Na New York, paní Müllerová, na New York!

   Před hlasováním do soutěže o členství mezi nestálými členy Rady bezpečnosti OSN přivítal z odpoledního prosluněného New Yorku diváky večerního zpravodajství premiér Mirek Topolánek. Byl optimistický a sebevědomý. Když o den později hlasování dopadlo pro Českou republiku nedobře, vysvětloval příčiny neúspěchu místopředseda vlády Martin Bursík. Kam se poděl premiér? Neměl by to být opět on, kdo předstoupí před občany a opět v přímém přenosu řekne, že se to nepovedlo?

   My Češi se někdy chováme podivně. Máme tohle švejkování nejen od Švejka. Trochu mi to připomíná časy minulé předlistopadové. S konečným, rozuměj pravým, hodnocením jsme vždy přišli až po funuse. Respektive, jak se nám to okamžitě hodilo a hlavně, jak rozhodla Moskva. Teď Moskva nerozhoduje, rezultáty jsou už čistě naše vlastní záležitost, ale nemohu se zbavit dojmu, že si nejednou neumíme říci pravdu do očí.

   Připomíná to situaci kolem olympiád v 80. letech. Nejdřív bojkotovali tu moskevskou kvůli sovětské invazi do Afghánistánu Amerika a její spojenci, o čtyři roky později zase nejela do Los Angeles Varšavská smlouva. Pamětníci si však ještě jistě vzpomenou, jakým způsobem přistupovala k hodnocení a komentářům obou olympiád naše média. Neúčast USA a spol. byla vykládána jako jejich smůla, že se připravili o možnost konfrontace s nejlepšími (socialistickými) sportovci světa. A každé vítězství i nejmenší úspěch československých účastníků bylo vyzdvihováno málem jako na věky nezapomenutelný čin. S tím, že se jedná o dosud nejdokonalejší sportovní událost v dějinách lidstva. O čtyři roky později neměli novináři a představitelé východoevropské tělovýchovy pro americké hry slova dobrého. Nejčastějším argumentem bylo, že bez účasti socialistických sportovců nemají výsledky těch ostatních žádnou hodnotu.

   Promiňte mi delší exkurz do historie, ale s naším debaklem v OSN to bylo podobné. Před hlasováním chodil premiér a jeho doprovod chodbami budovy před kamerami a objektivy se širokými rameny. Hlasování se bralo jako formalita, neboť pro něj udělali čeští emisaři včetně prezidenta vše potřebné a nutné a nic už neschází, abychom usedli do prestižní společnosti.

   Ejhle, Čína si dupla, ruce odtáhly od chlebodárců i rozvojové země, které jindy berou české peníze s otevřenou náručí a česká výprava ostrouhala. Objevila se první hodnocení. Že zase až tak prestižní spolek to není, protože Rada bezpečnosti OSN sice přijímá usnesení, ale ti, jichž se týká, si stejně vedou, melou a válčí svou. Najednou nikdo nevypočítával počty velvyslanců, kteří týdny a měsíce bojovali za naše křeslo v radě.

   A nakonec se přece jen ozval předseda vlády. České snaze o radu bezpečnosti dodal opravdovou třešínku na dort: „Bylo evidentní, že řada zemí si v Radě bezpečnosti nepřeje další silnou zemi EU a NATO. Tento postup je obvyklý a určitě nás nepoškodil, naopak," uvedl.

   Takže jsme vlastně zvítězili. Jsem rád, že mi konečně někdo vysvětlil, jak se mám i do budoucna dívat na prohry. Jsou vlastně vítězstvími. Napříště by možná bylo levnější, než vypravovat speciály a desítky politiků a jejich doprovodu za oceán, oslavovat „prohruvítězství“ v premiérově oblíbeném Bugsy´s baru.