Kuchařská sabotáž (první část)

Povídka, kterou se právě chystáte číst, získala v letošní soutěži Literární Šumava Klatovy (spolu s předchozí povídkou "Zatoulaný pes") cenu Františka Pravdy - cena Českého rozhlasu Plzeň. Obrázky z předávání cen jsou na mém webu http://www.multiweblog.estranky.cz/

Ilustrační foto Z. Huspek

************

Ten červencový den měl být jedním z těch obyčejných sedmi set třiceti dnů, které jsme byli nuceni prožít navlečeni do vojenské uniformy – v našem případě spíš do vojenských montérek.

Měl být, ale nebyl, jako ostatně žádný den u bachmačů *. Hlavní náplní služby u železničního vojska nebylo bránit socialismus a mír, nýbrž tvrdě makat při generální obnově tratí v různých koutech republiky. I když tvrdě… jak kdy.

Koleje jsme měnili od poslední výhybky jedné stanice k první výhybce stanice další, v tomto případě v úseku Domažlice – Janovice nad Úhlavou. Postup byl na první pohled jednoduchý – spoje jednotlivých kolejových polí (v délce 25 metrů) se rozřezaly, pak celé pole i s pražci zvedl speciální jeřáb a naložil ho na nízké podvozky. Další technika upravila terén trati a jiný speciální jeřáb tam položil kolejové pole smontované z fungl nových pražců a kolejí. To všechno si železniční armáda dělala sama a naši lampasáci na to byli patřičně hrdí. I my bachmači jsme byli spokojení, za práci jsme pobírali každý měsíc pár stovek, vojenská buzerace téměř žádná a když, tak pouze jako připomínka, že pořád jsme příslušníky socialistické armády.

Do těchto končin jsme se přesunuli z Prahy, kde jsme dělali trať z Vršovic do Říčan a po rušném životě v Praze přišel nám tenhle kraj naprosto mrtvý. Nebýt Koziny, historie hlídačů hranic a rebelií kvůli nějakým glejtům, nestál by ani za zmínku v literatuře, natož pak v učebnicích dějepisu. Jedinou pozoruhodností metropole Chodska bylo náměstí s barokním loubím na obou stranách, kde v jednom z těch domů čirou náhodou  nějaký čas pobývala národní buditelka a postrach povinné školní četby Němcová, která odtud napsala pár postřehů…

Z Domažlic udělali okresní město jenom proto, že široko daleko nebylo město větší a poněvadž ležely pár kilometrů od hranic se zlými imperialisty, hemžilo se tady plno vojska – péesáci, motostřelci a kdoví kdo ještě. A těm všem byli bachmači trnem v oku.

************

Tábor pro náš prapor vybrali velitelé na louce za nádražím v Koutě na Šumavě, nové koleje montovala třetí rota na volné ploše malého nádražíčka z červených cihel jménem Dobříkov na Šumavě, já byl v partě, která dělala pravý opak. Na domažlickém nádraží kousek od výtopny jsme rozebírali vytrhaná kolejová pole, byla to práce sice špinavá a občas i dřina, ale bylo nás jen deset, velel nám desátník Laco Vareka, který dělal stejně jako my a stejně jako my koukal, aby práce byla hotová co nejdřív a zbytek doby vymezené na rozbrání přibližně pětadvaceti polí jsme se mohli zašít někde za pražcema a rozjímat o budoucím životě v civilu.

Na demontáž jsme jezdili vejtřaskou kolem páté odpolední, tou dobou přiváželi z trati vytrhaná pole, pěkně po čtyřech naskládaná na rolíkových podvozcích. K naší radosti nám občas přivezli práci v osm nebo devět večer, zrovna jako ten den.

Když to Vareka telefonicky od strojmista topírny zjistil, vydal neformální rozkaz:

„Do osmi volno, kto chce, môže ísť na pivko!“

Pobízet jsme se nenechali a nakonec jsme museli losovat, kdo zůstane na místě a v případě příjezdu kolejových polí dokluše pro nás do nádražní hospody – bylo totiž po výplatě a každému z nás se v kapse tetelilo pár stovek, jimž bylo nutno utrhat drápky.

S rukama v kapsách khaki montérek jsme kráčeli po prvním peronu, kde se chystali k akci skuteční vojáci. Čtyři dvojice péesáků ve vycházkových uniformách se samopaly na hrudi (ani na chvilku jsme nepochybovali, že v zásobnících je 36 ostrých) čekaly na příjezd mezinárodního rychlíku do Mnichova. Když vlak se skřípěním brzd zastavil, zaujali na jeho začátku i konci bojové postavení a bedlivě hlídali, aby se k němu nikdo ani na krok nepřiblížil.

