Kdy jsem si v emigraci po čtyřicítce uvědomil, že jsem vlastně studoval jen ve snaze vyrovnat se svému staršímu bratrovi, kterému jako chlapci se samými jedničkami matka nadržovala
a mě strašila bídným životem bez maturity, bylo už pozdě na to otočit kormidlem.
Možná že nebylo, ale já to právě kvůli těm maturitám neudělal. Byly tři. Dvě v česku a jedna v Německu.
Dislektik, diskalkulik, kandidát na pomocnou školu a ještě mě dali o rok dříve do školy, takže teprve u obrázku obruče, kterou žene chlapec z kopce klackem mě došlo, že obrázek oválku je jakýmsi symbolem, který je částí skládanky, které se říká abeceda. Protože jsem oválek pokládal za ubohou náhražku barevného obrázku, ponořil jsem se znovu do své fantazie, která kouzlila ze všeho zajímavá propojení a obrazce a byl jsem nadále nepřítomen. Dokonce do mě bylo spolužáky a spolužačkami šťoucháno, neslyšíc svého jména, které přicházelo podivně z dálky. Já do té školy vůbec nepatřil. Snad kdyby mě tam dali o rok později, tak mohlo být mnohé jinak. Takhle jsem do páté třídy neuměl číst a těžce slabikoval. Čtení nahlas mělo sjednat nápravu. Jak já ty písmenka nenáviděl. V tu dobu už jen o rok starší bratr „polykal„ Verneovky u kterých jsem si já prohlížel jen ty perokresby.
Při vyučování jsem moc nezlobil, protože jsem se ho vlastně neúčastnil, ale o přestávkách, výletech a brigádách jsem se proslavil organizováním blbin a útěků ze školy, takže viník byl téměř vždy brzy lokalizován. Někdy jsem v tom byl i nevinně, učitelé si moc práce nedávali se zjišťováním organizátora, ale mě pýcha bránila zříci se dobrého nápadu.
Na jedné bramborové brigádě jsem byl spoluautorem blbiny pěveckého Quarteta na valníku.
Bylo to asi v osmé třídě. Kamarád co rád zpíval vylezl na valník a začal imitovat Milana Chladila s nějakou odrhovačkou. Při svačině, kterou nám přivezli z JZD, housky a buřty, jsem dal dohromady pěvecké Quarteto a složil text písně v dobré víře, že nám to sbírání brambor po té veselici půjde lépe. Už si to celé nepamatuji jen jakýsi refrén :
„Sbíráme brambory na poli, odvezme si je do školy. Dáme za ně každý kačku a sníme je po škole na loupačku!” To už byl táta zavřený a já musel k řediteli kvůli jakési sabotáži. Hájil jsem se tím, že jsme ty brambory chtěli přece zaplatit.
Byl jsem připraven na kariéru horníka, zedníka, nebo v nejlepším případě řezníka. Dnes lituji, že jsem toho řezníka nebral všemi deseti. Však mámě tehdy radili: „Tak ho do toho JZD dej, ti maj dneska plný šrajtofle a jezdí do Národního skoro zadarmo. Jenže máma nechtěla, abych dělal jednou bráchovi ostudu, on měl být doktorem, takže já mám mít alespoň tu maturitu!
Samozřejmě jsme si museli jako děti živnostníka a později nepřítele socialismu vybudovat vlastní kádrový profil. Brácha si ho budoval u zedníků a já jako kovář a zámečník. Braff si už tenkrát začal malovat ten svůj titul na stavbě do malty a já si psal latinská slovíčka na komín u výhně. Jenže brácha to dělal z čiré ctižádosti a já se jen opičil a zlobil kováře Vodičku, který při pondělku po osmém pivu před obědem lál: „Když se pondělí zmaří, týden se vydaří.
A tentokrát jsem začal tu maturitu také chtít, protože jsem byl pro komunisty ve fabrice kapitalistický spratek na převýchově a oni nenáviděli vzdělance. Začal jsem číst Masaryka aniž bych mu rozuměl, ale to už byl bratr u Hegela a Schopenhauera, aniž by jim rozuměl. Byl to takový normální mladistvý snobismus. Když jsem začal jezdit po převratu do Čech a vzal prvního stopaře, který se učil truhlářem a zajíkavě dodával, že si ale taky bude dělat maturitu, byl jsem v šoku.
Pane Bože, tak ono jim to tady zůstalo
