,,děti neberem"

,,Pane doktore moc Vás prosím, jestli by jste se mohl podívat mým dětem na zoubky,, řekla mi paní z Kaplice do telefonu. Šel jsem kolem sestřičky Elišky, když řešila problém maminky dvou a tříletého dítěte,

které jí nikdo nechce vzít do ošetření. Nechal jsem si dát od Elišky maminku dětí k telefonu a zeptal se jí, jestli chodí ona k nějakému zubnímu lékaři. Odpověděla mi, že má svého zubaře v Kaplici. Vím sice, že to zde takto chodí, ale přeci jen se mnou ta nehoráznost trhla. Zeptal jsem se tedy té paní, jestli považuje za normální, že její zubní lékař, který na ni dostává od její zdravotní pojišťovny peníze, dokonce, každý měsíc paušál, i když u něj vůbec nebyla si dovolí jí říci, a to s nečinným přihlížením zdravotní pojišťovny, že se jí na děti nepodívá, protože on děti nebere.. Nemohl jsem si odpustit, pokusit se jí vysvětlit, že nejsem smluvní lékař žádné pojišťovny a že jistě pochopí to, že já, který mám peníze na provoz ordinace a ostatních výloh jen za to, co opravdu udělám, nemohu dělat vstupní prohlídky dětem, za které do sedmi let vůbec žádný honorář neberu, jen proto, že je to jak pro ty děti, tak i jejich maminky důležité.

To pochopili před nedlouhým časem i v Německu a udělali pro děti od šesti měsíců v pojištění zvláštní tarify. Kdyby některý zubní lékař tam řekl, že děti pojištěnce nebo pojišťenky nebere, tak by přišel o tzv. ,,Zulassung,“ což je povolení, pro zdravotní pojišťovny, kterých je v Německu 150,  pracovat. To plati potom pro všechny nebo žádné. Prohlížet půlročním dětem ústa, jak se jim klubou první zoubky není jistě pro zdraví dětí, tak důležité, jako jiné dětské prohlídky. Co však velmi důležité jistě je, učit děti od nejútlejšího mládí osobní hygieny, k čemuž péče o zuby jistě patří.

 To ale není všechno. Za druhé je důležité pro civilizovaný stát, se s nezkušenými maminkami o starost a strach o první dítě podílet. Nejdůležitější ale je, brát dětem strach z doktora zubaře, který jim chce dát do pusinky jen zrcátko nebo fouknou vzduch, aby lépe viděl. Žádný zubař, pokud si nerozbije dítě pusu pádem, což se u půlročního dítěte nemůže stát, nic jiného dělat nebude. Přivést dítě prvně k zubaři ve čtyřech nebo v pěti letech je velmi pozdě!

 Nejhorší je, na dítě milujícími rodiči nechat křičet, hrozit mu, že už nikdy nic nedostane nebo mu násilím dávat ruce pryč od pusy. To nesmí doktor ani sestra dělat v žádném případě, a to i když dítě zub bolí. Je lepší dítě poslat domů a říct mamince, aby mu nic nevyčítala a hezky si s ním o nemocném zoubku doma povídala a přišla druhý nebo třetí den, protože bolest není nikdy u dětí nepřetržitá. Někdy to nejde ani ten den další, tolik trpělivosti musí každý mít. Nikdy se mi nestalo, aby to nešlo ani ten den třetí, protože dítě pochopí, že ho mají všichni rádi. Končí to potom tím, že  všichni gratulují, jak je holka statečná a kluk jaký je hrdina. Ty děti jsou na sebe potom pyšné a už se nikdy nebojí. Slibování dárků je naprosto bezpředmětné a pro malou hrdinku nebo malého hrdinu to je potom jen méně důležitá trofej.

Doba, ve které nyní žijeme se stala neuvěřitelně zlou. Uvědomujeme si, jak zlými jsme se stali také? Jsou naše děti dnes méněcenné bytosti? Vždyť oni to slyší, že je někde nechtějí! Nikoli proto, že jsou ještě malé, ale proto, že je jako druh lidí nikde u zubaře nechtějí! Jak to, že se nenajde u nás nikdo, kdo by je bránil?  Jak se to mohlo stát?

Dnes večer, když jsem skončil práci mi přejel mráz po zádech. Chtěl jsem si odpočinout a listoval v ráno koupeném týdeníku ,,Forum.“ Na straně 22 jsem ustrnul nad článkem nadepsaným ,, Strážník zadržel Židovku. Šla po Václavském náměstí.“ Na straně Historie se popisuje příběh o tom, jak pražská rodačka paní Lota Kleinová, za svobodna Löbová si dovolila ráno, když ještě nebylo mnoho lidí venku, jít kousek po pro židy zakázaném Václavském náměstí s nenápadně zakrytou židovskou hvězdou na kabátě. A co čert nechtěl, zpozoroval ji český strážník, ač široko daleko nebylo vidět žádnou úřední německou osobu. Člověk by si mohl dnes myslet, že hodný český strážník dělal, že nic nevidí. Chyba. Moc těch hodných českých strážníků asi nebylo. Paní Kleinová byla strážníkem předvedena, tenkrát jen s následky pěkně, ,,mastné“ pokuty. Ne jinak se vedlo čtyřiasedmdesátému panu Burgerovi, který si jako žid dovolil dát polévku v restauraci, která nebyla ani označena zákazem vstupu pro židy, ale ani ne vyznačena ,,Pro židy povoleno.“ I on byl českým strážníkem vyveden, který ani nekonal zákonnou povinnost, nýbrž předvedl jen svou úřední horlivost. Doufám, že nemusím psát, jak to později pro obě osoby skončilo. Pani Kleinová i pan Burger byli později zavražděni v koncentračním táboře.

Nějak se mi to propojilo s těmi dětmi, které u nás zubaři neberou a berou jen jejich rodiče. Pojítkem mi byla ta otřesná podobnost toho ohraničeného zorného pole, tenkrát i dnes ve stejné zemi dnes svobodné. Jak to, že si lidé něco takového, tenkrát jako dnes, nechají líbit?

Nestála by právě taková prostoduchost v myšlení za nějakou poctivou generální stávku proti slepotě ke skutečnosti, pravdě a mocichtivosti lhářů, kteří jsou všude, kam se člověk dnes jen podívá!

Ten nechtěný druh lidí, který překáží v zubních ordinacích českých zdravotních pojišťoven, je snad naším druhem nejvzácnějším, nebo - NÁS OČEN MNOGO a to vše na věčné časy?!