Klára

Šel jsem za ní třikrát a teprve potřetí jsem překonal „knedlík,“ který se mi při takových příležitostech v krku dělával. Byla to tak hezká žena mého typu, že jsem za ní v Tübingenu klopýtal jako omámený  třemi ulicemi. 

Nahlížel jsem do každé výkladní skříně jako ona a přitom vůbec nevěděl, co tam prodávali.

Teprve potřetí, když se mi poštěstilo ji znovu vidět, jsem sebral odvahu ji oslovit. Ona to nebyla ani tak odvaha, jako spíše pokus o nalezení své zmužilosti. Řekl jsem si, jestli jsi chlap a líbí se ti, tak se nezkovávej. Zastavil jsem toho dne před menzou university a ona zaparkovala přede mnou. Chtěl jsem  tedy sebrat tu svou zmužilost, ale než se tak stalo a já vylezl z auta, tak ona od svého odešla. Ale co, měl jsem pro sebe omluvu a chtěl zase odjet. Ale ten nový chlap z té mé ubohé hromádky zmužilosti mi to nedovolil a poručil mi: „Teď tady zůstaneš, dokud se nevrátí“. Tak co mi zbývalo? Nečekal jsem ale dlouho a ona se opravdu brzy vrátila. Ten „nový chlap“ mě vykopl z auta a já řekl té ženě, jak se mi nejprve zdálo, tu nejpitomější větu, která mi přišla na jazyk: „Já tady na Vás čekám“ Ukázalo se ale, že ta věta nebyla až tak pitomá, protože ona se lekla a tím vystrašeným jsem nebyl už já. Měl jsem najednou navrch. Ona se lekla proto, protože si myslela, že mi poškodila auto. Hloupá věta se proměnila v geniální trik.

„Ale ne“ řekl jsem teď už klidně, rozhodnut se ke všemu přiznat: „Já jsem za Vámi už dvakrát šel, protože se mi moc líbíte, ale neměl jsem odvahu Vás oslovit“. Teď se začala s úlevou pobaveně usmívat i ona a opravdu řekla tu větičku, kterou teď neopisuji od Svěráka z filmu „Vratné láhve“. „Co teď uděláme?“. Já to pro úplnost řeknu, jak to řekla ona. „Und was machen wir jetzt?“ „Já bych Vás rád pozval támhle na kávu, jestli dovolíte“ a ukázal jsem na blízké pekařství. Ona se podívala na hodinky a řekla, že jede právě za maminkou a vrátí se až za dva dny. „A mohl bych Vám potom zavolat?“ zeptal jsem se jí tentokrát už bez zakoktání, které bylo tímto „odvážným“ seznámením navždy odstraněno a houskový knedlík jsem měl od té doby stále už jen na talíři. Po svolení jsem dostal i její telefonní číslo a když odjela, tak jsem se díval za zdí na náhrobky blízkého hřbitova a měl radost, že tam nebudu nikdy žádný mít, protože jsem byl právě na cestě rovnou do nebe.

Hodiny těch dvou dnů se neuvěřitelně vlekly a když jsem konečně sahal po telefonu, tak se mi ruka třásla strachem, jestli z toho nebe nespadnu. Jakmile se ozvala, okamžitě jsem poznal, že se do mluvítka telefonu usmívá, jako se usmívají rodiče na své děti, které se radují z maňáskového divadla. Prý je na zahradě a já mohu přijít zadními vrátka přes trávník, aby se nemusela zase vracet do bytu mi otevřít. Řekl jsem jen: „Ano, vrátky přes trávník“. Ulici, kde bydlela jsem znal. Chvíli jsem musel zůstat sedět u telefonu jako po zprávě, že za chvíli přijedou s tím autem, co jsem vyhrál.

Ležela na zahradě v lehátku. Druhé už bylo připravené a hned vedle stoleček se dvěma sklenicemi, nádobou s tajícím ledem a dvěma láhvemi s Colou a Fantou. Dal jsem si Colu a ona také. Bylo vedro, ale ne úmorné a lehátka byla příjemně ve stínu. Ona měla na sobě hezké jednodílné plavky, které já mám mnohem raději než ty dělené. Samozřejmě jsem si lehl do připraveného lehátka vedle ní tak jak jsem přišel.

