Setkali jsme se před několika měsíci, kdy jste se stal stínovým ministrem obrany.Rád bych na tento Váš rozhovor dnes navázal.Ve svém rozhovoru jste tehdy mluvil o lidech, především vojácích, v rámci ministerstva obrany jako o své prioritě. Tehdy byla řeč o sociálním zajištění vojáků. Zkusme se dnes na péči státu o vojáky podívat z jiného úhlu.V posledních týdnech se objevují opakovaně informace o podivných okolnostech nákupu obrněných transportérů pro ministerstvo obrany. Jaký je Váš názor?
Musím říci, že jsem zděšen. Ministerstvo obrany dobře ví o nutnosti zajistit ochranu našich vojáků především v bojových misích v zahraničí. První soutěž na čtyřkolová obrněná byla zrušena kvůli hrubým právním nedostatkům. Podle informací, které mám, spěje ke krachu i opakovaná soutěž. Nechci hodnotit zda je chyba na straně armády, či ministerstva a moc mě to ani v tuto chvíli nezajímá. Naši vojáci nasazují v zahraničí životy a resort je povinen jim poskytnout odpovídající vybavení. Lehká obrněná vozidla jsou přitom tím nejzákladnějším. Ohrožení lehkými zbraněmi, pancéřovkami a především provizorními náložemi v autech i v zemi je v Afganistanu i Iráku extrémní.Nechápu jak ministerstvo mohlo tak významnou věc trestuhodně podcenit. A už vůbec nechápu jak chce resort zajistit tak ambiciózní úkol jako je vedení provinčního rekonstrukčního týmu v Afganistanu v příštím roce bez potřebné techniky. Tím myslím nejen chybějící lehká obrněná vozidla, ale i například vrtulníky, které dodnes neprošly potřebnou modernizací pro nasazení v Afganistanu i ostatních bojových misích.
V případě transportérů se osobně zasadím, aby této otázce byla věnována pozornost na parlamentní úrovni. Náprava musí být zjednána okamžitě a bez ohledu na mnohdy partikulární zájmy obchodníků se zbraněmi, či subjektivní problémy na straně ministerstva obrany.
S účastí jsem přijal informaci o zranění českého vojáka v boji v Afganistanu a přeji mu brzké uzdravení. Jeho kolegům by se v jejich náročné a nebezpečné práci mělo dostat odpovídající podpory a technického vybavení.
To jsme mluvili o vrtulnících a malých obrněncích. Jaké je vaše stanovisko k vývoji kontraktu na transportéry Steyer.
To jsou spojité nádoby. Již jsem to říkal několikrát – opravdu si nejsem jistý, zda naše armáda skutečně reálně využije dvě stě těchto těžkých obrněnců. Požadavky na zbraňové systémy pro současné konflikty se razantně mění. I v případě nákupu 199 obrněnců za 24 mld. Kč pro naši armádu se možná vybavujeme na války, které již byly. Je jisté, že armádě i ministerstvu v případě tohoto kontraktu zoufale chyběla předvídavost.
Promiňte pane doktore, ale mluvíte o době kdy vládla sociální demokracie.
Ano samozřejmě. To mne právě přivádí k zuřivosti. Nebál bych se říci, že tehdejší vláda byla „odborníky“ z resortu obrany uvedena v omyl. Pečlivě sleduji jak vypadají klíčové zakázky v zemích našich spojenců a trend k menším, lehčím, avšak velmi odolným vozidlům je zřejmý. Přiznejme si, že s dvěma stovkami našich osmikolek veslujeme proti proudu. Na druhé straně kontrakt je podepsán a Česká republika je jím vázána. Myslet si, že dnes je snadné jej vypovědět, nebo jednostranně měnit by bylo velmi naivní. Jedná se o největší zakázku v historii naší země po roce 1989 a zaslouží si pozornost nejen stávající exekutivy , ale i poslanců a odborné a laické veřejnosti. Vždyť jde o peníze nás všech a životy našich vojáků.
Je všeobecně známo, že kontrakt je v prodlení – transportéry již nyní měly procházet zkouškami v našich vojenských prostorech a zatím jsou stále ve výrobním závodě ve Vídni. Navíc se objevují i další informace o technických problémech.
Nicméně dodavatelem je renomovaná nadnárodní společnost, která úspěšně dodala mnoha armádám zbraňové systémy za desítky miliard dolarů. Nevidím proto důvod, aby tomu tak nebylo i v případě České republiky.
Co se týče nesmyslně vysokého počtu těžkých transportérů, změnu kontraktu lze dosáhnout pouze dohodou s dodavatelem. Nejsem si bohužel jist, zda je současné ministerstvo obrany schopno takové dohody dosáhnout.
Je třeba vnímat i politické okolnosti této gigantické zakázky. Dodavatelem je, byť se transportéry vyrábějí v Rakousku, renomovaný americký koncern. Spojené státy jsou naším nejbližším spojencem a nejen pro dodavatele ale i pro americkou administrativu musí být šokující, když zákazník poté co podepíše smlouvu ji začne obratem zpochybňovat. Chceme být jako stát solidním partnerem pro naše spojence a měli bychom se podle toho chovat.
Současným ministerstvem obrany ale nehýbou pouze tyto dvě zakázky.
Určitě ne, ale jsou velmi ilustrativní. Jsem rozhořčen, když sleduji, jak se ministerstvo chlubí tím, jakou zase zrušilo zakázku. Zákony je samozřejmě třeba ctít. Chlubit se však u nákupů mohu jen nějakým pozitivním výsledkem. Tím, že jsem právně čistě a za dobrou cenu zajistil něco co naši vojáci potřebují pro plnění svých náročných povinností! Je slabomyslné chlubit se tím, že jsem zrušil lajdácky připravenou nebo korupcí zavánějící zakázku. To je jenom první krok. Já za sebe jasně říkám stávajícímu vedení resortu co nejhlasitěji: „Prokažte proboha schopnost nákupy korektně dotáhnout do konce a učiňte přítrž binci, kdy musí být odfláknuté zakázky rušeny. Jinak budeme mít plné noviny článků o zkrachovaných zakázkách a naši vojáci budou bojovat bosí a z prázdnýma rukama.
Navíc se ukazuje třeba v případě nedávné zakázky na telekomunikační služby, že zrušení zakázky v původní podobě se zkrácením kontraktačního období vede k dramatickému nárůstu nákladů. Ale o tom už ministerstvo raději mlčí.
Jak se zdá pane doktore, jste problematikou obrany opravdu zaujat.
Ano, je to však někdy bolestné sledovat, co se s naší armádou a ministerstvem obrany právě děje. Beru to ale jako tvrdou přípravu na dobu, kdy převezmeme za tento resort exekutivní odpovědnost. Někdy mě už svrbí ruce.
Rozhovor se stínovým ministrem obrany ČSSD JUDr. Petrem Hulinským
