Byl mrtev a jeho jednotlivé orgány byly udržovány funkční jen pomocí přístrojů

Přesto společností hýbe smrt dvanáctiletého britského chlapce odpojeného od přístrojů v persistentním vegetativním stavu, tj. v situaci, kdy (dle dostupných informací) konali lékaři i soud v nejlepším zájmu chlapce.

Krutá emoční situace. Kdo rozhodne? Učinil tak soud a lékaři. Věřím, že správně. Převoz do hospice nebyl řešením. Riziko úmrtí při převozu velké, přínos hospice pro „mrtvého“ chlapce minimální. Chlapec zemřel v klidu a bez bolesti obklopen nemocniční péčí.

Hospic je alternativou pro živé na konci pozemského života. Nikoli pro „mrtvé“, jejichž tělesná schrána je díky přístrojům udržována „funkční“. Hospic není zázračným místem na uzdravení. Hospic je místem, kde umírající mohou prožít zbývající týdny či dny života bez bolesti (díky paliativní medicíně), beze strachu a osamění (díky personálu) a urovnat si poslední věci se sebou, s blízkými, s osudem, s pánem Bohem.

Zásadní otázkou ohledně úmrtí britského chlapce nebyla jeho situace, kterou soud a lékaři vyřešili zřejmě správně. Tou je situace chlapcových blízkých, na prvním místě jeho maminky. Obdivuji její postoj: „Jsem ta nejhrdější matka na světě. Byl to krásný chlapec a bojoval až do úplného konce".

Klíčové je umět pomoci v těžké chvíli právě jí. Marná a vyprázdněná lítost okolí, médií, komentářů na facebooku, hospodských rad, pavlačových drbů atp. je k ničemu, spíše jitří zbytečné vášně. Naopak podpora, nabídka pomoci, povzbuzení v jejím pravdivém a statečném postoji je to, co pro maminku zemřelého chlapce můžeme smysluplně udělat.