Všechno bylo překvapivě nějak jinak než obvykle. Měli jsme oba dojem, že se už delší dobu známe a proto nenastala žádná nucená konverzace ale taková, jako bych si teprve teď všiml něčeho, čeho dříve ne. „ Pro Boha živého, co se Vám to stalo?“ řekl jsem, když jsem uviděl ošklivou jizvu na vnitřní straně její nohy, která zabíhala do jejích plavek. ,,To bylo v Turecku na dovolené po státnici. Propadla jsem se do neoznačené jámy a roztrhla si o nějaké železo, tady nahoře stehno“. „A kdo Vám to šil ?“  ptám se znovu já, který měl už „kurs šití“ na universitě, nejdříve tam do polštáře a doma potom cvičně na kuřatech za sebou. „Nějaký mladý osel na pohotovosti v nemocnici“ řekla ona a přes zohyzdění své nohy se usmála. Já si hned pomyslel, že to možná ani nebyl takový osel, ale že se jen díval více jinam než na to, co měl šít. Ona hned poznala, co myslím a řekla jen: „Ano, asi byl opravdu moc mladý“ což mohlo znamenat dvojité nedostatečné školení. „To by šlo ale zrevidovat, říkám já učeně. A kam to až jde?“. Na to ona s největší samozřejmostí, jako by to ukazovala své kamarádce, nadzvedla dost vysoko okraj svých plavek a já viděl, že rána a ošklivá jizva jde mnohem dál, než noha končila, nebo jako u plavek dnešních tam, kde už žádné nohy vůbec nejsou. Samozřejmě jsem viděl mnohem více, i když se holítka tenkrát ještě nepoužívala. Byli jsme vlastně kolegové jen s tím rozdílem, že ona měla už medicínu právě hotovou a já tu státnici v kapse ještě neměl. Přesto proběhla demonstrace zranění a lajdáckého ošetření, které v tom Turecku po tom zranění následovalo, jako mezi dvěma kolegy. Co bylo potom, bylo sice také velmi kolegiální, ale trochu jinak. Zeptal jsem se jí hned, jestli má nějakou mast, pomáhající k hojení rány. Řekla že ano a že ji každý den používá. Jako „nový kolega“ jsem se hned nabídl a zeptal se, jestli bych jí mohl dnes s ošetřením jizvy pomoci. Hezky se na mě s úsměvem podívala a řekla. „Ale tady ne“ a otočila hlavu ke vchodu do svého bytu.

Teprve dnes, když to píši, si po čtyřiceti letech uvědomuji, že v jinak uklizeném pokoji byl vlastně nelogicky, bylo už odpoledne, roztažený gauč s bílým napjatým prostěradlem a dvěma bílými polštáři. Však také jak píši na jiném místě, mladí muži jsou mladí blbci a staří jen starými blbci. Není nejlepším důkazem pro toto tvrzení těch potřebných čtyřicet let k tomuto pozdnímu poznání? Samozřejmě Klára, jak jsem jí potom říkal, protože se vlastně jmenovala jinak, nemohla vědět, že budu tak zvědavý na její jizvu, protože mě vůbec neznala, ale kolegové si kolegiálně důvěřují, takže průběh byl přeci jen takový, jak předpokládala. Co ale nepředpokládala bylo to, že se má návštěva u ní protáhne na čtyři dny.

Druhý den začalo pršet. Byl to letní, drobný, teplý déšť. Pršelo celé čtyři dny. Pozorovali jsme kapky deště, které „utíkaly“ po hranách lamel rolety a vyprávěli si. Ona byla sama a měla jen svoji maminku, kterou měla ráda. Zklamána byla svým manželem, se kterým byla rozvedená a svým otcem, se kterým se už nestýkala. Manžel ji neublížil, ale byl velmi nevyrovnaný. Studoval postupně tři university a žádnou nedokončil. Také vystřídal asi šest „koníčků“ zaplnil s nimi postupně celý sklep, ale nic ze žádného nebylo, jen zbytečně vyhozené peníze, a hlavně ztráta času a jejího stále nového zaujetí věrné ženy. Ukazovala mi také tři drahé fotoaparáty a řekla, že si jeden mohu vzít. Samozřejmě jsem odmítl, ačkoli celý život fotografuji. Její otec se cítil povinen, asi při špatném svědomí z nedostatečné lásky jí k osmnáctým narozeninám poslat dopis o bohu, poučením pro život a o lásce k ní. Dala mi ho přečíst. Byl o ničem. Řekl jsem jí to a ona smutně pokývala hlavou. Hrozně jsem se do ní zamiloval, protože jsem každé ženě chtěl hned dát to, čeho se jí dříve nedostávalo.

Zdá se, že můj syn Filip, na kterého ženy pro pěknou postavu a veselou letoru ,,letí“ je také takový trouba. Myslím ale, že hlavním viníkem je nedostatek velkých a přebytek malých srdcí. O tom ale více v připravovaném blogu sourozenci.

V objektu bytů, kde Klára bydlela, byl i bazén a stále vytopená sauna, ačkoliv tam ve všední den dopoledne nikdo nebýval. Tenkráte se v Německu moc nešetřilo. Každý den jsme tam byli ale my s Klárou a to zcela bez plavek. Sauna v té době už pro mě nebyla žádnou novinkou, protože jsme chodili s Hansem, kamarádem ze semestru pravidelně do společné sauny v nejvyšším patře jediné výškové budovy v Tübingenu. Hans neměl moc pohlednou manželku, ale ona měla zámožného otce dentistu, který svou dceru miloval a Hanse taky, protože si tu dceru vzal za manželku. Hans o ní říkal, že je hodná a že mu dělá ministra financí. Hans měl také pořád nová auta. Hans sedával v sauně většinu času s nohama v kbelíku před sprchami a nabízel se ženám, co se chtěly osprchovat, umýt záda. Většina žen k tomu svolila. Někdy jsem si tam s ním povídal a tak vícekrát slyšel, jak mu ženy se smíchem ve sprše říkaly, že tam, kde pomáhá ,,mydlit“ už záda nejsou, ale moc se té zápletce nebránily. Potom mi častokráte dával své ručníky k usušení, protože si je doma sušit nemohl.

