Cigaretový kočkopes

     Kuřáci zase zvítězili. Zrodil se zákon o kouření, prapodivný kočkopes, který zakazuje, nezakazuje, nařizuje, nenařizuje. Dalo by se říci, že se nažral vlk i koza a oba zůstali celí. Ačkoli ještě nevíme, jak to nakonec celé dopadne. V Čechách je totiž možné všechno.

     Nejčastějším argumentem lidí s cigaretou je, že zákaz kouření je omezování svobody. Lépe řečeno – jejich svobody. V tom s nimi souhlasím. Jenomže jejich svoboda smrdí a ničí zdraví druhým. Když nekouříte, nikdo vám nenařizuje kouřit a nikdo vás ani na svobodě neomezuje. Jenže vaše nekouření nezpůsobuje rakovinu a další choroby.

     Dodržování nezapalovat si cigarety například na zastávkách MHD v Praze se údajně dodržuje a dokonce ho policie trestá. Ale ať jsem se ptal, koho jsem se ptal, nikdo ještě nespatřil muže zákona, jak někomu uděluje peněžní trest. Možná se o tom povídá, jako si lidé vyprávěli báchorky o Krakonošovi.

     Pozoruhodným momentem zákona je, že se zamezuje kouřit na zastřešených zastávkách. Ale na nezastřešených? Vždyť těch je většina. A co vám pomůže, když se před dýmem ukryjete pod střechou ze všech stran otevřené budky? Každý – kuřák i nekuřák – dostojí liteře zákona. Ale zdraví si budu ničit oba. Jeden dobrovolně, druh z donucení.

     Podobně je to s kouřením-nekouřením v restauracích. Jak si ji kdo označí, takovou ji bude mít. Jenže kdo dá na výběr personálu? Obhájci nového zákonného znění tvrdí, že ti, kteří se na povolání číšníka, či servírky připravují, s cigaretovým dýmem na svém pracovišti už předem počítají. Vám tenhle argument připadá nescestný? Je zaměstnanec jiná kategorie, než host? Z profesního hlediska ne, ale z lidského a občanského?

     Pan senátor Jaroslav Kubera je jistě milý člověk a díky svému ostrovtipu se stal mediální hvězdou, kterou zvou do televizních talkshow. Smutný pohled na člověka, který si na kouření založil popularitu. V řadě zemí by se bál, aby ho veřejnost zahlédla s „čvaňhákem“ mezi zuby. U voličů by skončil. U nás se stane oblíbencem.

     Pozoruhodné je, že český zákon a jeho schvalování v horní komoře parlamentu spadlo právě do období, kdy své kuřáky radikálně zařízli ve dvou zemích, které se doteď chlubily tím, že jsou baštou kouření a „tolerance“ – v Řecku a Turecku. Obzvláště zajímavý je postoj Turecka, kde se předtím hovořilo, že Turci se spíše obrátí na jinou víru, než by se vzdali cigaret v restauracích a na veřejnosti. Stalo se.

     V Čechách si neradi děláme nepřátele. Ať už zákon dopadne, jak chce, s jeho dodržováním, byť by povoloval kouření jen doma za staženými žaluziemi, si zřejmě nikdo hlavu lámat nebude. České rodiče-kuřáky těžko přesvědčíte už dnes, kdy jedou s ratolestmi v autě a hulí jim do kabiny ostošest. Maminek s dětmi v náručí a s cigaretou v ústech jsou plné ulice. Stejně jako jsou silnice plné řidičů vesele telefonujících bez handsfree. A drastické klipy Filipa Renče, kde umírají děti, dospělí i teenageri za volantem, neodrazuje řidiče-rodiče, aby nadále vozili své potomky bez sedaček a třeba i na předním sedadle. Stačí se jen pozorněji dívat kolem sebe.

     Čeští kuřáci se i po zavedení nejpřísnějšího zákona stejně budou hádat, kde je a kde není hranice povolených prostor, najdou se advokáti, kteří si na popírání práva na čistý vzduch založí slávu a klidně se kvůli tomu naučí i kouřit, pokud byli do té chvíle nekuřáci.

     A třeba jsem pesimista. Třeba to bude jako ve Foglarových Rychlých šípech. Stanou se z nich andělé a když zjistí, že se zadýchávají při dobíhání tramvaje, zahodí krabičku s cigaretami do nejbližšího koše ...