchodem do kanceláře odbytu dává najevo konec zbytečných hovorů.

Vágner do dveří odbytu také nahlédne, zahaleká na Matyldu a Evu a s rukama v kapsách jde k lokotraktoru řady 444.2, podle červené barvy kapoty zvaného Karkulka.

V kabině sedí strojvedoucí Mácha, machr přes motory a specialista na plynulou jízdu a hledí na parťáka, jak leze po schůdcích.

„Tak co, pojedeme?“ zajímá se.

Parťák si zapaluje cigaretu, znamená to ještě deset minut čekání, protože v prostoru Kombinátu se nesmí kouřit venku.

„Uděláme támhletu zetku a briketárnu a půjdeme na poradu. Kdybych teď nebyl u mistra, tak by snad vůbec nebyla, je to možný?“ kroutí hlavou na sedátku, které mu uvolnil o několik let starší posunovač Ebrt.

Ten se směje a dívá se na Máchu.

„Chlapče, Hudec chce mít hlavně klid. Aby se mu lidi nehádali, aby se nehádali s ním, aby pořádně dělali, aby ho šéf jenom chválil. Znáš ho pár měsíců, budeš si muset zvyknout!“

„Já nejsem proti klidu, nejsem ani proti pořádný práci, ale tohle všechno by mělo platit pro všechny. A tedy i pro Jedličku. A to by mu měl snad říct právě mistr!“

„Tak tohle už mu vůbec neřekne,“ směje se pořád Ebrt, „protože ti dva už přežili jiný kofry, než jsi ty,“ poplácá Vágnere po zádech a leze z mašiny ven.

„Jdu to připravit na briketárnu,“ volá ze schůdků, parťák kývá hlavou a strojvedoucí startuje mašinu. Když jednou kolem mistrovny, vidí Vágner Hudce sedět za stolem a zamyšleně hledět ven.

**************************************

V dobách, kdy měl Hudec vlasy bez jediné šediny a do důchodu daleko, sedával v dopravní kanceláři stanice druhé třídy a s červenou čepicí na hlavě řídil jízdu vlaků na dvou kolejích dopravních a posun na šesti kolejích manipulačních. Čtyři rychlíky a osm osobních vlaků ve dne, v noci podstatně větší počet vlaků nákladních, na každém zhlaví výhybkářský domeček, u jednoho i závory. V budově z červených cihel pokladna a tranzito a hlavně poklid, lehce ospalý rytmus denních a nočních šichet, taková byla stanice, ve které se Hudec za patnáct let vypracoval na zástupce náčelníka (dříve a dnes už opět přednosty) s perspektivou jednoho dne převzít jeho funkci i byt nad dopravní kanceláří. Tahle trpělivě budovaná konstrukce zhroutila se v okamžiku, kdy do stanice vjel vlak místo na kolej volnou a tudíž i průjezdnou na kolej obsazenou vlakem jiným. Oba vlaky byly naštěstí nákladní a díky pozornosti strojvedoucího vlaku jedoucího, jenž po zjištění kam jede začal intenzívně brzdit, nedošlo ke zranění lidí, přesto byl pohled na hromady plechů a železa tristní. Hlavní vinu nesl výpravčí Hudec, nějaké procento pochopitelně výhybkář na zhlaví a pro Hudce to znamenalo definitivní odložení červené čepice a předčasný konec pečlivě narýsované kariéry. Několik dalších let pracoval jako výhybkář, jehož práci kontroluje výpravčí a když nedaleko jeho bydliště začali stavět Kombinát a hledali středně technické kádry pro vznikající vlečku, pokusil se Hudec zvrátit nepříznivě vyhlížející budoucnost a přihlásil se do náboru. Dopravní průmyslovka zakončená maturitou byla dostatečným vzděláním pro funkci mistra s pravomocí řídit dvanáct pracovníků jedné směny nepřetržitého provozu. Nebezpečí dalšího opominutí bylo vyloučeno skutečností, že bezprostřední dopravu řídil od reléového zabezpečovacího zařízení nahoře na věži výpravčí, přesto byl Hudec až úzkostlivě opatrný. Svojí roli hrál také fakt, že se nikdy nestal majitelem rudé knížky.

Relativní spokojenosti dosáhl Hudec i v životě civilním. S přednostovským bytem se rozloučil v okamžiku své osudové nehody, z nové výstavby dostal byt na sídlišti a svého jediného syna dal studovat na strojní průmyslovku, protože v dopravě nevíš dne ani hodiny… V zakládané zahrádkářské kolonii celkem levně zakoupil kus pozemku, postavil skleník a stal se soběstačným v pěstování zeleniny. Ve chvílích volna vyrážel s košíkem do okolních lesů, kde navzdory exhalacím z Kombinátu stále ještě rostly parádní hřiby.

Rozhodnutí nadřízených respektoval bez připomínek, jeho místo THP byla ostatně jejich zásluha, jak se domníval. O svých podřízených si velké iluze nedělal, byty na sídlišti přilákaly do podniku lidi různých charakterů i chuti do práce, přesto se Hudec snažil o určitou stabilizaci své party. Dařilo se střídavě, největší problém však byly vztahy on a šéfové a on a podřízení. Vycházet se šéfy byla nutnost, koho chleba jíš, toho píseň zpívej, bylo však nutno vycházet i se svými ovečkami, protože odpolední a noční, soboty a neděle žila směna svým životem a nejvyšším šéfem byl Hudec sám.

Nového parťáka přijal v duchu daleko vřeleji, než dal najevo. O lidech přicházejících z dráhy z vlastního rozhodnutí měl vysoké mínění, především i jejich odbornosti. Systém zkoušek, školení a přezkušování byl u ČSD daleko přísnější a důkladnější, než tady na vlečce. Vrásky na sedmapadesátiletém čele Hudcově však přidělávala povaha parťákova. Diskuse nad některými nesmyslnými rozkazy, sledování práce druhé zálohy a požadování stejných prémií pro parťáky i Jedličku vytvářely jisté třecí plochy.

Jedličkovi do padesátky nescházelo mnoho a spolu s Hudcem byl na vlečce od počátku. Kvalifikaci měl sice minimální, nebyla však zapotřebí. Jeho hlavní kvalifikací bylo dlouholeté členství u komunistů. A tohle všechno Vágner, který byl na vlečce za čtrnáct dní týden nechtěl vzít na vědomí, natož pak respektovat.

Pokračování zítra ve 14 hodin!