Bílá strž - jediný vodopád na Šumavě

Počasí na přelomu dubna a května se nedalo odolat a tak jsem v neděli (29.4.) sundal kolo z háků v garáži a jal se splnit hned několik pošetilých nápadů. Pojedu se podívat na jediný šumavský vodopád, který od mého bydliště není až tak daleko – bratru kolem třiceti kilometrů, to byl nápad první. Tím si splním cíl pro letošní rok a to zvládnout na jeden zátah tolik kiláků, kolik mi bude v květnu let (65). To byl nápad druhý, třetí pak se nabízel sám - nafotit vodopád pokud možno jinak, než jej fotí všichni. Jak to dopadlo, o tom následující otextované fotografie.

Křižovatka pod Ostrým "Stateček"Z. Huspek

Fotografovat vodu v pohybu je nejlépe delším expozičním časem ze stativu, takže do fotobatohu jsem kromě dvoustovky objektivu, malé svačiny, lahve (taky malé) s údajně energetickým nápojem přibalil zapouzdřený stativ a ráno po osmé vyrazil známou trasou přes Pocinovice do Nýrska. Počasí ideální a poněvadž jsem nemínil fotit pouze vodopád, zastavil jsem hned po výjezdu z lesíka nad Hadravou.

Ta je na panoramatickém snímku s vrcholy jihozápadní Šumavy vlevo.

Před devátou hodinou se chalupy kolem silnice teprve probouzely a tak jsem podél potoka Andělice před Pocinovicemi chvilku závodil s dvěma srnami (kdopak asi vyhrál?), kus dál vyběhl z lesa zajíc a po sjezdu k Nýrsku zaplácala mi nad hlavou křídly barevná kačena.

Městem jsem projel kolem Úhlavy k parádně obnovenému a plně funkčnímu Lesnímu divadlu, kde se člověk může oddávat nejen umění divadelnímu a výtvarnému (přes sezónu jsou zde k vidění zajímavé výstavy v plenéru), ale v příjemném interiéru hospůdky u vchodu také praktičtějším aspektům života a tedy jídlu a dobře vychlazenému pivečku a upaloval jsem ještě kousek po silnici lesem, abych po necelém kilometru odbočil na cyklotrasu 2049, kde moje upalování na dlouhou dobu skončilo. Začalo totiž stoupání a kdybych tušil, že až do výšky 1015 metrů, možná bych svoje plány pozměnil. Stráně zarostlé lesem, občas paseka nebo svažitá louka, do toho jedna dvě upravené chalupy… jelo se hezky, byť do kopce.

Na obrázku jsou Horní Polánky kousek za Nýrskem. Silnice vlevo vede nahoru do kopce, za mnou pokračuje rovina k přehradě na pitnou vodu. Než jsem nafotil, profrčeli tudy dva cyklisté, oba pochopitelně rovně. Na mně podle mapy čekala cesta do kopce. Nu což, dal jsem se na vojnu, tak jedeme!

Necelý kilometr se ovšem naskytnul další krásný výhled, takže zastavit, nafotit… fotozastávky jsou zároveň malým odpočinkem. Na snímku vlevo na pozadí Nýrská přehrada.

Do kopců to byla jízda docela pomalá, nemínil jsem se zchvátit v první třetině cesty a tak jsem šlapal na nejlehčí převody – což bylo pomalu, alespoň ale o chlup rychleji než jít pěšky, K tomu došlo po pár kilometrech. Prostě jsem v nejprudším stoupání slezl a kus šlapal šourem. Tak jsem se dostal na rozcestí Pod Hraničářem do výšky 782 metrů. Dal jsem si předsevzetí vyfotit všechny rozcestníky, takže i tady jsem slezl a pořídil pár snímků. Než se tak stalo, vynořili se z lesa dva chlapi na kole – velký a malý, přijeli od Nýrska po modré značce a tudíž jinudy než já. Zeptal jsem se, jak to vypadá dál ke strži, větší chlap (táta) mi odsouhlasil směr a taky mojí obavu, že to bude ještě docela dobře do kopce.

„Je to trochu zvlněné, ale víc do kopce, dostanete se vlastně přes tisíc metrů…“ ukončil řeč s úsměvem, popřál mi pěkný výlet a oba odjeli tam, odkud já jsem přijel. Z kopce, pochopitelně.

Další rozcestí bylo po dvou a půl kilometrech – u zaniklé obce Zadní chalupy. Potvrdila se předpověď zvlněné cesty, tady jsem byl ve výšce 731 metrů. Další pokračování bylo po červené turistické značce 9,5 kilometrů na rozcestí Stateček, odtud ke strži už jen coby kamenem dohodil a zbytek došel, nabízela se také možnost jet po červené v opačném směru do Svaté Kateřiny a domů. Bylo 10.20, stihnul bych v pohodě nedělní oběd… jenomže bych si nesplnil předsevzetí a tak jsem nasedl a jel dál.

Cesta vedla ve stínu lesa, ze strání zurčely potůčky a já se konečně dostal do nejvyššího bodu svého putování – na rozcestí Lomnice do výšky 1015 metrů. Od posledního focení jsem ujel 3 kilometry za víc než půl hodiny, protože možná polovinu jsem šlapal pěšourem. Do cíle zbývalo ještě sedm kilometrů a že se nějaký kopeček ještě naskytne jsem nepochyboval ani na chvíli.

