Kdy změní velká voda naše myšlení?

     Povodňová stokoruna, finanční injekce na povodňové škody z Evropské unie. To vše jsou jistě potřebná, ale nesystémová řešení. Přitom je to vlastně velmi prosté – příroda je silnější než člověk. I když je člověk její součástí, i když z přírody vyšel, v konečném součtu nad ní nikdy nezvítězí. Ač si ji zdánlivě hodně podmaní.

     Poslední roky zažíváme záplavy a povodně ve velkém téměř pravidelně, dokonce i několikrát za rok. Řešení hledáme ve financích, které nám mají postavit obrany a zábrany. Navíc řešení, která zatím někteří ministři nabízejí, jsou více než sporná.

     Třeba povodňová stokoruna. Zaprvé řeší následky, ne příčiny. Zadruhé je nespravedlivá. Pro někoho je stokoruna totéž, jako nula celá nula. Pro matku-samoživitelku to může znamenat čtyři obědy pro dítě ve školní jídelně. Proč by lidé s nízkými příjmy měli platit stejně jako třeba lidé, kteří figurují ve světových žebříčcích miliardářů? Když už ministr dopravy navrhuje odstupňování pokut pro řidiče bohaté a chudé, proč premiér a ministr financí nenavrhne totéž v povodňové dani? Nebo je tak složité? Jsem toho názoru, že je to velmi jednoduché a o jednoduchých věcech lze i jednoduše přemýšlet.

     Přitom bychom však měli především zcela změnit náš pohled na přírodu, na naše jednání, na způsob, jakým naše civilizace v koexistenci s přírodou existuje a jak se chová. Nezachrání nás sebevyšší protipovodňové bariéry, sebedokonalejší a odolné mosty a silnice.

     Přemýšlení tímto směrem je sice snazší, ale vyčerpává to ekonomiky světa jak kapacitně, tak finančně. Neřešíme zdroj problému, řešíme jen následky. Nehledáme nová, nebo spíše staronová místa k žití, snažíme se zabydlovat plochy, místa a regiony, kam by naši moudří předkové nikdy nezatloukli ani kůl na ohradu. Žijeme v přesvědčení, že technika a vynálezy nám umožní žít všude. Možná nám za čas dovolí žít na Měsíci v uzavřených satelitech, ale nedokážeme si stále poradit s pobytem na Zemi.

     Chápeme boj s přírodními živly neustále jen technicky, byť je to stále více problém filozofický a společenský. Místo toho, abychom bojovat přestali a učili se podobně jako předkové s živly žít a mít před nimi trochu posvátnou úctu. Spotřebovali bychom méně betonu, méně sil, méně energie. A příroda by nás méně trápila a ničila. Nejde o to něco a někoho porážet a ničit a překonávat. Stačí s ním žít.

To se týká vody i celé přírody.