Letošního 7. března tomu bude již 159 let, co se v rodině chudého panského kočí, původem ze Slovenska a kuchařky, která pocházela z poněmčených Hustopečí, narodil syn Tomáš. Jeho osud byl věrným odrazem národnostních, sociálních i politických bouří, které za oněch 150 let zásadně změnily tvář střední Evropy. Změn tak zásadních, že umožnili, aby se onen chudý mladík z národnostně smíšené rodiny dokonce stal prvním českým prezidentem a po dlouhých 300 letech prvním suverénním obyvatelem Pražského hradu. Nutno ovšem dodat, že každým z těch zápasů procházel Tomáš Masaryk se ctí. Bylo tomu tak v době protižidovských bouří, kdy se tehdy už docela známý a populární pedagog postavil proti veřejnému mínění v době protižidovských bouří. Bylo tomu tak v politice, kdy odrážel ataky a pomluvy od krajní levice, pro niž byl lokajem buržoazie, i od pravice, která ho nazývala nebezpečným liberálem a socialistou. Ještě větší odvahu – a nutnou dávku vizionářství - prokázal o patnáct let později. To když rozbíjel zkostnatělou habsbursko-lotrinskou říši a plédoval pro založení samostatného státu.
Téměř každé výročí, zejména po roce 1989, si klade jednu základní otázku. Má Masaryk co říci dnešku? Jsou to jeho filosofické teze, či rozbory sociálních otázek, byť obě mají své kořeny částečně v podmínkách starého Rakouska a mladé republiky? Nebo je to jeho buldočí odhodlanost, s níž se vrhal do politiky? Má si dnešní politická reprezentace brát příklad z Masarykova odmítání veřejného mínění, jakožto modly a lakmusového papírku každodenní politiky? Je jeho apel na vizi a politický program přenositelný i k dnešku, kdy o politice velkých stran se snaží rozhodovat výzkumy veřejného mínění? I když byl nejosamocenějším mužem v české veřejnosti, to když vedl kampaň proti rasovým předsudkům, říkával, že snášet všechna ta příkoří, kterých se mu dostávalo, že to je jako když prší - stačí roztáhnout deštník…
Není proto náhodou, že ve volbách ho vždy podporovala sociální demokracie. Byli si vzájemně blízcí schopností bořit ustálené konvence, mít neustále před sebou vizi a program a hlavně mít schopnost a vůli ten program uskutečňovat. Lavírování a oportunismus byl Masarykovi vždy cizí a právě to jej spojovalo s tehdejšími předáky české sociální demokracie. V dnešních dobách to zní možná jako fráze, ale stěží by dnes Evropa měla tak propracovaný sociální a ekonomický systém nebýt lidí, kteří dokázali své sny proměňovat ve skutečnost.
Právě současný marasmus české politiky nám připomíná, že Masaryk dalece přesáhl časové hranice svého života. I proto vnímáme Tomáše Garrique Masaryka jako člověka, který již ve své době řešil otázku krize ve společnosti, což je i dnes otázka nadmíru aktuální. Masaryk spatřoval díky svému filozofickému zaměření soudobou krizi jako „krizi moderního člověka“. Člověka, který se ocitá v prostředí, kde došlo ke ztrátě jasně globalizujících a pevných hodnot – a nejsem si jist, zda se dnes neocitáme v podobné situaci. Naše současná krize není planým pojmem, je to skutečnost, která zasáhne více či méně každého jednotlivce.
A v politice jde v důsledku vždy o jednotlivce, o život obyčejného člověka. Vždy je třeba vnímat politická rozhodnutí s ohledem na člověka jako takového. A v tom je podle mého názoru velikost Masarykova odkazu – a je to i důvod, proč si stále tohoto myslitele evropské krize s úctou připomínáme.
