Poslední útěk, druhá a závěrečná část novely

Sokolovsko a Vřesová není jen film Poupata, ale také retronovela ze sedmdesátých let Poslední útěk. Příběhy lidí, kteří se pokoušeli změnit své osudy. Kapitola 6 - Poslední útěk, druhá a závěrečná část novely.

***

**************************************

Fantazie zjitřená věkem devatenácti let vzpírala se jednotvárné a nudné práci u stroje v dílnách na opravu zemědělských strojů, každodenní vstávání ráno v pět, dřímajícím autobusem cesta do okresního města, přesně v šest stát u soustruhu a potom osm hodin sledovat rafičky hodin, dnes, zítra, za týden, za měsíc, celý život? Pocit nudy, strašné nudy… jak dlouho může vydržet tento způsob žití mladý člověk, naplněný touhou po pohybu, životě plném vzruchu, po větru ve vlasech?

Počátek naplnění této touhy odehrál se po jakémsi flámu do půlnoci, ráno se nechtělo vstávat a tak pro jednou práce neuteče, není přece zajíc. Ale co druhý den? Jít poslouchat řeči mistra, vyčítavé a postraní pohledy spolupracovníků, zvláště těch starších, se svým osudem smířených? Ne, raději posedět u sklenice a tam teprve člověk dostává ty správné nápady: pojedu do Prahy, rozhodl se Standa a další den vyrazil na výpadovku. Jarní počasí naladilo i řidiče a tak se do matky měst dostal něco po poledni.

Kam teď, napadlo ho, když stanul na náměstí pod koněm svatého Václava. Odpověď byla na dosah ruky, kavárny, vinárny, hospůdky, Praha je přece flamendrů ráj, takže vzhůru! Když procházel kolem vchodů honosných hotelů, jeho kuráž poněkud uvadala, tudy cesta nevede, napadlo ho a v postranní ulici našel obyčejnou hospodu. Po několika pivech už patřil do společnosti u stolu, řeči, vyprávěnky, nálada… ve tři ráno ještě proslulý bar Pět pé, v jeho šatně koupil pohled noční Prahy a naškrábal adresu domů, vrátím se, Stáňa. Tak mu matka říkala ve chvílích dobré nálady.

Po odchodu z baru už noci nezbylo příliš, toulal se rannímu ulicemi, sledoval pekařské vozy a první zákazníky bufetů, rozespalé lidi vystupující z tramvají a spěchající za prací, necítil žádnou únavu po nočním flámu, zvláštní, pomyslel si nad voňavou dršťkovou polévkou u stolku v jakémsi automatu. K poledni podřimoval na lavičce v parku před hlavním nádražím, co dál a potom si vzpomněl na Marii. Před rokem nějaký čas pobývala v jejich městečku a necelý měsíc s ní chodil spolužák, jasně, ta bude koukat, až jí navštívím, stejně je takové noční ptáče a možná spolu někam vyrazíme, napadlo ho, když si vybavil název ulice, ve které bydlela.

Po vyptávání a cestě tramvají někam do Nuslí ulici našel, ale stanul překvapen její délkou: číslo domu si už nepamatoval. Babka na rohu si kriticky prohlédla nepříliš upraveného mladíka, ne, žádnou Marii Kulhánkovou neznám, jasně, i kdybys znala, tak bys neřekla, bábo jedna, vydal se Standa dál. U některých domů si prohlížel jmenovky na tlačítkách zvonků, polovina jich chyběla, s podobnými překážkami nepočítal a začala se dostavovat únava a malomyslnost. V náhodou čistém skle výkladní skříně si prohlédl svůj zevnějšek a rozhodl se najít Marii stůj co stůj. Potřeboval si s někým popovídat, umýt a taky zašít roztrženou bundu, skoba vyrobená na nějakém nároží vypadala přinejmenším podezřele.

U čtvrté babky se dočkal.

„Jó Kulhánková, ta bydlí támhle v tom baráku ve třetím patře,“ mávla rukou na kdysi žlutý činžák v řadě stejně nevlídných a oprýskaných.

