Po Roce Ježka v kleci přichází Rok Losny a Mažňáka

Rok 2007 byl v politice v lecčems velmi fádní až nudný. Pomiňme skandály a aférky, které se nevyhnuly jak politikům, tak byznysmenům, zapomeňme i na pseudoskandály a pseudoaféry, které měly jepičí život a existovaly spíše proto, aby bylo co dát na titulní stránku.

Proč hovořím o nudě a fádnosti? Byl to totiž rok, který o ničem nerozhodoval. Nechme stranou ekonomické změny, které na nás dopadnou, až odbije letošní silvestrovská půlnoc. Jejich prospěšnost či neprospěšnost, jejich logiku či nelogiku ponechme odborníkům a časovému odstupu. Však on nás život naučí a poučí a uvidíme, jestli to bylo odrazové prkno, nebo předem naříznutá lávka vedoucí nikam.

V roce 2007 jsme v politice nemuseli nikoho volit. Ježek byl v kleci a nikdo pro samé starosti a práci nemyslel na to, jak ho vytáhnout ven. V podstatě ani neviděl důvod tahat ho z klece. Nikdo nemusel řešit dilema, komu hodit lístek a komu ne. Koho považovat za přítele a koho za nepřítele. Máme však před sebou dvanáct měsíců, kdy se budeme opět vzájemně rozdělovat, polarizovat. Už pár týdnů bublá tichá prezidentská válka. O své další mandáty bude usilovat i třetina senátu a rozložení sil se změní i v krajských zastupitelstvech.

Už nyní to ale vypadá, jako by se schylovalo k zápasu o Velké Vontství. Losna s Mažňákem loví mezi svými i cizími a hledají trumfy na soupeře. V debatách mezi lidmi se setkávám již nějaký čas – jsi pro Klause, nebo pro Švejnara. Přiznej barvu! V duchu si někdy říkám, když otázka zazní, jestli moje odpověď nějak změní vztahy s člověkem, který dotaz vyřkl? Půjde se mnou zítra zase na kafe, nebo na pivo?

Máme v Čechách zvyk, když nám zrovna neteče do bot, hrotit vztahy a stavět bariéry jen proto, kdo v jakém táboře právě stojí (nebo leží). Ať už někdo fandí Losnovi, Mažňákovi, Spartě, Slavii či slivovici z Valašska nebo Slovácka. Na tom starém roce bylo docela hezké, že lov na ježka v kleci, když už jsem se pustil do foglarovské terminologie, byl v nedohlednu a my jsme si více hleděli toho, co nás spojuje, než rozděluje. Politici sice tasívali meče a kordy, ale bylo to šermování spíše proto, by čepele nezrezly v pochvách. Facky nepadaly, zapomeneme-li na donchuány, kteří hájili čest manželek, které současně podváděli.

Zanedlouho tohle všechno asi přestane platit. Budeme se navlékat do fanouškovských dresů a se sousedem a kolegou, se kterým jsme na sebe ještě včera hlasitě halekali, budeme hledět přes úzké hledí přileb a okraje obranných štítů. Ale je to nutné? Někdy si v politice připadám jako na fotbalovém stadionu v kotli. Když zápas skončí, nikoho nenapadne posadit se v hospůdce ke stolu a pokračovat v klidu, i když zostra, ve hře. Rozhodčí naposledy pískne, ale horké hlavy z kotle vyběhnou z arény a, kdo včas neutečeš ...

Ano, to je asi to nejpřesnější – spas se, kdo můžeš. Jde však právě o tohle? Kdo se přitom nejvíc baví? Kolemjdoucí, kteří se schovávají za roh, aby jednu nechytili, nebo jen ti z kotle? Nepřipomínal jsem uplynulých dvanáct měsíců náhodou. Byly zajímavé v tom, že při nich šlo víc o ty diváky, i když někdy bylo pořádně horko i jim. Ale nehořelo.

 Mám ale trošku svrbění v dlaních, že tohle v roce 2008 pomine. Že půjde víc o porážku a zničení protivníka, než o vlastní vítězství. Však z dějin dobře víme, že války nakonec vyhrávali ti, kteří protistranu nechali prohrát důstojně a dali jí šanci žít. A tak, protože jsem přece jen životní optimista, chovám v duchu naději, že víc než triumf Losny, či úspěch Mažňáka, zvítězí rozum. Nemusí být úplně zdravý, stačí aspoň polozdravý. Ale ne zas tak nemocný, aby nemusel moc často platit třicetikorunové poplatky u lékaře ...