Kdo ví, jaké měli pro ten případ rozkazy, jestli rovnou střílet anebo případného cestujícího bez dokladů jen odchytit, ale to už jsme probírali u stolu s pobryndaným vikslajvantovým ubrusem v zakouřeném lokále, kde konec šichty zapíjeli ajznboňáci, chasníci z nedalekého agropodniku, pár nelegálních lehkých žen a několik existencí pochybného původu.

Tyhle hospody! Nebylo to zrovna moje parketa, ze svého rodného lázeňského městečka jsem byl zvyklý na druhou, maximálně třetí cenovou skupinu, jenomže na vojně byl člověk rád i za tohle. A zvlášť, když měl u stolu pár spřízněných ksichtů, jako byl ten hned vedle mně. Láďa „Guma“ Brada šíboval vagóny v Karlových Varech, se svojí dlouhou postavou byl všude na očích a kdo ho případně přehlédl, toho upoutal jeho smysl pro kdejakou kravinu.

„Já bych to šel zkusit,“ nabídl se po prvním pivě.

„Co jako,“ zajímalo Vareku, který se před jeho nápady měl na pozoru.

„No vlezu do toho vlaku a počkám na hajzlíku, až mě dovezou za hranice. Mezi ty odporný kapitalisty,“ zašklebil se Guma a Vareka se zhrozil.

„Čo ťa to napadá? Chceš ma priviesť do průseru?“

Ve vlaku dělali celní a pasovou prohlídku, po jejím dokončení nastoupí péesáci do prvního a posledního vagónu a budou hlídat, aby nikdo nenaskočil cestou ke hranici.

„Postřeh!“ zavolal Guma, klepnul zespoda do papírového tácku a nechal ho několikrát ve vzduchu otočit.

„Pětkrát,“ zavolal radostně a sledoval, jestli se díváme.

„Co pětkrát,“ zeptal Kotrčka nechápavě.

„Pětkrát se tácek otočil, než jsem ho chytnul,“ vytahoval se Guma.

Kotrčka se svým pomalejším myšlením jen koukal, jako ostatně skoro na všechno. Chechtali jsme se jemu, Láďovým nesmyslům o počtu otáček tácku, dopíjeli jsme každý druhé pivo a ve dveřích se objevila lítačka. Trojice péesáků ve vycházkových uniformách, v pase přeštípnutý žlutými opasky, moc se nerozhlíželi a rovnou k našemu stolu. Musel na nás být pohled pro bohy, někdo měl pod montérkama jen tričko, někdo košili, dva jsme si nechali na hlavách čepice od maskáčů a podle toho nás identifikovali.

„Ukažte nám doklady,“ zavelel desátník s pistolí zavěšenou v pouzdře za opaskem.

Laco Vareka se postavil a dal vyniknout svým dvěma peckám na montérkové blůze.

„Máš nejaký problém?“ zeptal se poklidně a my zaregistrovali, jak nádražní hospoda ztichla.

„Soudruhu desátníku, za prvé mi netykejte a za druhé ukažte vojenskou a vycházkovou knížku!“ poroučel velitel lítačky znovu. S napětím jsme čekali na Lacovu reakci.

„My tuná nie sme na vychádzke, ale na večeri. Pretože my sme v práci, či to náhodou neviete. A neviem, prečo by som ti mal vykať, keď to máš za rovnakú dobu do civilu ako ja,“ trochu přidal na hlase Laco a my mu málem zatleskali.

Péesácký kaprál znejistěl, ale pak si uvědomil svoje postavení a přítomnost dalších dvou členů lítačky.

„Nechte si ty řeči a ukažte mi doklady!“ rozkázal znovu a Laco vytáhl svoji vojenskou knížku. My ostatní jsme pochopitelně nic takového u sebe neměli.

„Tak železniční vojenský útvar, podívejme,“ řekl posměšně kaprál a listoval v šedivé knížečce.

Podíval jsem se otevřenými dveřmi hospody, mezinárodní rychlík byl pryč  a vzadu se po kolejích pomalu sunula souprava vytrhaných kolejových polí. Než vlak zastavil, objevil se ve dveřích výpravčí v červené čepici.

„Tak armádo, máte tady práci,“ zahalekal a pak si všiml lítačky. Došel až ke stolu a polohlasně, ale důrazně řekl jejímu veliteli: „Nech je v klidu, ty jsou tady důležitější než vy!“

Bez jediného slova vrátil desátník od péesáků Lacovi vojenskou knížku a za hlasitého smíchu okolních stolů odkráčel se svými nohsledy ven.

Lacovu prozřetelnost nahlásit výpravčímu, kde nás po příjezdu vlaku z opravované trati najde, jsme museli kvitovat s uznáním. Zaplatili jsme každý ty svoje dvě piva, po železných schůdcích se vyšplhali na bruknu lokotraktoru, který přitáhl staré dřevěné pražce s ojetými kolejemi a vzápětí jsme se vezli k našemu odloučenému pracovišti.

