Vesničanka v Praze aneb ztracená vítězka orientačního závodu aut

Stěhování postihne v životě nejednoho z nás. Obvykle bývá doprovázeno mnoha záhadami, jako například: kam se ztratil toastovač či starožitná váza, v kterém hrnci je zabalený papoušek a proč, a hlavně kde jsou asi tak všichni ti dobráci, co tvrdili, že pomůžou, stačí zavolat. Proběhne-li navíc ovšem stěhování do jiného, vám ne příliš známého města, hrozí riziko ztráty podstatně zásadnějšího charakteru – začnete se ztrácet sami.

Foto: komik.cz

Lidé, kteří získali své řidičské oprávnění jako já v obci, která má stejný počet obyvatel jako Praha - Dejvice a žili převážnou část života ve vesnici, která má počet obyvatel jako Praha – Hlavní nádraží, jistě pochopí, že se vesničan v Praze za volantem může zpočátku trápit. V mém případě se jedná možná o zbytečný eufemismus. Netrápila jsem se jen tak trošku, mě fyzicky bolela už jen představa, že bych měla vyjet. A tak jsem raději zvolila strategii „z nouze cnost“ a stala se ekoložkou. Můj zelený trik byl ovšem brzy odhalen a já byla nucena sbalit se i se svou karbonovou stopou a vyrazit našim zánovním automobilem domácí provenience, elegantního avšak dráždivě atraktivního vzhledu, spolehlivé ač přiměřeně dravé povahy, moderní, i přesto však tradiční koncepce - Škodou 105L jménem Libuna za hranice naší čtvrti (snad nikoho nepřekvapí, že se jednalo o Bohnice). Jelikož jsem si Prahu skládala postupně jako puzzle (z metra znám Karlovo náměstí, z tramvaje Palackého náměstí a ejhle, po pár týdnech zjistím, že jsou sourozenci!) a celá skládačka zatím rozhodně nemohla být prohlášena za hotovou, bylo mi jasné, že si na výlet musím vyčlenit mnoho času a naplnit automobil dostatkem jídla a pití na celodenní výlet. Jsem zodpovědný řidič, den předem jsem tudíž zalehla už v sedm, abych se důkladně vyspala, bylo přece jen možné, že ujedu stovky kilometrů na území Prahy a podaří-li se mi najet na dálnici, prohlédneme si s Libunou i krásy Středočeského kraje.

Nutno podotknout, že ač se to tak někomu může jevit, nejsem z těch, co by si pletli levou a pravou ruku, nedokázali v domě najít východ a při houbaření se zařadili na seznam hledaných mezi praváky a bedly. Jednou jsem se dokonce zúčastnila orientační soutěže automobilů a naše posádka vyhrála! A to jsem, prosím pěkně, nezastávala funkci svačinářky vozu, anobrž jsem vystupovala ten den v roli navigátorky. Jsou na to svědci. Poznáte je tak, že ještě dnes trochu kroutí hlavou a tváří se udiveně.

Můj muž zvolil velmi drastickou metodu výcviku. S kamarádem si dal schůzku v restauraci v centru Žižkova, zadal mi souřadnice a připojil nekompromisní větu: „Dokud si mě nevyzvedneš, nejdu domů!“ Náš vztah byl tenkrát ještě příliš mladý na to, abych mu odvětila: „Tak to doufám, že máš sebou teplé spodní prádlo, noci jsou chladné“, případně jinou jedovatost. Zasedla jsem tudíž za volant a hnána láskou nakopla Libunu.

Že je láska slepá a jedince dočista zblbne, mi došlo, když jsem potřetí míjela Národní muzeum.

Restauraci U Houdků, která žila přímým přenosem live reality show „Najde ho, nebo stihneme ještě jedno?“ jsem znala. Věděla jsem, že se nachází v ulici Bořivojova jen pár kroků od Vysoké školy ekonomické. Kdybych tam měla dojít pěšky, nezaváhala bych ani na okamžik. Ale Žižkováci byli vždycky záludní, prošpendlili to své výsostné území jednosměrkami tak důkladně, že ač jsem byla na dosah ruky, ne a ne se trefit do správné odbočky, která by mě s ďábelským smíchem nevyvrhla znova za hranice Žižkova. V tu chvíli se ovšem ve mně probudily instinkty. Při třetím průjezdu kolem muzea jsem se rozhodla použít schopnosti nabyté životem na venkově. Bryskně jsem určila sever podle lišejníku na autech, která se o přejetí do jiného pruhu v nejhustší špičce pokoušela zřejmě už déle, (podle značek a řidičů s očima navrch hlavy zřejmě taky nebyli zdejší) stáhla okénko, což je se systémem „švihadla“ slušné cvičení a jako zábava mi to vystačilo zase až zpátky na Žižkov, a do šumícího velkoměsta zařvala: „Toho bohdá nebude, aby můj muž propil výplatu, protože jsem mešuge!“ Soustředila jsem všechno své úsilí a energii na cíl a povedlo se, přeprala jsem žižkovské jednosměrky! Zaparkovala jsem přímo před cílovým místem a za nadšeného potlesku štamgastů si vylovila toho svého zpod stolu, nechala si ho odnést na zadní sedačku a odvezla ho vítězně domů. (Teď jsem si zapřeháněla. Poprvé, maximálně podruhé. Seděl tam už lehce nervózní, protože mu bylo jasné, že to, co on propije a projí a já projedu, nám vytvoří mírný rozpočtový schodek.)

Nicméně zvítězila jsem. Vyrvala jsem Praze z chřtánu, co je mé. Ale jen tak pro jistotu doporučuju stěhování v co nejnižším věku. Existuje reálná hrozba, že vás totiž budou hledat čím dál později, pokud vůbec začnou.

Vyšlo upraveno v Auto.Idnes dne 23.8.2014