Jsme schizofrenní národ. Je totiž zvláštní, když Kožený vytuneluje fondy, rozčiluje se český občan, co je to za šlendrián a kdo mu k tomu pomohl. Proklínají všechny, Klausem počínaje a exministrem vnitra Čermákem konče. Podobně se čílí, že armáda utratí stamiliony za padáky, které i s parautisty padají příliš rychle a ptá se na všechny strany, kdo je vinen. Pan ředitel si proti vůli majitelů zprivatizuje komerční televizi, stát vyplázne patnáct miliard z daní poplatníků a jedna vlna údivů a protestů stíhá druhou. Kdo mu to umožnil? A proč to máme zase platit my?!
Ale když zaměstnanec bezpečnostní agentury vybere o víkendu sejf a zmizí s půlmiliardou, začnou Češi tleskat. Sázkové kanceláře vypisují kursy na dopadení, či nedopadení. Když se objevila zpráva, že loupežník byl obklíčen v ubytovně, zazněly posmutnělé hlasy: „Škoda, když my jsme mu tak fandili!“ Uběhlo pár hodin a ukázalo se, že poplach byl planý. Majitel bankovek se v domě nenalézal. Ti, kteří ještě před pár okamžiky smutnili nad osudem novodobého Babinského, opět zažehli pochodně slávy.
Co nás vlastně vede k tomu, že ukradené a zpronevěřená a zbytečně vyplacené peníze ze státní kasy v nás budí ty nejušlechtilejší lidské emoce a rozhořčení a když někdo okrade svého zaměstnavatele (to pachatel největší loupeže v našich dějinách udělal), nadšeně tleskáme?
Není to třeba tím, že si v duchu posteskneme – kruciš, že jsem nebyl na jeho místě! Zasníme se, jak bychom už nemuseli do konce života hnout prstem a bylo by po starostech. Žádné ranní vstávání do roboty, žádné nervy, jestli zbude na dovolenou, doplatky energií a Vánoce. Užuž vidíme vily na Ořechovce, drahé vozy v garáži a exotické dovolené. Není v každém z nás (nebo v mnohých z nás) kus malého poberty, který si tu a tam (denně) provolá půl pracovní doby po kamarádech a příbuzných na účet majitele firmy, nebo když doma dojdou propisovačky, odnese hrst z podnikových zásob?
Není v nás pořád kus té hrozné vlastnosti, podle které za komunismu rodinu okrádal každý, kdo v práci nekradl? Bývalo to oblíbené téma tzv. komunální satiry. Kdekdo z toho ale po roce 1989 málem udělal čtvrtý odboj. Kradl jsem a tím podvracel režim. Kdybych nekradl, dodnes by na Hradě seděl Husák a na nábřeží Jakeš.
Češi jsou prý, hned po obyvatelích pobaltských států, největší pobertové. Letos stihli nakrást v obchodech a firmách za osm miliard. Už jsem při čtení téhle zprávy v rádiu zaslechl: „To jsme ale pašáci!“ Žádné zlehčující uvozovky v tom zvolání nehledejte. Nebyly tam.
Mezi Františkem Procházkou z bezpečnostní agentury s 560 miliony, kapsáři na Václavském náměstí s ukradenými peněženkami a každým, kdo si domů z práce nosí „erární“ věci, nevidím rozdíl. Jsem asi „divnej“.