************

Celá souprava pomalu zajela na kolej pod vysoké portálové jeřáby zvané kozlíky, pohybující se na vlastních kolejničkách a přesahující dvě koleje manipulační. Na každém konci pole zahákl bachmač speciální rameno za koleje a pak kozlíky zvedly pole kousek nad ostatní. Po vzájemné domluvě obsluhy popojely elektromotory s kladkami nad volnou kolej, kam se pole usadila.

Dosáhnout synchronizace pohybu kladek nebyla žádná sranda, tlačítka každého kozlíku mačkal jeden vojcl a bylo jen na něm, jak se domluví se svým protějškem. Když se nedařilo, kolejové pole se ve vzduchu nebezpečně rozkývalo a odlehčené konstrukce jeřábů se rozvibrovaly.

V naší partě skládal Laco a Petr Beránek, další mazák. Byli sehraní a za necelou hodinu byly rolíkové podvozky volné. Mezitím už jsme nastartovali motorové zatáčečky nastavené na opačný běh a povolovali jsme matky a uvolňovali svěrky, co drží kolej u pražců, další dvě elektrické zatáčečky vytáčely vruty od podkladnic, uvolněné koleje se kozlíkem odklidily na hromadu a na další hromadu se skládaly pražce.

Byl teplý večer, dělali jsme do půl těla svlečení, na pražcích bylo plno bordelu z trati a každé bouchnutí zvedlo oblaka prachu, po dvou hodinách jsme byli jak černoši. Obloha na západě zvolna tmavla, ve světle silných halogenů se ojetá temena kolejnic stříbřitě leskla a před půlnocí jsme byli hotoví. S prací, ale i z únavy, protože vražedné tempo nasazené na začátku šichty jsme drželi až do posledního vytočeného vrutu na posledním pražci.

„Ideme do sprchy!“ zavelel Laco Vareka a to byl rozkaz, který jsme poslechli s nadšením. Velitelé nám vyjednali možnost vysprchovat se v šatnách výtopny a tak jsme pod plachtu našeho náklaďáku lezli když už zmordovaný, tak alespoň čistý.

Včasným nasednutím jsem získal místo na konci dřevěné sklápěcí lavičky a mohl tak pozorovat dozadu ubíhající asfaltovku z Domažlic do Kouta, za námi zůstaly zatáčky "Na kočárku" s lesíkem, kde vedle silnice zahloubená v terénu běžela trať do Klatov, tenhle kus už byl hotový, pokládalo se mezi Loučimí a Pocinovicemi, míjeli jsme odbočku na Oprechtice, kousek rovinky a už jsme byli mezi prvními domky Kouta na Šumavě. Rámus auta probudil čokly všech možných ras, okna obydlí byla tmavá a občasná pouliční lampa se snažila přesvítit měsíc na bezmračné obloze.

V jeho světle vypadal náš tábor na louce za nádražím jako stavebnice. Čtvercová travnatá plocha uprostřed nahrazovala kasárenský buzerplac, jednu její stranu lemovaly maringotky lampasáků, další pak průčelí velkých bílých stanů pro 30 vojáků, třetí stranu uzavíral ještě větší jídelní stan a pár menších kuchyňských. Vjezd do tábora tvořila brána ze soušek nedalekého lesa a velitelský khaki stan pro dozorčího, za kuchyňským komplexem stála v provizorním autoparku vyrovnaná řada nákladních vejtřasek a pár gazíků.

Řidič nám zastavil hned za bránou, z tranzisťáku ve stanu dozorčího se ozývala písnička Václava Neckáře – „Znám kout, tam je louka a na louce tůň
a stáj, odkud kouká a řehtá se kůň

a sůva tam houká a hedvábnou tmou

ta louka si brouká tu mou“,

seskákali jsme z korby vejtřasky a nakráčeli do svých postelí. Za dalších pět minut jsem nevěděl o světě.

************

* Železniční uzel Bachmač na Ukrajině je důležitou železniční křižovatkou. V březnu 1918 hájilo československé vojsko bojující v Rusku tento železniční uzel proti německé přesile při své evakuaci z Ukrajiny na východ. Zde vznikly první čety, které opravovaly zničenou železniční trať. V novém Československu bylo železniční vojsko založeno v roce 1919. Třicet let poté ustanovilo ministerstvo národní obrany 19. červenec 1949 památným dnem pluku a povolení nésti tradiční historický název „Bachmačský“.
V následujících letech nebyla k uznání těchto tradic politická vůle, tento název byl opuštěn a stal se pouze pejorativním vyjádřením služby vojáků železničního vojska.

Dokončení je zde!