Po schodech stoupal váhavě, náhle si nebyl jist, jestli Marie o setkání bude vůbec stát, znali se jenom v partě a taky rozchod s kamarádem byl nějaký rušný… co na tom, mávl rukou a stiskl zvonek. Snad mě nevyhodí od dveří.

Otevřít přišla asi šestiletá holčička, zůstala ohromeně stát na prahu a potom zavolala: „Mami, je tady nějakej pán!“

Standa rychle uvažoval, že je Marie rozvedená věděl, o dítěti ale řeč nebyla, nebo si to alespoň nepamatoval… rok je dlouhá doba.

Marie se objevila v předsíni, byla trochu jiná, snad vážnější a taky trochu starší se mu zdála, zůstala stát dva kroky od něho a chladným hlasem se zeptala: „Hledáte někoho?“

Standa se zmateně usmál, no… přece vás… teda tebe…

„Ty?“ poznala jej konečně, „co tady děláš?“ vytáhla obočí a lehce se pousmála, nějak vítaný, návštěvníkem tu nejsem, napadlo ho, když za ním zavírala dveře.

Postavilo si ho doprostřed kuchyně a chvíli si ho prohlížela.

„Kde se tady bereš? A jak jsi mě našel?“ vyptávala se a Standu napadlo, že to s tím jejím svobodným a tuláckým životem bude asi trochu jinak, než jak vyprávěla u sklenky vína před ostatními.

„Ale, mám pár dní dovolený a tak jsem se přijel podívat do Prahy, no a našel jsem tvoji adresu a tak jsem tady…“ soukal ze sebe rozpačitě.

„To je fajn,“ usmála se už klidně a ukázala na židli, „sedni si a povídej, co je u vás novýho?“

Holčička obcházela návštěvníka a zevrubně si jej prohlížela, našla skobu a ukázala na ni prstem: „Ten pán je nepořádnej, podívej jak chodí!“

Standovi zčervenaly tváře, Marie poslala dceru do obýváku a po několikerém píchnutí jehlou už byl zase pořádným člověkem a když si spolu s Marií a její dcerou pochutnával na večeři, zdál se mu svět opět vlídný. Idylka skončila okamžikem, kdy se jej Marie zeptala na nocleh.

Rozpačitě se usmál a pokrčil rameny.

„Ty nemáš kde spát?“ podivila se, „a kde jsi spal dneska v noci, když jsi tady od včerejška?“

„Tak, různě,“ snažil se otázku zahrát do autu. O nočním bloumání se mu najednou nechtělo mluvit.

„Jak různě? U nějaký ženský?“

„Ne ne, zavrtěl rychle hlavou, „prostě jsem v podstatě nespal, no, když to musíš vědět. Trochu jsem popil a potom venku… to… jsem seděl na lavičce, no.“

Původní plán jít s Marií někam tancovat nebo na flám se začal bortit. Musela by nechat malou doma samotnou, ráno ji čekala cesta do práce a vůbec celé Standovo povídání zdálo se jí nějaké podivné. Uložila malou do postýlky v ložnici, otevřela láhev vína vydolovanou z hloubi spíže a posadila se naproti němu.

„Tak povídej, jak to všechno bylo,“ téměř mu nařídila, když si oba zapálili.

„Jak by,“ snažil se Standa o humor, „normálně, vzal jsem si dovolenou, nasedl jsem do vlaku…“

„…dovolenou. Do vlaku,“ odříkávala úsečně, „bez ničeho, v oblečení, ve kterém nejspíš chodíš do práce. Ani ses nestačil pořádně umýt, viď.“

Standa seděl a pomalu začínal litovat, že Marii vůbec hledal. Doufal v úplně jinou Marii, doufal v ocenění svého jednání, snad i podporu čekal… a zatím…

„Poslouchej, neutekl jsi náhodou z domova?“ zeptala se najednou vážně a Standa jakoby slyšel svoji matku. Rychle zvedl hlavu.

„Ne, to ne,“ ale přesvědčivé to nebylo.

Marie seděla nehnutě, dívala se upřeným pohledem a tak zavrtal oči do ubrusu a tiše odpověděl: „Jo, utekl.“

Stále mlčela, to ticho Standu dráždilo.

„Utekl, no a co má bejt?“ zaútočil.

