Můj poslední dopis Vám

Evžene,   já mluvím k Vám a zdá se, že slova má nic nezmění, v Čase našem, posledního možného zvonění.  

Já píši Vám, co ale mohu ještě dodati?

Když Západ náš, Východ váš, slunce ve svit blesku promění.

Řetězy vozů na ulici,

vzbudili všechny v míru ve svých domech spící.

Rakety teď ty naše domy tříští

a lži Vaše zakazují nám dny příští.

Dlouho táhli jsme s Vámi za provaz,

teď na výčitky není ale čas.

Od bdění do snů ...…. není kam,

muži jsou v boji a já v slzách naději unikám.

Kdo poznal cit chřadne touhou zbavit se cáru fantomu,

mít jen navrh a platit cestou dlouhou v rouře kanonu?

Labutě Čajkovského na jezero v Bolšoj se už nikdy nevrátí,

když svět a prostý rozum v píchu a velikáštví se s Vámi v opak obrátí.

Taťjana