Lepší jméno mu rodiče dát nemohli. Tomu se říká trefa do černého. Byl to na svůj věk velmi drobný chlapec, ale zase ne žádné tintítko, spíš takový neposeda a malý sportovec ve věku kolem 8 možná 9 let. Plavé vlasy na neposlušného ježka, nos posetý pihami a v očích měl správnou uličnickou jiskru… totiž za normálních okolností ji jistě měl. Tady však probleskla až ve chvíli, kdy mu ten bílý obr primář oznámil, že pokud chce, může jít domů…
vlahu
Ale teď se zatím ještě převaloval na nemocniční posteli, tiskl k sobě zeleného plyšáka a neměl náladu na nic a na nikoho, na mámu, na babičku, na program v televizi, prostě se cítil mizerně. Bolela ho hlava, chtělo se mu spát, ale zároveň také zvracet. Další podezření na otřes mozku. Nechají si ho tu přes noc na pozorování.
Druhého dne dopoledne byl už na tom mnohem lépe, ale byla na něm vidět nervozita. Na jeho nočním stolku ležel starší typ mobilu. Přišla babička, ale vizita stále nikde. Nešli celou věčnost. Povídání vázlo. „ Volal ti táta?“ zeptala se opatrně babička. „Ne, nevolal,“ trochu vzdorovitě odpověděl hoch. Žena obrátila mimoděk oči v sloup, to je teda darebák, pomyslela si asi. David však zřejmě její gesto zaregistroval, protože hned vystartoval:“On totiž nemá moje číslo. Ani já jeho…“
Babička se pokusila skrýt své překvapení a pohotově odvedla řeč jinam. Asi věděla své. Ale mě to od té doby vrtá hlavou. Otec a syn a nemají na sebe číslo. Jak je to možné? Měl ten telefon teprve krátce? Nebo jej měl pouze vypůjčený na pobyt v nemocnici? Proč mu pak ale máma to číslo nedala? Nebo mu dokonce maže určitá čísla? Varianta, že by otec neměl o chlapce zájem a že by nebyli v kontaktu asi nepřichází v úvahu, protože…
Protože když Davida konečně propustili, musel ještě v nemocnici čekat až do odpoledne, než si pro něj matka mohla přijet. Prosil babičku, jestli by nemohl jít k tátovi, nebo jestli by jej táta nemohl vyzvednout. Musel tedy nejspíš vědět, že je otec na rozdíl od matky přímo ve městě a má možnost si to zařídit tak, aby mu byl ihned k dispozici. Upínal svůj prosebný pohled na babičku, spoléhal na to, že to s mámou nějak domluví, ale marně. Ta jen zabručela něco ve smyslu, že to nejde.
A tak musím na Davida občas myslet. Kolikrát ještě tvrdě narazí na bariéru porozvodových problémů svých rodičů? K čemu je mu mobil, když v něm chybí jedno za dvou nejdůležitějších čísel? Uznal zde někdo vůbec za důležité oznámit otci, že jeho syn David utrpěl v tělocviku úraz? Tomu klukovi bylo zle a smutno zároveň, nestačila mu jen máma a babička. Chtěl mít u sebe ve špitále také tátu. Někoho, kdo by mu svou chlapskou tlapou rozčepýřil vlasy a řekl mu třeba: „No teda co jsi zase blbnul? Hlavou přece zeď neprorazíš!“