„Něco ti řeknu,“ pousmála se, „ten tvůj kamarád, Mirek se jmenoval, no loni přece, to nebyl nějak zvlášť chytrej kluk. Časem jsem zjistila, že většinou dělal to, co viděl u tebe. A proto jsem tě považovala za moudřejšího, než zřejmě jsi. Opravdu,“ dodala a napila se vína. Standa taky upil a zdálo se mu nějaké kyselé. Víc, než suchá víno bývají.

„Takže se myslíš, že jsem udělal blbost, viď. Že jsem k tomu neměl žádný důvod, viď,“ zvyšoval hlas, „ale to se mýlíš. A hodně,“ ztišil se, když ukázala na dveře ložnice.

„Důvod jsi měl určitě,“ pohrávala si s cigaretou, „devatenáctiletí kluci neutíkají z domova bezdůvodně. A… ten důvod ti stál za to?“

Standa mlčel.

„No řekni, co tě k tomu přivedlo? Nechala tě holka? To se ti ale v životě stane mockrát. Nebo po tobě doma chtěli něco tak strašnýho, že jsi musel utíkat? Poslouchat jsi musel? Ale to budeš muset taky celej život, nejen teď. Tak proč jsi vlastně udělal tu hloupost?“

Na Standu padla únava ze dvou probdělých nocí, Mariina slova byla tichá a klidná a každá věta zpochybňovala to, co udělal pro své osvobození. Nakonec ještě bude mít pravdu!

„Musel jsem to udělat,“ obhajoval se, „každej den do práce, každej den stejná a jednotvárná práce. Doma plno řečí, přijď včas domů, musíš se vyspat, ráno vstáváš, nepij tolik, neutrácej tolik, tebe by to neštvalo?“

Zasmála se.

„Takže jsi udělal vzpouru. Prostě jsi řekl dost, konec a jdu do světa.“

„Jo,“ odpověděl naštvaně.

„A teď si představ, co se dělo v práci. Když jsi nepřišel. Nejdřív si řekli – zaspal, přijde později. Potom si řekli, že třeba marodí. K tomu tvýmu stroji museli dát někoho jinýho. A když jsi nepřišel další den, tak se možná zeptali u vás doma.“

„To určitě. Ti se zajímali jen o to, kdo místo mě bude soustružit ty pitomý součástky,“ mávl rukou Standa.

„Tak dobře,“ souhlasila, „třeba se nezajímali. A co doma? Nevrátil ses z práce, jako jindy. To si vaši mohli myslet, že jsi někam zapadl s partou. Nebo s nějakou dívkou. Jenomže jsi nepřišel celou noc. Co je asi mohlo napadnout?“

„Co by, že jsem třeba spal u kámoše a potom ráno šel do práce, ne?“

„A už jsi to někdy udělal? Abys nedal domů vědět, kde jsi byl a co s tebou je?“

„Ne.“

„Vidíš, takže rodiče si mohli myslet, že se ti něco stalo!“

„Počkej, já domů poslal pohled, že jsem v Praze!“

„No dobře,“ povzdechla si Marie, „dejme tomu. A teď mi povídej, co bude dál. To se budeš toulat bez práce? Bez peněz? Nebo se dáš dohromady s nějakou partou, která vykrádá chaty, auta a podobně? Jak to chceš vlastně dělat?“

Standa mlčel a uvažoval. Celá moje touha po svobodě skončí u Marie, která místo aby mě pochopila, tak mi celý večer jenom káže… a nakonec ještě bude mít pravdu. Něco vykrást a potom se nechat zavřít? A v base přemýšlet, co jsem to vlastně udělal? Ne, to ne. A co teda? Najít si nějakou práci… ubytovnu, vydělat si pár korun a živit se sám? A potom jet domů a všechno vysvětlovat… A být tady bez kamarádů, známých holek…

„Necháme to na ráno, co říkáš?“ navrhla Marie, ustlala mu na tvrdé pohovce v kuchyni a ráno bylo po dobrodružství. Marie jej doprovodila na vlak a s pocity obav vrátil se mladý muž domů. Matka měla červené oči, otec napřáhl ruku ale potom ji rezignovaně spustil. Tu ránu Standa čekal a že nepřišla, bylo pro něho něčím novým. Novým a zahanbujícím.

