Žblebt roku: Michaela Jílková

„Co takové právo na stejný domov? Chápete, tím mu upíráte stejný domov! Domov, to je pojem, který nelze dělit dvěma.“

Známá „kotelnice“ a maskotka ultrafeministického spolku proFem se v roli „nestranné“ moderátorky pořadu Máte slovo jasně postavila na stranu zastánců jednoho domova pro dítě (čti: jednoho rodiče).

Vyjádření paní Jílkové už jen tím tónem, jakým bylo v pořadu věnovaném střídavé péči vyřčeno, útočí na naše emoce a také na náš zdravý selský rozum. Připadá mi, že nejen ona, ale i spousta dalších odpůrců střídavé péče má prapodivné matematické představy – uvažují o tom, že domov musí být stále stejný, pouze jeden, nelze jej dělit dvěma…

Co je tedy domov, pojem, o kterém se zpívá i v naší státní hymně, a jaký je? Je to naše vlast, náš rodný kraj, naše bydliště? Domov je jednoduše tam, kde se cítíme být doma. Není to jen střecha nad hlavou, dům či byt včetně zařízení a určitého komfortu. Náš domov je především tam, kde jsou nám nablízku naši nejmilejší lidé, kde prožíváme vztahy v rámci své rodiny. Domov by nám měl poskytovat stabilní zázemí, ale nejen to…

Domov je tu pro naše děti a pokud má být skutečným domovem, nesmí v něm dětem chybět především láska, péče, pozornost a výchova jejich rodičů. Všichni ti s názory podobnými paní Jílkové by si měli uvědomit jedno – ne střídavá péče, ale rozvod jako takový bere dětem jejich domov, jejich jistotu a útočiště.

Když si táta sbalí kufry a odejde navždy pryč, domov už nikdy nebude stejný. Vždy tu bude dětem chybět právě on. Jeho kartáček na poličce v koupelně, vyhazování do vzduchu, pohlazení  jeho velké drsné dlaně a pro puberťáka i nesnesitelné dotazy „kam a s kým jdeš a kdy přijdeš?“  A pokud odejde máma, chybí zrovna tak. Ta její vůně a hebká pusa na dobrou noc… Proč někdy nejde čas vrátit zpět?

A pokud se odstěhuje rodič i s dětmi z jejich dosavadního domova (třeba i na druhý konec republiky nebo dokonce do cizí země) – je to snad to nejhorší. Najednou jakoby bylo vše úplně vzhůru nohama! Celý svět dítěte se bortí jako domeček z karet… Nejen že tu bolestně schází jeden z rodičů, ale navíc se změnilo prostředí, vše je nové a jiné, spolužáci, učitelé, sousedi, kamarádi, často i příbuzní zůstali v předchozím bydlišti. Dítě se utápí v nejistotě. Co bude teď? A stává se nezdravě závislým právě na osobě, která jej z jeho domova vytrhla.

Už mě celkem štve ta zaslepenost, se kterou často zrovna ti, kteří kvůli rozpadu svého partnerství vyrvali děti z jejich rodiny a z prostředí, kde se děti cítily být doma, a poté je odstavili vlivem své výlučné péče od druhého rodiče, volají hlasitě po tom, že domov má být stejný a pouze jeden a že střídavá péče údajně dětem jejich domov bere či upírá… Je to křik potrefených hus? Pochopí snad už konečně paní Jílková a další křiklouni, že střídavá výchova dětem nic tak podstatného, jako je domov, neodpírá? Naopak jim nebere právě to, co by dětem při výlučné péči pouze jednoho z rodičů muselo do budoucna velmi citelně chybět. Nebere jim totiž mámu ani tátu.

Je alibismus myslet si, že dítěti všechny ty obavy, stres a bolest, kterou prožívalo při rozpadu vztahu rodičů, něčím vynahradíme. Že místo dvou rodičů mu bude stačit pouze jeden a k tomu jeden pokojík…Jen oba dva rodiče společně mohou dítěti vytvořit jeden domov. Jisté je, že po rozchodu mámy a táty už domov dítěte nikdy nebude stejný…

Proto je dobré, pokud rodiče překonávají své rozpory a neberou rozvod či rozchod jako rychlé a snadné řešení. Ale když už k rozpadu partnerství bohužel dojde, měly by na prvním místě stát potřeby dětí a jejich skutečná práva. Protože zatímco pojem „stejný domov“ je nesmysl, který není nikde právně ukotven, právo na výchovu a péči obou rodičů je jasně a nezpochybnitelně deklarováno, a to z důvodu nezbytnosti pro dítě.

Takže pár rad na závěr: pokud se musíte opravdu rozejít, připravujte děti postupně a přiměřeným způsobem na pro ně novou a zraňující situaci. Mluvte s nimi, vysvětlujte, plánujte společně, co a jak bude, věnujte se jim dostatečně. A nevypařte se jako pára nad hrncem! Snažte se nikdy nedopustit, aby jim jeden z rodičů prostě zmizel ze života.

Jestliže si budujete své nové domovy bez bývalých partnerů, myslete na své děti, na to, aby se v budoucnu nikdy u žádného ze svých rodičů necítily být pouze jako na návštěvě. Ale aby u vás obou i ony nalezly svůj domov plný lásky, porozumění a všeho, co k domovu patří. Pokud jste rodiči, už nikdy nemůžete žít jako svobodní a váš domov musí být vždy také domovem vašich dětí. Snažte se jim vytvořit podmínky srovnatelné s tím, jaké měly před rozvodem. Pokud si založíte novou rodinu, ať jsou děti z předchozích vztahů jejich právoplatnými členy!

A proč je nesmyslné uvažovat vůbec o tom, zda se dá či nedá domov dělit dvěma? Protože tam, kde rozvod rozdělil rodinu, se ve skutečnosti musí násobit! Jen takto se dají minimalizovat škody pro dítě. Musí se rozmnožit láska, péče i výchovné působení obou rodičů tak, aby se dítě cítilo doma u každého z nich… Ano, a to bez ohledu na to, do jakého typu péče byly děti rodičům svěřeny. Střídavá nebo společná péče je však ideální už díky tomu, že nepreferuje pouze jednoho z rodičů a poskytuje oběma dostatečný prostor pro to, aby u nich nalezlo dítě své citové a materiální zázemí. Svůj skutečný domov s plností rodinných vztahů… Až příště budete mít slovo k tomuto tématu, myslete na to, paní Jílková!

Převzato ze Střídavky, kde je každý týden publikován komentář k jednomu z výroků zařazených do ankety Žblebt roku 2014. Hlasovat v ní můžete zde.