Příhoda

auto stálo delší dobu na prudkém slunci a když jsem chtěl odjet, byl volant tak rozpálený,že jsem se ho nemohl dotknout. Polil jsem ho zbytkem minerálky o odjel k blízké pumpě, kde jsem namočil hadr a volant ochladil. 

Pumpa byla Benzina, kde prodávají párky. Protože jsem skoro celý den nejedl, jeden jsem si koupil. Když jsem přišel zpátky k autu, nevěřil jsem svým očím a přál si, aby to auto nebylo moje. Přední levé kolo bylo úplně přázdné. Naštěstí jsem stál u stojanu, kde se nečepovalo, protože jsem benzin nepotřebovaj a tak jsem nikomu nepřekážel.

Prázdné kolo u auta, zvláště když stoji na vydlážděném pozemku není v podstatě žádné téma. Jenže já byl pět neděl po operaci srdce a měl hrudní koš ztažený drátem. Vyměnit kolo u auta bylo tedy pro mě naprosto vyloučené.

Za mého dětství měla každá benzínové pumpa i autodílnu. V Kolíně třeba vedle hospodářské školy šikmo naproti klášteru měl takovou pumpu pan Černý a jeho bratr tam opravoval i kola.S tátou se znal a říkal mu pane továrníku, ačkoli táta žádnou továrnu neměl. Někdy říkali neznámí lidé tatovi vzhledem k jeho nenucenému chování a zlatým brýlím i pane doktore, ale doktorem také nebyl, protože měl jen obchodní školu. Táta byl v Kolíně velmi oblíben. Byli jsme tam jednou z nejstarších rodin, dříve od sedmnáctého století rybáři na Labi u čehož jedna ,,větev" rodu zůstala do doby, než ryby zásluhou bolševické péče o přírodu nezačali všechny v Labi plavat břichem vzhůru a skutečnost, že v Labi plavali i lososi se stala neuvěřitelnou pohádkou.

Autodílny u benzínových pump jako je tomu i dnes ještě často v Americe se stalo u nás také pohádkou. Na každém rohu dnes potkat ochotného řemeslníka čehokoli se stalo také pohádkou. Dnes vám nikde neopraví ani deštník a někdy je problém zkrátit kalhoty, který já díky paní Mistrové ve Volarech naštěstí nemám.

Auto bylo pojištěné a někam zavolat, aby někdo přijel mi vyměnit kolo by asi nebyl problém. Bylo by to ale asi tak na jednu hodinu. Mnohem kratší by mohlo být mít vedle sebe hezkou ženu a někam se jít skovat. Jenže takovou já už delší dobu také nemám. Jedna stála ale na parkovišti opodál a se smíchem si povídala se dvěma kluky ve stejném věku vedle auta, se kterým přijeli. V tom okamžiku mě napadlo, že mám u sebe menší obnos v Eurech a že by se Eura klukům v Prachaticích blízko hranic mohla hodit. Šel jsem tedy k nim, a nabídl jim 20 Euro za výměnu kola a ukázal přitom na podlouhlou náplast na hrudi rozepnutého trička. Kluci se na sebe podívali a řekli: ,,Jo, to mi vám pane rádi uděláme." Trochu to bouchlo jak mi spadl kámen z toho opraveného srdce a mě nezbylo, než se rychle omluvil té slečně, že jsem ji připravil o společnost.

Kluci si sami vyndali reservu i hever , pustili se s chutí do práce a já šel koupit slečně perlivou minerálku. Než jsem se vrátil, stál už jeden na klice klíče ale nešlo to. On měl jen takových sedmdesát kilo a tak řekl tomu druhému, který mu chystal reservu a měl těch kilo podstatně více, aby to zkusil on. Tomu ta páka, když si na ní stoupl udělala poslušně rup a letěla dolů. Tak se to opakovalo u všech šroubů kola. Všechno ostatní už byla hračka. Já si jen pomyslel, že bych i jako zdravý dvaasedmdesátník neměl sám vůbec žádnou šanci. Klukům ta ,,operace" trvala asi deset minut. Když bylo vše hotovo hrozně jsem jim děkoval a podával těch 20 Euro. Jenže oni si je nevzali, aniž by se ne sebe podívali. Nevzali si v tom vedru ani tu jedinou českou stovku na pivo, kterou jsem u sebe měl. Řekli jen, nechte si to později dotáhnout a byli pryč. Samozřejmě před tím po sobě všechno uklidili do kufru auta. Koukal jsem s otevřenou pusou za nimi.

Když jsem přijel na silvestra 1989 poprvé po dvaceti letech do Čech, byl jsem ohromen v Plzni černými baráky a málem jsem brečel. V Praze jsem byl zase šokován běžnou neochotou a lhostejností prodavaček a neuctivostí v restauracích. Podle oblečení na mě chtěli mnozí k výměně marky. Od té doby se mnohé změnilo.

Po výměně kola a pomoci nemocnému člověku, za kterou si ochotní kluci nevzali ani korunu jsem se trochu zastyděl. ,,Co ty si člověče ještě pořád o těch svých soukmenovcích myslíš ? "

S hlavou skloněnou k zemi jsem si sedl do auta a ocitl se v tramvaji s panem učitelem Tkalounem a slyším ho říkat.,,Tak si tak myslím Trávníčku, jestli mě pustíš sednout".

Možná, že jeden z těch ochotných kluků v Prachaticích byl právě ten puberťák Trávníček.