V dílnách skončil, po těch několika absencích nakonec byli rádi, že odchází, po několika dnech rozmýšlení nastoupil ke dráze, dali ho překládat prkna na vagónech, které se po větším nárazu při posunu posunuly. Znovu chodil na šestou do práce, tahal těžké fošny, ale nebylo to aspoň tak jednotvárné. Po třech měsících mu nabídli práci u posunu, neváhal ani chvilku a začal chodit na dvanáctihodinové šichty denní a noční, práce venku a ve středu neustálého pohybu vagónů a lokomotiv a lidí se mu zalíbila a Standovi se tak splnil alespoň relativní pocit svobody.

**************************************

Koňak proložený vínem vykonal své, zavírací hodina vinárny se ztrácí v ději rozpadlém na drobné střípky vědomí a jeho ztráty, záblesk muzikantů ukládajících své nástroje do pouzder, barman s utěrkou v ruce a jeho úsměšek, na náměstí čerstvý vzduch jemně prosycený všudypřítomných uhelným prachem a hlavně Eliška, o kterou se může ztěžka opírat. S halasem přesunuje se parta ulicemi, pro Standu neznámými, neznámé ulice a neznámé domy, potom schody, slabě osvětlená chodba a ostré světlo v předsíni jakéhosi bytu, potichu, vzbudíte mi děti, syčí Eliška na hlučnou společnost, cože, jaký děti, rozjasňuje se Standovi a zůstává stát ve dveřích spoře zařízeného obýváku. Na stole se objevuje další láhev, Eliška táhne Standu ke gauči, sedni si přece, napiješ se, ne? anebo raději ne, udělám ti kafe, domlouvá mu tiše a mizí za matovým sklem dveří do kuchyně. Standa se snaží zaostřit pohled na ostatní společnost, příliš se mu to nedaří, snad bych měl jít raději domů, napadá ho ve stále delších záblescích vědomí, měl bych jít domů, ale nepůjdu nikam, protože dneska nemusím nic a nemusím nikam, není nic než já a celý svět je jen můj… mumlá sám pro sebe a cítí, jak to celé skřípe. Vždyť tohle všechno už tady bylo, útěk, i tahle situace rozhodování a úmysl… jo, historie se opakuje, cha cha, opakuje, říká si Stanislav Vágner a zapomíná, že historie a události se sice opakují, ale stoupají spirálovitou křivkou vzhůru: protože nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.

Nad velkým hrnkem horké kávy se Standa poněkud vzpamatovává, znovu kontroluje místnost, Eliščina kamarádka objímána v koutě snědým chlapíkem – že by cikán? - se čemusi směje, neznámá žena v dlouhých šatech s hlavou zvrácenou na opěradle křesla podřimuje, další muž něco šeptá Elišce a rukou jí přejíždí prsa, nech toho, slyší Standa a vnímá její pohled k jeho místu, co tady dělám, co já tady vlastně hledám, ptá se sám sebe a z myšlenek na dobývání světa nezbývá téměř nic. Pomalu vstává, rukou zašátrá po stole po cigaretách, v předsíni hledá na věšáku své sako. Proud světla z obýváku dopadá na jeho znavenou postavu, počkej, kam jdeš, ptá se Eliška, nech mě, prosímtě nech mě bejt, spíš vrčí než prosí Standa a tápe ke dveřím, nechoď, tam uvnitř to nic nebylo, nevšímej si toho, překotně hovoří žena, ne, pusť, je mi blbě, je mi z toho všeho blbě… vrtí hlavou Standa, sestupuje po schodech, shora slyší ještě nějaký pokřik, nevšímá si toho a znovu vychází do jarní noci, téměř už rána.

V prázdném vagónu osobáku se vstojí dívá do šera krajiny, rukou se drží rámu otevřeného okna do tváří studený vzduch, vrátit se domů, k ženě a synkovi. Ano, jedu domů, ujišťuje se, ale s ubývající vzdáleností ke stanici, kde má vystoupit, se mu kuráž a plán přijít, otevřít dveře a čelem se postavit k vzniklé situaci pomalu vytrácí.

