Vyjádření k žádosti prarodičů o pěstounskou péči mé dcery Barbary Hulíkové. K žádosti o pěstounskou péči Barbary není samozřejmě toho nejmenšího důvodu,
tak jako nebylo důvodu po únosu nevydat výkon rozhodnutí o navrácení dítěte otci do jeho péče, jak soud několikrát určil. Potom by přirozeně ani nebylo důvodu posílat dítě do dětského domova, kde nyní je. To měl soud vědět už v lednu po únosu Barbary matkou, o které mu bylo dobře známo, že je duševně nemocná. Otec se o dítě příkladně staral, to bylo písemně potvrzeno rakouským soc. úřadem už půl roku před únosem Barbary, což soud ani opatrovník nikdy nevzali na vědomí, protože pro ně bylo nejdůležitější, co říkalo zmanipulované dítě.
Naproti tomu matka, která se třikrát pokusila o sebevraždu, na Vánoce 2013 byla nezvěstná a v obdobích, kdy dcera byla u ní, nebyla schopna ji vůbec řádně vychovávat, a proto se nacházela většinou v péči babičky. Ta ale jen bezmocně přihlížela tomu, v jakých podmínkách matka nechávala dceru žít, tak jako i alkoholismu její matky. K tomu přistupovala často agresivita, která se vystupňovala až k vyhrožování, že matka Barunky svou matku, tedy babičku Barunky, zabije.
Ačkoliv soud dobře věděl o nemoci matky, byl to už hlavní důvod pro předběžné rozhodnutí ze dne 4. ledna 2013 svěřit dítě se souhlasem babičky do péče otce, tak i přes následná rozhodnutí všech dalších dvou soudních instancí ve prospěch otce, je dítě na doporučení a iniciativu opatrovníka ponecháno v rukou matky. Opatrovník dokonce podporuje matku i v tom, aby dítě nechodilo ani do školy, a to do doby, než soudní psychiatr znovu nemoc matky potvrzuje s velmi negativní prognózou a v budoucnu možném ohrožení dítěte na životě. Ani teď vsak soud nevrací dítě otci a posílá ho raději spěšně v nočních hodinách do dětského domova ve Dvoře Králové.
Barbara, zklamaná dnes matkou, o které ví, že ji podvedla (matka ji už v dětském domově vůbec nenavštěvuje a nikdo neví, kde se zdržuje) a částečně zklamaná i babičkou, která ve své úporné snaze Barbaru získat (Barbara už také ví, že ji babička chce hlavně kvůli penězům, které by potom na ni dostávala) jí znovu lže, když jí říká, že Silva (přítelkyně otce) za ní bude do Hronova jezdit, aniž by s ní o tom kdy mluvila a dobře ví, že Silva není tak hloupá, aby se zase od ní nechala na dvoře i s dětmi při nějaké příležitosti zamknout, což hronovská policie už půl roku řeší, ale ještě nevyřešila.
Přítelkyně otce Barbary, paní Silva Crlíková, má dnes největší důvěru Báry, protože ta jí nikdy nelhala a nikdy nic neslibovala, když neměla záruku to splnit. O tom se ale soud ani opatrovník nikdy nic nedoví, budou-li nadále postupovat jako dosud, a to ze dvou důvodů.
Silva si s Bárou dnes každý den bez asistence telefonuje a ví o všem, co ví Bára, i to, co si Bára myslí a proč se nechce k otci vrátit.
K tomu, aby se otec mohl dnes svobodně k žádosti prarodičů o svěření Barbary do jejich péče vyjádřit, by otec potřeboval od soudu radu, jak to má udělat? Kdyby měl otec teď napsat, co se svou přítelkyní vědí, tak Báru před babičkou „shodí“. Vyjádření otce musí jít přeci do spisu a k němu má babička přes opatrovníka přeci přístup, ne? Bára sice ví už dobře, že se stala pro babičku figurkou ve hře, ztratit ji ale úplně ještě nechce. Může se tomu někdo divit? Otec Barbary si teprve v šedesáti letech uvědomil, že se ho jeho bratr, kterého nechtěl také ztratit, nikdy nezeptal, jak se má, což se cizí lidé ptají na potkání jeden druhého!
Paní Jetelinové z Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně „vrtá“ hlavou, co ten otec Barbaře musel udělat, když Báře hrozí dětský domov nebo pěstouni a ona pořád říká, že k otci nechce, což by bylo pro ni možné řešení.
