Máte také občas pocit, že pro mnohé lidi jsou armádní veteráni jen o berlích belhající „vysloužilci“, jak nám je kdysi malovala komunistická propaganda v dobově tendenčních filmech a seriálech? Nebo třemi legračními postavičkami z jinak kouzelné werichovsko-svěrákovské pohádky Tři veteráni, na kterých u hraniční závory zatuchlého království žadoní podlézavý a úplatný celník krabičku zahraničních camelek s velbloudem?
Z důvodů, které vysvětlím, nemám rád, když se vojáci nasazující život za vlast, označují za vysloužilce. To slovo běžně používáme s mírným pejorativním nádechem. Když potřebujeme označit něco, co nám už přestalo sloužit. Co je dobré tak akorát na smetiště. Vysloužilý automobil patří na vrakoviště. Jen namátkou pár titulků, na které jsem v poslední době narazil v novinách. Vysloužilý most se snesl k zemi. Za každý vysloužilý mobil 200 Kč. Chantal Poullain odevzdala svůj vysloužilý vysavač.
Desetiletí se k nim tato země podle toho chovala. Přísně vydělovala „správné vysloužilce“ a „nepravé“. To se, chválabohu, změnilo, i když ani dnes nemůžeme s čistým svědomím říci, že jsme pro ně udělali dost. Jejich svátek jsme začali slavit například až před šesti lety, zatímco třeba Amerika vzdávala hold padlým i přeživším hrdinům již od roku 1919.
Trochu na ně dopadá dnešní kult mládí. Nejsou to namakaní statní Rambové ničící nepřátele přesnou palbou od boku. Nejsou už atraktivní, jako dnešní příslušníci speciálních jednotek při ukázkových akcích pro veřejnost. Ti, kteří ještě pamatují poslední světovou válku, se už často pohybují jen ztěžka, doléhají na ně všechny choroby stáří a stále více je pokořují útrapy válečných let.
Ale zkuste se v duchu vrátit i s nimi o šedesát, sedmdesát let zpátky. Byli to mladí chlapci a muži v nejlepších letech. Širocí v ramenou, s hrdým pohledem a pevným držením těla. Když skončila válka a vykračovali si ulicemi v nažehlených slavnostních uniformách, děvčata se za nimi ohlížela. Malí kluci za nimi běhali pro odznaky a naslouchali s otevřenou pusou jejich hrdinským činům. Vím, že občas své historky náležitě dobarvili, ale to k věci patřilo. Pravda o jejich hrdinství byla leckdy tak hrůzná, že by jim stejně nikdo neuvěřil. Oni zažili tak neuvěřitelné věci, že už nikoho strašit nechtěli.
Pro mne nikdy nebudou vysloužilci. Vždy to budou lidé, kterým jen nestačí síly, které vynaložili v situacích, které bychom možná nikdy nezvládli. Jsou možná unavení. Ale ne vysloužilí. A už vůbec ne dosloužilí.