Na peron malého nádraží vystupuje spolu s několika lidmi, autobus před budovou bude čekat na další vlak, jenž přiveze první dělníky na ranní směnu a tak se Stanislav vydává pěšky dolů do města. Tmavá okna restaurace naproti nádraží evokují chuť na guláš, vždyť to není ani čtyřiadvacet hodin, co jsme tady seděli, napadá ho udiveně, je to vůbec možný? Co všechno se ale přihodilo za těch pár hodin…

Sporé světlo výbojek na vysokých stožárech odhaluje staré domy čtvrtě určení ke zbourání, za pár let tady vyrostou paneláky, jako tam dole, zdálky bílé sídliště jako z barevné pohlednice připomíná letovisko u moře, jen mihotavá světla a tlumený hukot Kombinátu ten dojem poněkud ruší.

Mezi prvními paneláky se Standovy kroky zvolňují, po těle cítí chlad z probdělé noci a pocitu viny, který je po roce života v novém bytě se svojí mladou ženou dost intenzívní. Vlastně, napadá ho, ten společný život zase není tak nejhorší… kdy jsem se vlastně snažil pochopit já její problémy a starosti? Její zájem o hezký byt, jasně, chce možná všechno trochu rychle, ale není se co divit, po třech letech bydlení u našich není divu a chce to nakonec pro nás oba, pro všechny tři… Kdy jsme si naposled spolu jen tak sedli a povídali si o sobě, o tom, co chceme… už je to nějak dlouho. Pořád něco je, pořád se někam spěchá, něco shání a potom to takhle dopadne, říká si Standa poněkud alibisticky, ano, tohle řeknu, až přijdu domů a hned potom si sedneme a všechno si rozříkáme, tak to bude. Jenomže… tohle jsem měl udělat když ne dřív, tak aspoň včera, napadá ho, když prochází kolem osvětleného výkladu obchodního domu, zastavuje se a hledí na vystavené zboží. Já vlastně dneska toho moc navrhovat nemůžu, uvědomuje si. Co a jak bude, to záleží jenom na mojí ženě…

Z odvahy jít přímo a s otevřeným hledím do problémů kolem jeho noční jízdy už nezbývá téměř nic, cesta k paneláku s jeho bytem vede kolem koupaliště, Standa dostává chuť na cigaretu a ještě jeden, chvilkový odklad, dírou v plotě leze dovnitř… cosi mu připomíná tahle díra, jistě, věžák nad koupalištěm, tam přece bydlí, nebo vlastně bydlela Matylda.

Zapálená cigarety zvyšuje tep, hlava znovu začíná třeštit, Standa usedá na prkna opalovacího plata a před očima vidí Matyldu.

**************************************

Nevím, dneska opravdu nevím, jestli jsem ti lhal anebo jsem tě měl opravdu rád, snad ano, určitě pokaždé, když jsme byli spolu. I v práci, ty tvoje vytahaný tepláky a tričko, obepínající houpavá prsa, když jsem přišel na vlečku, byla jsi první, s kým jsem se bavil, nejprve to byla zvědavost na tvoje tělo, byla jsi v období, kdy se svalová hmota pomalu přeměňuje v tukové polštáře, ještě to nebylo znát a tvoje tělo bylo pevné, ňadra už připravená na svoji původně určenou funkci… těch několik milování u tebe v garsonce nebyla žádná sláva, holky jako ty přílišnou fantazií neoplývaly nikdy a já tehdy neměl odvahu říct, jak by se mi to líbilo nejvíc.

Jenomže jak se blížil termín předání našeho paneláku nájemníkům, stále častěji jsem jezdil ve volnu domů za ženou a naším klukem, který začal žvatlat první táto a mámo. Pár měsíců relativní volnosti nebylo k zahození, ale na to ses nemusel ženit, jako bych slyšel svoji matku a tak jsem začal brzdit. V některých názorech bysme se stejně neshodli, ale zůstali jsme kamarádi, jakkoliv je to záležitost údajně nemožná. Jedna věc byla milá až do poslední chvíle, než tě přeřadili na ranní směnu. Poměrně záhy jsem věděl, co se děje za dveřmi mistrovny v době mé nepřítomnosti. Buď si mistr našeho vztahu nevšiml, anebo tě nebrali s Jedličkou na vědomí natolik, aby před tebou o některých věcech nemluvili. Takže pokaždé, když se něco zajímavého dělo, byl jsem v obraze a mohl se podle toho zařídit…