Otec teď žádá soud o možnost odbočit a uvést příklad, jak je pro něj často charakteristické. Ostatně soud chce otce beztak poslat k psychologovi, aby se o něm něco dozvěděl.
Otec žil od svých dvaceti let v Německu, kam přišel tedy v raném dospělém věku, sice z antikomunistické rodiny, ale přeci jen jako Čech znající dobře nedávnou historii svého národa. Přišel tam s naivní představou, že Němci byli od Hitlera osvobozeni jako my. S překvapením a částečným úděsem tam zjistil, že většina Němců tehdy a velká menšina ještě dnes nemá jasno v tom, jestli prohráli válku nebo byli osvobozeni?
Němcům padala velká města na padrť rozbitá na hlavu, ale oni vystavovali světu na obdiv cedule s nápisem „Naše zdi pukají, ale naše srdce nikdy!“ Drtivá většina Němců ostře odsuzovala atentát na masového vraha (a jak dnes víme maniodepresivně nemocného) šílence Hitlera v roce 1944. Další šílenec Stalin připravil miliony lidí o život, ale lidé v žalu nad jeho smrtí po sobě šlapali a někteří brečí ještě dnes. Třetím šílencem, který připravil miliony lidí o život, byl „velký Mao“, kterého má Čína ještě dnes zobrazeného na bankovkách. Co měli společného tito tři největší hrůzovládci lidstva? Odpověď zní – miliony zmanipulovaných dospělých lidí. Naivní lidé, kteří nedokážou myslet, věří, že se to nemůže opakovat. Těm není pomoci. Pro ně neznamená zkratka IS nic jiného, než něco jako Indiáni z kmene Siouxů.
A těm, kteří si neumí dát dohromady něco z nedávné historie s dneškem, o čemž byl minulý odstavec, nemají naději uvěřit manipulaci desetiletého dítěte matkou a babičkou, ke kterým má dítě biologickou vazbu. K těmto lidem patří bezesporu i paní Jetelinová z Úřadu v Brně. Člověk se jenom nechápavě ptá, co dělají lidé jako ona na tak citlivém místě, kde se rozhoduje o celé budoucnosti dětí. Úřady mají však jinou logiku, která praví, že předpis je více než vlastní myšlení. Je to něco podobného jako byla vojna. Jenže moderní armáda už má dnes se Švejkem málo co společného. Úřady v Česku, jak se zdá, ještě tak daleko nejsou.
Mně teď nezbývá, než na tomto místě poukázat na prarodiče žádající o svěření mojí dcery do své péče, tedy osoby, které ji nejdříve ve své péči měli, potom otce požádali, aby si ji odvezl a následně zmanipulováni matkou, která hledala přístřeší, jí v únosu dcery pomáhají, slibujíce si od toho vylepšení svých důchodů.
Toto všechno ví dnes i Barbara. Dokonce i to, že babička neměla pro ni peníze na boty a musel jí je koupit strýc, pro jehož manželku je Barbara prý problém. Otec o tom, že Bára nemá boty, nevěděl. Dětský domov ho zapomněl informovat.
Otec se na tomto místě soudu ptá, jestli ví, kde je skutečný problém? Silva, přítelkyně otce, říká, že Barbara nebude otevřeně mluvit v přítomnosti nikoho, ke komu nebude mít důvěru. Dnes už to není ani její otec. Tomu bylo ale po celý jeden rok bráněno se svojí unesenou dcerou mluvit, protože byl v podezření, že jí ubližoval.
Zajímavé ale je, že její důvěru si nedokázali získat ani ti, kteří k ní po celou dobu přístup měli. Není to dnes ani její matka, ani babička, ani slaboch dědeček, ani opatrovník, který prý jedná a dbá nejvíce na zájem nezletilé, ani nikdo v dětském domově, ani žádná psycholožka nebo psycholog a soud, ten samozřejmě už vůbec ne, protože z toho má strach, co s ní udělá. Je se čemu divit?
Bára řekla Silvě, že její jediná obrana je se rozbrečet. Potom jí všichni dají prý pokoj! Ano, potom jsou totiž všichni bezradní, hlavně soudci a psychologové.
Takže ani pan Kaloč, soudem stanovený psycholog nám bohužel moc nepomůže a Bára je předem odsouzena být do plnoletosti v dětském domově.
Jakou vinu měl potom otec, se už nikdo nedoví a nikoho to také nebude zajímat.
Báře zůstane špatné svědomí a otci vůbec nic.
Se špatným svědomím jí jednou nepomůže ani on. On tady totiž potom, už nemusí být.