S Klárou v sauně jsme dělali něco, co jsme asi jako vystudovaní, nebo na mé straně, skoro vystudovaní lékaři dělat neměli, ale bylo krásné a nepoznaně erotické jak to ,,klouzalo.“ Dnes bych si to už nedovolil ale i tak bych radil, to moc v sauně nezkoušet. Lepší a zdravější je ,,roztopit to“ bez přitápění. Hra na připlouvajícího delfína a přístupnou chovatelku, ležící vstřícně na kraji bazénu opřenou o lokty svých paží, které na konci hry povolily, nebyla jistě žádnou novinkou, protože něco takového bylo u bazénů starověkých Římanů jistě zcela normální. My ale nebyli Římané, Klára nebyla moje otrokyně, ale mít přesto velký bazén sami pro sebe nebylo nic běžného a proto na tu spontánní hru pro začátečníky tak rád vzpomínám. Nikde se sice o něčem takovém tehdy ještě nepsalo i když v té době vyšla v časopise ,,Stern“ slavná osvobozující, dnes legendární, dvoustranná fotografie studentů a studentek bydlících pospolu a praktikujících tzv. volnou lásku, jak stoji zcela nazí rozkročeni zády k fotografovi. Byl to tenkrát velký poprask ve veřejnosti a začátek tzv. sexuální revoluce v Německu.

Čtyřdenní pobyt u Kláry, kdy o mě nikdo nevěděl, protože jsem byl v tom nebi, které bývá někdy osudové, se mým osudem sice, možná bohužel, nestalo, ale přesto nebylo zcela bez následků. Sekretářka poněkud přísného profesora prothetiky (zubní náhrady) Körbela, u kterého byly přednášky a hlavně demonstrace povinné a kontrolované, když se na schodech kliniky, kde mě potom potkala dozvěděla, že kandidát váženého, tehdy skoro posvátného oboru zubního lékařství, dává přednost něčemu tak nízkému, jako je láska k nějaké milence se bez hlesu přidržela zábradlí, zvedla oči i obočí v sloup a protože se pevně toho zábradlí držela, nemohla se z té rozverné zprávy v tom našem svatostánku medicíny ani pokřižovat. V bufetu kliniky museli mít ten den obzvláště chutné zákusky, které pan profesor miloval, protože ten udělil na smrt připravenému Romeovi ,,jen menší trest,, udělat jednu totální protézu navíc, což byla pro zamilovaného studenta práce potom skoro na dva dny.

Než Klára odjela zase k mamince učinil jsem jí zásnubní návrh. Odpovědí mi byl úsměv, který si dodnes pamatuji, její prsty v mých vlasech, které dodnes cítím, krátké políbení a věta, která se mi dodnes objevuje ve snech, ale s různými ženami po které se vždy probudím: ,,Já se vrátím“. Věta jako z konce filmu ,, Tenkrát na západě“ nebo slib, který řekl Mack Artur na Filipínách po porážce Japonci, když ostrovy opouštěl. Jestli se mstitel ,,Mundharmonika“ vrátil dodnes nevíme, Mack Artur ale slib splnil. Klára se vrátila také, ale všechno bylo rázem jinak. Než se tak stalo, stačil jsem udělat tu protézu a dostal nápad. Od správce objektu bytů, který si všiml jejího hezkého chování ke mně a poznal, že jsme si velmi blízcí jsem si půjčil klíč od jejího bytu a předělal jí kuchyň. Hlavně jsem jí nadělal šuplíky pod pracovní deskou, protože jsem lezení po kolenou na zemi před skříňkami s dvířky nesnášel. Když se Klára vrátila, hned mi volala, poděkovala mi za tu kuchyň, ale bez velké radosti, takže jsem hned věděl, že se něco stalo.

Matka ji všechno rozmluvila. Ačkoli jsem byl jen o dva roka mladší, přesvědčila ji o tom, že by nebyla šťastná, protože bych ji opustil a to kvůli tomu, že nebyla zcela zdravá a nemohla mít děti. ,,Ale děti se přeci dají adoptovat Kláro“ namítal jsem horlivě. Nebylo to nic platné. I já jsem jí vyprávěl o našem rodu Hulíků na Labi a původu našeho jména. ,,Ty budeš chtít mít také vlastní děti a proto by jsme nebyli šťastní“ řekla ona o u toho zůstalo. Ačkoli jsme se znali tak krátce ,,depka“ z rozchodu byla velká. Klára se brzy odstěhovala a já po ní nikdy nepátral.

Dodnes se vrací, ale bere na sebe často tváře jiných žen, které k ránu odcházejí. Jen podle úsměvu a teplého vánku jejího hlasu poznávám, že to byla ona.