Dveře se za nimi zabouchly rychleji a prudčeji, než by si byl přál… Prostě život v manželství je někdy takový, o bouřlivé situace zde není nouze. Ještěže po bouřce přijde vždy vyjasnění.
Už když vystupovali z výtahu, myslel dávno na jiné věci. Hlavně na svou práci. Co nestihl a musí ještě udělat. Komu je třeba zavolat. Vyjde mu to jít si večer zaběhat? Možná bude pršet. Hlavně, že stihli ten autobus.
Stojí sami na zastávce. Jsou to vzácné okamžiky, kdy ten malý mlčí. Sluší mu to, v bílé šiltovce a s raketou přes rameno. Ani se nestačí divit, jak mu ten tenis jde, hraje už přes velkou síť.
„Tati“, ozval se váhavý hlásek, „tati…?“ „ No copak?“ moc dobře ví, že dokud nebude reagovat, zopakuje syn oslovení klidně stokrát. „ Tati, že se nerozsoudíte?“ „Cože???“ „No že se nerozsoudíte s mamkou?“ „ Myslíš jako, že se nerozvedeme?“ „Jo, nerozvedete, že ne?“ „ To víš, že ne! S tvou mámou nikdy!“, stiskl mu pevně jeho malou dlaň, když nastupovali do autobusu…
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Děti nežijí ve vzduchoprázdnu, ale s námi a mezi námi, dospělými. Sdílejí naše životy. Jsou lakmusovými papírky našich vztahů. Potřebují tátu a mámu. Především. Rozvod rodičů je pro většinu z nich noční můrou, katastrofickým scénářem. Ale pro obrovské množství dětí se dnes a denně tato noční můra stává realitou, bohužel. Možná je to běžné, ale není to normální. Rozvod znamená vždy velkou bolest, nejistotu, napětí pro děti. Co nejvíc bolí, je právě ztráta jednoho z rodičů. Pokud chceme jako rodiče pro naše děti to nejlepší, „jednoduše“ se nerozvádějme! A tam, kde nelze rozvodu už zabránit, mírněme alespoň dopad situace na děti, snižujme jejich poznamenání. Dejme dětem naději, že láska, péče a výchova obou rodičů jim bude v dostatečné míře i po rozvodu dopřána a zachována. Jednou z dobrých možností, jak bolestivě nezabouchnout dveře mezi dítětem a jedním z rodičů, může být střídavá péče...