Vyfotil jsem kolo zaparkované u zbytku sněhové závěje, což byl důkaz počasí letošního jara – na sobě krátké kalhoty a dres s krátkými rukávy a v příkopech kolem cesty sníh, při pohledu zdola byl vidět sníh i na holých pláních pod Ostrým!

Další zastávka byla na křižovatce Stateček ve výšce 958 metrů a to už jsem byl skoro u cíle, k rozcestí Bílá strž scházelo už jen 1,2 kilometru!

Stateček je křižovatka pěti cest – odtud se pokračuje na vrchol Velkého Ostrého (tahat sebou kolo se nedoporučuje, cesta je krkolomná a místy je nutno kolo nejen tlačit, ale dokonce nést na zádech) a do Bavorska. Po další cestě jsem přijel z Nýrska, ta pokračuje dolů v Černému a Čertovu jezeru na Špičák. Vlevo se jede dolů z prudkého kopce do Hamrů, kolem Bílého potoka, pátá cesta vede taky dolů, Hamrům se ale vyhýbá. Název dala křižovatce stará usedlost, která zde stávala do roku 1953. A ještě zmínka z informační tabule – do zdejšího romantického a divokého kouta Královského hvozdu umístil hudební skladatel Carl Maria Weber děl své romantické opery „Čarostřelec“.

Tohle jsem si přečetl, z nedaleké vyhlídky pořídil snímek údolí, kde pod zalesněnými stráněmi leží Hamry a konečně se dopracoval k zastřešené, ze dvou stran otevřené chatce u vodopádu. Tady bylo nutno kolo přivázat k kládě zábradlí a po velice mizerné cestě sestoupit k vyhlídce.

Byl jsem u cíle, na počítači 33 krušných kilometrů, před sebou zpáteční cestu a hlavně fotografování vodopádu. A tady veškeré nadšení končí.

Vodopád sám o sobě nemá chybu. Vysoký 14 metrů, hojně zásobený vodou z již zmíněných tajících zasněžených plání (pozor, v suchém létu je vody velmi málo a zážitek téměř žádný), hukot kolem dokola... nejblíže se ovšem lze dostat jen do místa, odkud je tento snímek. Ruka cyklisty je tam schválně pro porovnání vzdálenosti.

Na dalším snímku je vodopád vidět poněkud lépe - muse jsem ovšem - zákaz nezákaz - podlézt zábradlí z ohoblovaných kůlů a kamzíkovitým zůsobem se za pozornosti nově příchozích turistů dostat trochu níž a najít místo, kam umístit stativ.

Mezi kameny hučí křišťálově čistá a ledová voda dolů do údolí k Hamrům jako Bílý potok. Je snahou zachovat krajinu v její původní podobě - budiž. Jenomže například padlý kmen buku v levém dolním roku snímku leží na malé plošince, z níž by se vodopád dal vyfotit ještě lépe...

Pohled na dolní část vodopádu, foceno za stativu. Účelu bylo dosaženo, člověk vidí nedotčenou přírodu...

Lidskou rukou téměř nedotčená je ovšem i přístupová cesta na vyhlídkovou plošinku a taky už bych výhrady měl. Vývratový strom vlevo zřejmě bude součástí cesty do té doby, než se uvolní podpěrné větve a kmen na na někoho  spadne.

Kameny, kořeny a nerovnosti sice vypadají romanticky, jít po této cestičce dolů je o zdraví. K vodopádu se lze dostat buď pěšky nebo na kole - to je v pořádku. Je nicméně nutno počítat s tím, že většina turistů má už pár kilometrů za sebou, takže jistá únava tady je. Zvrknout si nohu na takovémto povrchu je dílem okamžiku a v tom případě je po zážitku...

Jak je vidět, zájem turistů - a nejen českých - o vodopád v Bílé strži je velký. Co vyjde z tohoto místa na kompaktních digitálech za snímky je ovšem otázka, žádná sláva to zřejmě nebude. A je to škoda. Ke spokojenosti určitě nejen mojí by stačilo málo -  upravit přístup k vyhlídkové plošině, případně ji posunout o pár metrů níž. Pohled na vodopád zdola je přece jenom poněkud jiný, než ze stávajícího místa...
Bílá strž je živým důkazem neustálého souboje ochránců přírody s jejími obdivovateli. Jedni se snaží zachovat podobné kouty hor naprosto neporušené, druzí se snaží zpřístupnit je co největšímu počtu zájemců. Stačila by vzájmená domluva...

Tohle všechno mě napadlo při cestě dolů do Hamrů po asfaltové silničce, o jejíž perfektní kvalitě se některým městům pouze jenom zdá. Po levé straně zurčel Bílý potok, po pravé se táhly zalesněné stráně... jednu chvíli jsem musel zastavit a v malinkém potůčku při cestě zchladit ráfky kola docela pěkně nažhavené neustálým brzděním!

V půl druhé jsem projel Hamry a kolem přehrady přes Milence - kde jsem marně doufal v otevřenou hospodu a nejméně jedno orosené před další cestou - jsem pokračoval kolem auty a motorkami obležené hospůdky Zemanka do Nýrska a domů, kam jsem dorazil před třetí odolední.

Celkem jsem najel 63 kilometrů (2 chyběly do limitu) a přivezl 110 obrázků - z nichž 13 jste viděli zde na blogu. Další jsou na www.multiweblog.estranky.cz.

Hezký den!