Ani mezinárodní věhlas a Nobelova cena za literaturu nepomohli tureckému spisovateli Orhanu Pamukovi před soudním tribunálem v jeho domovském Istanbulu.
Soud ho uznal vinným z urážky tureckého národa a odsoudil ho k pokutě šesti tisíc tureckých lir (zhruba 3,8 tis. dolarů), které by měl vyplatit pěti lidem, jenž na něho v roce 2005 podali žalobu. Pamuk má patnáctidenní lhůtu se proti verdiktu odvolat.
Kořen celé kauzy je v rozhovoru, který spisovatel poskytl švýcarskému deníku Tages-Anzeiger. V něm Orhan Pamuk mluví o tom, že v Turecku bylo zabito na milion Arménů a 30 tisíc Kurdů, ale v Turecku to prý nikoho, s výjimkou jeho samotného, nezajímá. Žaloba na sebe nenechala dlouho čekat. Podaly ji rodiny tureckých vojáků zabitých při vojenských operacích právě proti Kurdům.
Žalobu istanbulský soudní tribunál na poprvé zamítl. Zdůvodněním byla nejasná míra škody, kterou svými slovy konkrétním představitelům národa způsobil. Odvolací soud však kauzu vrátil. Prý bylo třeba vzít do úvahy důstojnost a sebeúctu žalobců i pocit sounáležitosti s národem.
To ovšem není vše. Jeden ze žalobců, bývalý předseda turecké Advokátní komory Kemal Kerinçsiz, je totiž v současnosti v domácím vězení kvůli obvinění, že je členem protivládní ultranacionalistické organizace Ergenekon. Ta podle zjištění tureckých úřadů plánovala mimo jiné atentát právě na Orhana Pamuka.
Rozhodnutí soudu se tak zdá být značně netransparentní. Autor se ocitl v nelibosti různých tureckých radikálů svým předposledním románem Sníh (Kar – česky Argo), který se stal první hnací silou k udělení Nobelovy ceny za literaturu. Tou druhou byla kniha vzpomínek Istanbul. Pamuk se v nich dotýká turecké minulosti i budoucnosti. Zároveň jako vždy klouže mezi východem a západem a stírá jejich jakékoliv hranice. V těchto dvou knihách více než v předešlých. Orhan Pamuk si tím vysloužil urážky, různé formy napadení a dokonce se musel i vystěhovat z Turecka. Nenechal se však odradit od své činnosti a od svých názorů a do své země se po čase opět vrátil. Dalo by se říci, že se vrátil proto, aby byl odsouzen.
Umělci se odedávna vyjadřovali k různým kulturním a společenským otázkám. Jak přes svoji tvorbu, tak na různých besedách a v různých rozhovorech. Pamuk tedy neudělal nic výjimečného, nebo zvláštního. Píchl však do vosího hnízda. Vyjádřil se totiž o tématu, o kterém se v Turecku nemluví. Nemluví o něm vysocí vládní činitelé ani kulturní obec. Kvůli důsledkům, které téma může otevřít se doporučuje nemluvit o něm za jakýchkoli okolností.
Turecko chce vstoupit do Evropské unie. Zatím se mu to však nedaří. Evropští komisaři překously neevropské hranice Turecka, ale dali mu k přijetí jednu zvláštní podmínku. Aby turecká vláda konečně uznala, že na jejím území se vykonala první genocida vůbec. Turci to však zatím nedokázali. A kdo ví jestli vůbec dokážou, když genocidu nařídil právě režim díky němuž je Turecko Tureckem, jaké známe dnes.
Odsouzení Orhana Pamuka není zbytečné. Turecko se vyjádřilo k bolestné otázce genocidy. Nakrásně nám ukázalo, že v Evropské unii s nimi nemáme vlastně počítat. Orhan Pamuk byl odsouzen za to, že řekl pravdu. Důstojnost a sebeúcta žalobců? Škoda na konkrétních představitelích národa? On o nich někdo mluvil? Ale kdepak. Tady jde přece o úplně jiné věci. Soud nechtěl jít proti lidu a ukázal s jeho názorem sounáležitost. Postavil se za špatný názor, ovšem bezvýhradně přijímaný. Orhan Pamuk se tak stal pouhou nastrčenou figurkou mezi sporem Evropské unie a Turecka. Je to přitom právě on, kdo se snaží svojí neúnavnou prací přiblížit východ západu a naopak.
komentář vyšel v Literárních novinách 15/2011