Jedlička, zastupující mistr nejlépe do důchodového věku. Člověk, který se snažil prostě přežít pokud možno za větrem. Nepadli jsme si do oka od samého začátku, byl jsem pro něho příliš mladý a hlavně příliš prostořeký. A vadilo mi, že někdo má víc peněz za stejný, a někdy i menší podíl na společné práci. Oni byli zvyklí, že se jim neodporuje. A pokud ano, tak někde za bukem. A to jsem já porušil. Kdo ví, jestli z naivity, ve víře v nějakou spravedlnost, nevím. Nahlas jsem označil to, co věděli všichni a myslím, že se to hodilo i mistrovi. Protože on se soudruhů bál hodně.

Práce ve dne s praporkem a v noci s lampou opravdu nebyla procházka růžovou zahradou a když to Jedlička pochopil, odešel sám. Mistra jsme potom zastupovali sami a mělo to dvojí efekt. Člověk nemusel být vystavený nepřízni počasí, vystavoval se však nepřízni šéfa vlečky v případě, že se něco neudělalo nebo nepovedlo.

Bláha… to je prostě Bláha. Rozhodně není bláhový, jak by se člověk domníval podle jména. Kliďas, i odborník. Sice pomalu o generaci starší, ale s pochopením pro kraviny, které v mládí člověk vyrábí jak na běžícím pásu. Nebo alespoň někdo. Jako třeba já. Kdo ví, jak mě bral, dodnes to nevím. Ale já jeho ano. Každopádně.

Ivana. Sluníčko naší party. Sluníčko, dokud nepřišel nějaký mrak. Potom to byla bouřka. Ani ta se nebála říct nahlas to, co si myslela. Pokud měla zájem a chuť. Někdy byla jako duchem nepřítomná, udělala si svoji práci, předala službu na hradle a mizela. Ale když člověk něco potřeboval, pomohla. A byla to opravdu krásná ženská. Svým způsobem, protože určitě jsou nebo byly krásnější. Pro nás to ale byla kočka.

Chvílemi jsem měl pocit, že by mezi námi cosi mohlo vzniknout, ale Ivana znala velmi dobře tu hranici, za kterou nelze. A dovedla to dát pěkně hezky najevo. Když jsem byl u té hranice velmi blízko, dostal jsem takovou malou ránu jako od elektrického dvanáctivoltového ohradníku. A věřím, že po překročení té hranice by těch voltů bylo mnohem víc…

A Karel Ebrt. Zvláštní člověk, svým způsobem opravdu samorost. Rostlý ale tím správným směrem. To on mi nakonec dal lekci, co je to rodina, když mi vyprávěl svůj příběh. Chvílemi jsem tomu ani nechtěl věřit, protože ačkoliv jsem poznal mezi lidmi všelijaké vztahy, tohle mi přišlo jako z hororové pohádky. Jenomže později jsem zjistil, že někdo prostě má smůlu a v líčení zla, které prožil na vlastní kůži si nemusí ani moc vymýšlet. Na druhé straně je fakt, že tihle lidé se svojí minulostí příliš nechlubí.

A tak taky díky osudům Karla Ebrta zvednul se Stanislav Vágner ze studeného plata opuštěného koupaliště a protáhl ztuhlé klouby. Vylezl dírou v plotě, vyhrnul límec saka. S rukama v kapsách došel ke svému paneláku a podíval se nahoru do oken ve čtvrtém patře. Na okamžik se mu zdálo, že za záclonou zahlédl stín. Sklopil hlavu a otevřel vchodové dveře. V domě bylo ticho, před pátou ranní ještě málokdo vstával do práce. Minul kabinu výtahu a vydal se po schodech nahoru. Nahmátl v kapse klíč a potom jej pustil. U dveří svého bytu se zastavil a chvíli přemýšlel, jestli se mu stín za oknem jenom nezdál. Nebyl si jistý.

A potom tiše zaklepal.

KONEC