Zvláštní a tvrdé, že?

Advent je začátkem nového liturgického roku, časem usebrání v období očekávání příchodu toho, kvůli němuž si dáváme dárky.

V hospicích se také připravujeme a očekáváme. Úmrtí. Jak zvláštní a tvrdé, že? Zkusme jiný pohled. Připravujeme pacienty nejen na úmrtí ve snaze minimalizovat neduhy, jež tyto chvíle provázejí. Provázíme je k novému narození pro Nebe. A to začíná již nyní, na konci pozemských dnů.

Vždyť kolik jsme zažili „zpackaných“ životů našich pacientů, kteří nalezli sílu říci: „Lituji“. Kteří se dokázali na smrtelném lůžku omluvit svým nejbližším. Kteří přetavili výčitky svého svědomí v pokoj, mír, odpuštění. Kteří vposledku přijali Toho, na jehož symbolické narození se připravujeme, jako svého Spasitele. To je skutečnou úlohou a smyslem opravdových hospiců. Nikoli moderní budovy, komfortní vybavení, či skvělá medicína.

Ano, to vše jsou podmínky nutné, ovšem zdaleka ne postačující pro dobrou hospicovou péči. Těmi jsou doprovázení umírajících pacientů ke smíření. Se sebou samými, neboť jak těžce se odpouští a zahlazují výčitky svědomí! S osudem, neboť síly jsou často slabší, než přání a ideály! S blízkými, neboť kolika z nich jsme ublížili, nebo oni nám! S Bohem, neboť jak snadno se na něj zapomíná, ale jak obtížně se bez něj umírá!

Mám tip na hezký dárek - poděkujme pracovníkům hospiců za jejich neutuchající nasazení. Jsou příkladem světu, neboť adventní naději rozdávají 365 dní v roce.